Poslední pokušení Krista

Jako ateista jsme měl před shlédnutím filmu trochu morální rozpor. Před ním jsem viděl dva filmy zaměřené nábožensky - Umučení Krista (ten se mi nelíbil vůbec) a Život Briana (ten se mi naopak líbil velmi:)). No rozhodně jsem se do něho nutil minimálně několik měsíců. Teď vím, jak špatné rozhodnutí to bylo. Takhle na mě žádný film už dlouho nezapůsobil. Snažím si uvědomit, čím to je, že neznaboha jako jsem já může zaujmout tento typ filmu, ale nic mě nenapadá. Snad jen, že příběh je předveden opravdu vydařeně a Dafoe je na tu roli úplně geniální! Můj pohled na církev a Boha film v žádném případě nezměnil, ale ten film mě dostal a jestli tuto recenzi bude číst někdo další nevěřící - pryč s předsudky a podívat se na něj. (24.12.2010)

Scorsese malounko trpí velikášstvím, a tak má dojem, že každou scénu, kterou natočil, musí bezpodmínečně použít ve filmu, protože je dokonalá. Není, film má spoustu hluchých míst, bez nichž mohl mít stsndardní stopáž. V každém případě se jedná o snímek velice zajímavý, z kterého dostane psotník zajisté každý katecheta. Dafoe byl skvělý. (08.12.2019)

Martin Scorsese nemusí nikomu dokazovat své režijní kvality, takže každý, kdo jeho tvorbu zná, musí už před spuštěním tohoto snímku tušit, že po stránce zpracování půjde o lahůdku. Tentokrát si pro nás nachystal adaptaci kontroverzního románu Nikose Kazantzakise, která zpracovává svérázným způsobem patrně nejznámější příběh lidských dějin, minimálně západní civilizace. Příběh Ježíše Krista. V uplynulých dnech jsem zhlédl hned několik snímků zabývajících se touto tematikou, tudíž doufám, že se i nyní nebudou dojmy prolínat a zvládnu se koncentrovat na hodnocení pouze Scorseseho invenčního počinu. Začít bych měl u hlavní role. Willem Dafoe je vynikající herec, což již desítky let potvrzuje. Překvapilo mě, jak dokonale mu role Krista sedla na tělo. Je sice pravdou, že ne ve všem se mi jeho pojetí, resp. pojetí tvůrců, zamlouvalo, ale obecně podal konzistentní výkon, jehož prostřednictvím jsme si mohli udělat představu Ježíše jako obyčejného člověka. Mladého muže, jenž je na pochybách o svém předurčeném údělu, o mladíkovi plném života i jistých tužeb, o chybujícím i hřešícím člověku. Polidštění synonyma svatosti nebylo vůbec od věci. Na první pohled se může zdát, že Scorseseho (Dafoeův) Ježíš tu "chodí jen z mejdanu na mejdan" a pak se jen tak mimochodem zaměří na svůj hlavní úkol, avšak i tohle má své opodstatnění. Nadneseny jsou tu různé otázky ohledně lidské existence, smyslu života, víry, lidského štěstí kontra utrpení, hříchů versus askezi, a to jak v implicitní rovině, tak i explicitní. Pozorný divák si tu určitě najde nějaké své moudro, ponaučení či poselství. Pochválit však musím také Harvey Keitela v roli Jidáše, jenž je tu ukázán v jiném světle, než bychom z tradičního výkladu snad i očekávali. Zmínit se musí také brilantní kamera a hudba, která dotváří výsledný dojem, místy až lehce psychedelický. Za nejsilnější okamžiky celého filmu bych označil scénu na poušti a setkání s ďábelskou mocí, dále samotné ukřižování, jež je dostatečně sugestivní, aby v divákovi zanechalo hlubší stopu, ale zejména pak téměř závěrečnou pasáž posledního Kristova pokušení, které zrcadlí život ve zidealizované podobě, ale také jeho odvrácenou stranu. Za mínusy pak považuji stylizaci Jana Křtitele do téměř "hipísáckého" staršího muže obklopeného nahotinkami, působícího, jako by byl v transu či na nějakém "tripu". Je otázkou pro zasvěcenější, nakolik je důstojné takto vylíčit jednoho z nejctnostnějších mužů křesťanství. Dále jsem postrádal zakomponování některých evangelijních událostí do příběhu filmu. (Pro ucelenější dojem tedy doporučuji zhlédnout i snímek Král králů (1961), který se dle mého soudu dosti drží evangelií.) Závěrem musím konstatovat, že navzdory mým 4* je Poslední pokušení Krista počinem, jenž jen tak rychle z mysli dostat nejde a je klidně možné, že se mi hodnocení ještě rozleží v hlavě. (03.04.2018)

Myšlenkově bohatý film, jehož největší předností je, že se nesnaží Ježíše glorifikovat, a tím si získal moje srdce. Já se mu dlouho vyhýbala, protože jsem si nejdříve chtěla přečíst předlohu, ale chybělo mi opravdové odhodlání a přiznám se, že hloupé předsudky vyhrály. Vůbec nelituji těch 164 minut, kterých jsem filmem zabila. Naopak. "Lhaním nemůžeš zachránit svět." Zapomeňte na náboženství, prostě se jen milujte... Poslední obraz usmívajícího se Ježíše na kříži je jedním z nejkrásnějších a nejlepších zakončení. (16.01.2007)

Obligátně: Nečetl jsem předlohu, takže nevím, komu náleží chvála za myšlenku a její rozvinutí. Možná je to výhoda, beru-li v potaz Isherwoodovu kritiku filmu vzhledem ke Kazantzakisově knize. Film jako takový je výborný. Jsem rád, že jsem ho poprvé viděl v době, kdy jsem ve věci víry "hledal". Později už bych ho asi nevnímal tak otevřeně, ale spíš stranicky a povýšenecky. Ani tehdy, ani dnes nevnímám film jako "provokativní" (leda provokující k myšlení) nebo dokonce "odhalující", "bořící" či usvědčující", nýbrž ho považuji za vynikající rozehrání hlubokého, lidsky a myšlenkově věrohodného alternativního pohledu na člověka, který se stal (zde vlastně nestal) Bohem. Nejde o žádné lacině senzační "co když to bylo všechno jinak". Je znát, že tvůrce (spisovatel?), si je velmi dobře vědom, o kom vypráví. I s kanonickým podáním o Ježíši a těch ostatních nakládá bravurně. Mýlí se Maralkey, když tady píše, že se pojetí tohoto filmu "vůbec neřídí podle evangelií, natož pak podle Bible". Samozřejmě, jde o "konkurenční" podání, ale způsob, jak přitom dalekosáhle respektuje kánon (byť proto, aby jeho zvěst obrátil na ruby), je obdivuhodný. (22.04.2011)