Poslední pokušení Krista

Asi nejkřesťanštější film, co znám (nejpravdivější film, co se týče zachycení pravých a těch opravdu důležitých z křesťanských myšlenek). Při prvním shlédnutí to byl jistě jeden z mých tří nejsilnějších filmových zážitků. Při nedávném zatím posledním shlédnutí mě uvrhl do několikadení deprese. Vždycky ho pochopím trochu jinak, vždycky nacházím nové a nové myšlenky. Geniální hudba, geniální Willem Dafoe, hodně hodně hodně dobrá režie, střih a vůbec všechno - především scénář. No prostě to musíte vidět... :-) 12. 10. 2006 : Nejkřesťanštější a v tomto směru nejpravdivější (a nejkrásnější) film je Deník venkovského faráře od Roberta Bressona (ale Poslední pokušení je hned po tom) (08.10.2006)

Scorseseho mafianske filmy zboznuji, ale Posledni pokuseni je opravdu zrejme jeho nejzdarilejsim dilem. Jeho netradicni a podnetne pojeti Kristovy zivotni cesty, poslednich dnu a jeho smyslu pro ostatni lidi nuti cloveka po celou dobu filmu myslet a ani na chvili mu neda vydechnout. A zaverecna scena je jednim slovem proste a jednoduse: skvost... (23.09.2003)

Martin Scorsese nemusí nikomu dokazovat své režijní kvality, takže každý, kdo jeho tvorbu zná, musí už před spuštěním tohoto snímku tušit, že po stránce zpracování půjde o lahůdku. Tentokrát si pro nás nachystal adaptaci kontroverzního románu Nikose Kazantzakise, která zpracovává svérázným způsobem patrně nejznámější příběh lidských dějin, minimálně západní civilizace. Příběh Ježíše Krista. V uplynulých dnech jsem zhlédl hned několik snímků zabývajících se touto tematikou, tudíž doufám, že se i nyní nebudou dojmy prolínat a zvládnu se koncentrovat na hodnocení pouze Scorseseho invenčního počinu. Začít bych měl u hlavní role. Willem Dafoe je vynikající herec, což již desítky let potvrzuje. Překvapilo mě, jak dokonale mu role Krista sedla na tělo. Je sice pravdou, že ne ve všem se mi jeho pojetí, resp. pojetí tvůrců, zamlouvalo, ale obecně podal konzistentní výkon, jehož prostřednictvím jsme si mohli udělat představu Ježíše jako obyčejného člověka. Mladého muže, jenž je na pochybách o svém předurčeném údělu, o mladíkovi plném života i jistých tužeb, o chybujícím i hřešícím člověku. Polidštění synonyma svatosti nebylo vůbec od věci. Na první pohled se může zdát, že Scorseseho (Dafoeův) Ježíš tu "chodí jen z mejdanu na mejdan" a pak se jen tak mimochodem zaměří na svůj hlavní úkol, avšak i tohle má své opodstatnění. Nadneseny jsou tu různé otázky ohledně lidské existence, smyslu života, víry, lidského štěstí kontra utrpení, hříchů versus askezi, a to jak v implicitní rovině, tak i explicitní. Pozorný divák si tu určitě najde nějaké své moudro, ponaučení či poselství. Pochválit však musím také Harvey Keitela v roli Jidáše, jenž je tu ukázán v jiném světle, než bychom z tradičního výkladu snad i očekávali. Zmínit se musí také brilantní kamera a hudba, která dotváří výsledný dojem, místy až lehce psychedelický. Za nejsilnější okamžiky celého filmu bych označil scénu na poušti a setkání s ďábelskou mocí, dále samotné ukřižování, jež je dostatečně sugestivní, aby v divákovi zanechalo hlubší stopu, ale zejména pak téměř závěrečnou pasáž posledního Kristova pokušení, které zrcadlí život ve zidealizované podobě, ale také jeho odvrácenou stranu. Za mínusy pak považuji stylizaci Jana Křtitele do téměř "hipísáckého" staršího muže obklopeného nahotinkami, působícího, jako by byl v transu či na nějakém "tripu". Je otázkou pro zasvěcenější, nakolik je důstojné takto vylíčit jednoho z nejctnostnějších mužů křesťanství. Dále jsem postrádal zakomponování některých evangelijních událostí do příběhu filmu. (Pro ucelenější dojem tedy doporučuji zhlédnout i snímek Král králů (1961), který se dle mého soudu dosti drží evangelií.) Závěrem musím konstatovat, že navzdory mým 4* je Poslední pokušení Krista počinem, jenž jen tak rychle z mysli dostat nejde a je klidně možné, že se mi hodnocení ještě rozleží v hlavě. (03.04.2018)

Kazantzakisova kniha je spíše než klasickým románem filozoficko-teologickou sumou o podstatě lidské víry v Boha, ale i náboženství jako takového. Scorsesemu muselo být jasné, že pokud nechce diváka utahat pětihodinovým kolosem, musí vyloupnout pouze přímou dějovou kostru a bude pouze na něm samotném, kolik motivu Mesiáš jako prostý člověk do filmu nacpe. Nechci být za prudiče, ale zajímalo by mě, kolik lidí, jež zde tomuto dílu pálí plnou taxu, také četlo samotnou předlohu. Na počátku každého dialogu, v každé následující scéně jsem čekal, kdy Scorsese konečně rozpoutá onu (dle tehdejších reakcí) rouhačsky-heretickou zpověď, a ono nic a přišel konec. Rozhodně za celou umírněností nevidím přehnané pámbíčkářství režisérovo, provokatér byl vždy nadčasový, ale spíše omezený prostředek filmového média, které prostě a jednoduše nedokáže zachytit myšlenku, byť snaha je velká. Proto všem, kteří nad tímto dílem jásají, to ze srdce přeju, dokonce smekám klobouk před velkým Martym za odvahu se takového projektu chopit, ale pro mě bude Kazantzakisovo dílo (jenž zabírá čestné místo v mé knihovničce) natolik zásadní, že prostě s hodnocením filmu chtě nechtě nemůžu jinak, i když je to filmařsky naprosto dokonalé! (23.05.2007)

Dle knižní předlohy Nikose Kazantzakise "Poslední pokušení" (1952) zpracoval Martin Scorsese téma víry, pochybnosti, hledání životní "cesty" a "místa" na světě. Vedle výborně zpracovaných myšlenkových linií a hlubokých zamyšlení je třeba u tohoto díla vyzdvihnout efektně vystiženou atmosféru, pečlivě propracované scény i drobné detaily. Pro zdůraznění myšlenky byly také nanejvýš vhodně zvoleny exteriéry (pustina, zahrada atd.). Poznámka: Celé řadě nedorozumění a přemíře silných (negativních) emocí, které "vzplanuly" v řadě diváků, by se předešlo náležitým zohledněním a pochopením úvodních slov: "Film není založen na Evangeliu, ale na fiktivní exploataci věčného duchovního konfliktu." (04.09.2003)