Soupeři

Ridley Scott v Soupeřích (podobně jako například v pozdějším Dobytí ráje) předvádí označení filmu jako „pohyblivých obrazů“ v zcela doslovné (a dech vyrážející) praxi. Od věcí nejdrobnějších v sytých zátiších, přes impresionisticky magické obrazy venkova, Ruskou zimu z které se vám zavrtává mráz až do morku kostí, přes nestálé hry stínů a nespočetných druhů světel. Pokud bychom pokračovali ve vypůjčování si pojmů z jednotlivých uměleckých disciplín, pak by se daly podmanivé obrazy brát jako „barva tónů“, zatímco o rytmizaci snímku se stará leitmotiv soubojů. Ty, ač je jich dostatek, nejsou zdaleka nudné a naopak, svojí rozmanitostí až zaráží. Ať se již bavíme o zbraních dle výběru, různorodém prostředí zápasů, či třeba nápaditě využitých střihových fíglů. Příznačným je v tomto ohledu například souboj, v kterém se poprvé zcela zřetelně láme Carradinova odvaha – jeho mysl se vrací ve strachu ke vzpomínkám, následně zpět k realitě, aby nakonec těkavě proplouvala mezi očekáváním vlastní, či soupeřovi smrti. Tyto obrazy se stupňují v četnosti i v rychlosti střídání, až divák nakonec neví, co je to skutečnost a co je jen představa - což posiluje nesnesitelné pnutí v otázce, co se vlastně stane/stalo. Však také hra s napětím prostupuje celý snímek – už od samotné premisy nepředvídatelné (a neustálé) hrozby od posedlého Keitela, přes podobně umanutý charakter Carradina, u něhož je úžasný paradox v tom, že čím více běží děj snímku, tím více musí člověk obdivovat jeho smysl pro čest a férovost. Čímž mu však na postavě záleží víc a víc, až do momentu, kdy si vlastně začne přát, aby zvolila v posledních soubojích raději ústup a zbabělost a tak eliminovala hrozbu smrti. Tím je divák zcela nepokrytě vmanipulován do těžkého morálního dilematu, před kterým hlavní postava neustále stojí a celý příběh tak získává velmi pikantní příchuť (no vida, začalo to u malířství a končí u kuchařství – ale řekněte, není umění vybrat a použít ve správném poměru ty skutečně vhodné ingredience? Člověk až nestačí žasnout, jak dokonale vyváženou pochoutku ukuchtil pro diváka v podstatě „začínající“ režisér). (01.03.2017)

"Konvence vám dovoluje být galantním hňupem." Mám velký smysl pro čest, ale co je moc, to je příliš. A generál d'Hubert to skutečně přeháněl tak, že jsem mu snad i přál, aby mu někdo v té hlavě udělal kulkou pořádek. To by však nebylo o čem točit film, takže obrazově to bylo skvělé, obsahově poněkud stereotypní a soubojově celkem slušné. Jenom ta motivace mi unikala, stejně jako oběma vojákům, takže nezbývá než podotknout, že srážka s debilem bolí a s generálem Feraudem obzvlášť. (02.12.2014)

Ještě než si Ridley Scott udělal jméno kultovním "Vetřelcem", debutoval na velkém plátně tímto válečným dramatem o neúnavném soupeření dvou vojáků, kteří se v průběhu několika let setkávali jen za jediný účelem...jeden druhého zabít. Jako debut zajímavé ale ve srovnání s jinými Scottovými filmy, minimalistické. (18.12.2012)

Scenéria, obrázky, neobvyklé dôstojnícke vrkoče. To všetko sa mi páčilo. Lenže od filmu čakám o niečo viac a je mi v podstate jedno, že ho nakrútil slávny režisér ako svoj debut. Veď príbeh o dlhotrvajúcom nepriateľstve s jeho takmer zabudnutou pôvodnou príčinou sme tu už mali v Hostinci U kamenného stola. (30.06.2009)

Nejvíc mě bavil ten čas, ty dějiny, které ve velkých skocích nezastavitelně míří kupředu, v kontrastu k nehybnosti vztahu mezi ústřední dvojicí. A pak taky vykreslení jejich povah: v dobrém slova smyslu individualistický realista kontra z principu umanutý umanutec. Vizuálně perfektní, až na pro mě trochu úsměvnou ruskou epizodu. A škoda, že Francouzi mluví anglicky. Ale závěrečné záběry vše vykoupí. (03.08.2016)