Soupeři

Ridley Scott v Soupeřích (podobně jako například v pozdějším Dobytí ráje) předvádí označení filmu jako „pohyblivých obrazů“ v zcela doslovné (a dech vyrážející) praxi. Od věcí nejdrobnějších v sytých zátiších, přes impresionisticky magické obrazy venkova, Ruskou zimu z které se vám zavrtává mráz až do morku kostí, přes nestálé hry stínů a nespočetných druhů světel. Pokud bychom pokračovali ve vypůjčování si pojmů z jednotlivých uměleckých disciplín, pak by se daly podmanivé obrazy brát jako „barva tónů“, zatímco o rytmizaci snímku se stará leitmotiv soubojů. Ty, ač je jich dostatek, nejsou zdaleka nudné a naopak, svojí rozmanitostí až zaráží. Ať se již bavíme o zbraních dle výběru, různorodém prostředí zápasů, či třeba nápaditě využitých střihových fíglů. Příznačným je v tomto ohledu například souboj, v kterém se poprvé zcela zřetelně láme Carradinova odvaha – jeho mysl se vrací ve strachu ke vzpomínkám, následně zpět k realitě, aby nakonec těkavě proplouvala mezi očekáváním vlastní, či soupeřovi smrti. Tyto obrazy se stupňují v četnosti i v rychlosti střídání, až divák nakonec neví, co je to skutečnost a co je jen představa - což posiluje nesnesitelné pnutí v otázce, co se vlastně stane/stalo. Však také hra s napětím prostupuje celý snímek – už od samotné premisy nepředvídatelné (a neustálé) hrozby od posedlého Keitela, přes podobně umanutý charakter Carradina, u něhož je úžasný paradox v tom, že čím více běží děj snímku, tím více musí člověk obdivovat jeho smysl pro čest a férovost. Čímž mu však na postavě záleží víc a víc, až do momentu, kdy si vlastně začne přát, aby zvolila v posledních soubojích raději ústup a zbabělost a tak eliminovala hrozbu smrti. Tím je divák zcela nepokrytě vmanipulován do těžkého morálního dilematu, před kterým hlavní postava neustále stojí a celý příběh tak získává velmi pikantní příchuť (no vida, začalo to u malířství a končí u kuchařství – ale řekněte, není umění vybrat a použít ve správném poměru ty skutečně vhodné ingredience? Člověk až nestačí žasnout, jak dokonale vyváženou pochoutku ukuchtil pro diváka v podstatě „začínající“ režisér). (01.03.2017)

Barry Lyndon z výprodeje. Ridley Scottovi slouží ke cti že jsou Soupeři jeho celovečerní prvotinou, a na to vůbec nedopadli špatně. Fanaticky se soustředí vyloženě jen na celoživotní antagonismus sympaťáka Carradina a magora Keitela, a na jejich opakované duely na mnoho různých způsobů, s minimem příběhové omáčky okolo... což pomáhá tempu docela krátkého filmu, ale nepomáhá představení osobností postav nebo nedej bože i jejich okolí, o obraz doby se tu snaží opravdu jen velmi minimálně, a ty postavy až do konce zůstanou charakterizovatelné jen jako "sympaťák" a "magor". Na film od mnoha jiných režisérů by to stačilo, na Scotta co o dva roky později přišel s Vetřelcem je to málo. 7/10 (10.03.2021)

Každý významný režisér měl za sebou svůj debut. Pro Ridleyho Scotta to ještě před Blade Runnerem a Vetřelcem byli Soupeři. Už u něho Scott projevil svůj výrazný talent pro vizuální vyprávění, kdy se svým svým režijním debutem uvedl jako tvůrce, který má filmovému světu co nabídnout. Když si člověk uvědomí, co vše Ridley filmovému světu daroval, všem je okamžitě jasné, že Soupeři byli předzvěstí výrazné práce výrazného tvůrce pro kinematografii.   Už u Soupeřů Ridley předvedl svůj výrazný vizuální cit, který byl v pozdějších letech u jeho tvorby tolik výrazný. Harvey Keitel a Keith Carradine byli tehdy pro Ridleyho Scotta tou pravou castingovou volbou, kteří do svých rolí dali to nejlepší a procítěný konflikt dvou šermířů tak fungoval přesně tím ideálním způsobem. Scottův celoveční debut působí skutečně procítěně, dojmem, že do konfliktu dvou odvěkých nepřátel dává dostatečně moc. Film je možná až příliš silných témat, jehož témat Scottův celovečerní debut nedosahuje, minimálně solidní základ je ovšem cítit. A Scottův debut je v mnoha ohledech tím správným způsobem emocionálně působivý.     Soupeři v podstatě vyznívající jako typický film Ridleyho Scotta. Vizuálně působivý s myšlenkami, které více či méně působí na diváka. Ridley ovšem už při svém debutu dokázal solidně prodávat atmosféru, pocit, že se skutečně vracíme do časů Napoleona. Výpravou, kostýmy i dobovou atmosférou.   Nedá se přitom vyloženě říct, že by se Ridley u svého debutu u diváka krve dořezal. Stěžejní roli sice v Soupeřích hraje nenávist, oněch konfrontací dvou důstojníků ovšem ve finále není vyloženě mnoho. Velmi snadno se dá dokonce argumentovat, že se v jistých momentech v tom filmu ´´ neděje nic ´´. Teprve finále dostojí potenciálu, kterého tato adaptace románu Josepha Conrada mohla dosáhnout.   Jde vlastně o Ridleyho v rozjezdu, už zde se ovšem i díky získání ceny za nejlepší debut na Filmovém festivalu v Cannes provedl jako tvůrce se solidní budoucnosti. Ridley Scott přitom nikdy nepatřil mezi režiséry se zcela automaticky znatelným rukopisem, právě solidní vizuál a především bravurní práce s herci je u jeho filmů v podstatě denním chlebem. Každý šermířský souboj je pojat trochu jinak a finále je skutečně silné. Menší potíž možná tkví v tom, že cokoliv co předchází finále zase tak moc silné není, přesto šlo pro Ridleyho Scotta o solidní tvůrčí start, kterým naznačil, že skutečně předvede velké věci. A v současnosti po filmech jako Vetřelec, Blade Runner, Thelma a Louise, Černý ještřáb sestřelen, Hannibal, Království nebeské, Americký gangster či Marťan všichni víme, že Ridley velké věci předvádí dodnes. I přes pár lehkých přešlapů.   Solidní debut, který sice má své mouchy, skutečně ovšem předvedl výrazný tvůrčí talent, který dnes stále točí film za filmem. Soupeři jsou vizuálně půvabný film, který možná potenciál námětu nevytěžil na 100%, i po 45 letech ovšem obstojí u diváka úplně v pohodě..... (20.10.2021)

Scottův debut představuje dokonalé zpřítomnění jeho předností. Bývá totiž neadekvátně přeceňován jako režisér autorského typu, ačkoli při tom nemá žádný výrazný rukopis, nejen co do témat, ale i formálního uchopení. Naopak Scott je vynikající režisér ve smyslu zastřešující autority, která dokáže z jakéhokoli scénáře vydolovat maximum jeho potenciálu a sjednotit náležité talenty jednotlivých kreativních složek filmové tvorby k jeho naplnění. To by v ideálním případě mělo být definicí každého režiséra, ale při pohledu na jakýkoli korpus kinematografie je patrné, že takovíto režiséři jsou velmi vzácní. Ve svém prvním celovečerním projektu se Scott chopil scénáře podle literární předlohy Josepha Conrada a příběh o fanatické umanutosti ideálem cti a hrdosti proměnil do komorního spektáklu. Navzdory skromnému rozpočtu, respektive při dokonalém zhodnocení jeho možností pak ze "Soupeřů" vytvořil intimnější variaci "Barryho Lyndona". Podobně jako Stanley Kubrick se také Scott inspiroval v konkrétních malířských plátnech z období děje, jen namísto velkolepých fresek sáhl po menších krajinkách. Proti této estetické referenci Scott postavil detailní realismus v rovině kostýmů i choreografie soubojů. To vše pak dává o to více vyznít nenápadně důmyslnému i důvtipně zábavnému scénáři, který právě díky proměnám životního stylu i postupného společenského vzestupu ústředního hrdiny staví ústřední motiv cti do zcela absurdního světla. Škrobenost samozvaně kultivovaného světa oficírů napoleonské éry spolu s estetickou vytříbeností zdejších výjevů slouží jako sarkastický kontrast vůči umanutému machismu a obsesivní zaslepenosti maskulinními ideály až na hranu vlastního života. (20.10.2021)

Tenhle film má v podstatě jen jednu velkou slabinu a tou je samotný děj. Potkají se dva, jeden se na*ere, utkají se, jeden prohraje, následuje nová výzva, další zuřivý souboj - jeden vítěz, jeden poražený... a tohle se opakuje stále dokola, než konečně nastane nějaký posun ve vztazích obou znepřátelených mužů (někdy asi 20 minut před úplným koncem). Nemám co vytknout hercům, vizuální ani zvukové stránce; repetitivnost situací bohužel způsobila, že se mi film zdál delší než ve skutečnosti byl - nenudila jsem se, ale nebyla jsem uchvácena. Obstojný nadprůměr - 68%. (25.06.2009)