Soupeři

Pche! Základní myšlenka je dobrá, ale dalo se z ní vytěžit mnohem více. Scenárista tady neudělal nic. V celém filmu se odhraje asi čtyři nebo pět poměrně krátkých soubojů a zbytek se zabývá osobními záležitostmi obou mužů ( vlastně se tam těch 95 minut nic neděje ). Ridley Scott se snaží - moc pěkná kamera, prostředí -, ale tenhle film to nezachrání. Jen závěrečný souboj v ruinách hradu dává tušit, co z tohoto filmu mohlo být. (10.03.2004)

Ridley Scott v Soupeřích (podobně jako například v pozdějším Dobytí ráje) předvádí označení filmu jako „pohyblivých obrazů“ v zcela doslovné (a dech vyrážející) praxi. Od věcí nejdrobnějších v sytých zátiších, přes impresionisticky magické obrazy venkova, Ruskou zimu z které se vám zavrtává mráz až do morku kostí, přes nestálé hry stínů a nespočetných druhů světel. Pokud bychom pokračovali ve vypůjčování si pojmů z jednotlivých uměleckých disciplín, pak by se daly podmanivé obrazy brát jako „barva tónů“, zatímco o rytmizaci snímku se stará leitmotiv soubojů. Ty, ač je jich dostatek, nejsou zdaleka nudné a naopak, svojí rozmanitostí až zaráží. Ať se již bavíme o zbraních dle výběru, různorodém prostředí zápasů, či třeba nápaditě využitých střihových fíglů. Příznačným je v tomto ohledu například souboj, v kterém se poprvé zcela zřetelně láme Carradinova odvaha – jeho mysl se vrací ve strachu ke vzpomínkám, následně zpět k realitě, aby nakonec těkavě proplouvala mezi očekáváním vlastní, či soupeřovi smrti. Tyto obrazy se stupňují v četnosti i v rychlosti střídání, až divák nakonec neví, co je to skutečnost a co je jen představa - což posiluje nesnesitelné pnutí v otázce, co se vlastně stane/stalo. Však také hra s napětím prostupuje celý snímek – už od samotné premisy nepředvídatelné (a neustálé) hrozby od posedlého Keitela, přes podobně umanutý charakter Carradina, u něhož je úžasný paradox v tom, že čím více běží děj snímku, tím více musí člověk obdivovat jeho smysl pro čest a férovost. Čímž mu však na postavě záleží víc a víc, až do momentu, kdy si vlastně začne přát, aby zvolila v posledních soubojích raději ústup a zbabělost a tak eliminovala hrozbu smrti. Tím je divák zcela nepokrytě vmanipulován do těžkého morálního dilematu, před kterým hlavní postava neustále stojí a celý příběh tak získává velmi pikantní příchuť (no vida, začalo to u malířství a končí u kuchařství – ale řekněte, není umění vybrat a použít ve správném poměru ty skutečně vhodné ingredience? Člověk až nestačí žasnout, jak dokonale vyváženou pochoutku ukuchtil pro diváka v podstatě „začínající“ režisér). (01.03.2017)

Odohrávaný príbeh za sprievodu historických udalostí z francúzskej histórie tvorí zanedbateľnú časť v tomto filme, aj preto možno film dnes už tak nezaujme. Réžia je kvalitná, najmä vďaka nej sa tento uťahaný príbeh tiahol pomerne rýchlym tempom. Súboje sú fajn, len škoda, že dej sa neupriamil viac na charakter postáv, či zaujímavý námet. Ridley každopádne už svojim prvým filmom ukázal, že to má v rukách pevne pod kontrolou. 70%. (28.07.2009)

Scenéria, obrázky, neobvyklé dôstojnícke vrkoče. To všetko sa mi páčilo. Lenže od filmu čakám o niečo viac a je mi v podstate jedno, že ho nakrútil slávny režisér ako svoj debut. Veď príbeh o dlhotrvajúcom nepriateľstve s jeho takmer zabudnutou pôvodnou príčinou sme tu už mali v Hostinci U kamenného stola. (30.06.2009)

Hollywoodom ešte "nepoškvrnené ucho" Ridley Scott natočil za smiešnych 900000 dolárov vizuálne neskutočne geniálne dielo. (Jeden z najkrajších filmov čo som kedy videl! Ako vravia kolegovia- to sa musí fakt vidieť:)). Príbeh dvoch sokov je jednoduchý až triviálny, ale tak isto podmanivý či už v psychológii oboch postáv alebo samotným dejom. Keitel je skvelý, ale mňa dostal predovšetkým Carradine, ktorý bol maximálne presvedčivý. Kinematografický skvost, ktorý (bohužial) ostal a ostane v tieni Scottových neskorších diel, čo je obrovská škoda! (17.08.2008)