Purpurová barva

Je fakt, že Steven Spielberg je filmař s velkým F. Možná to není tak výrazný žánrový chameleón jako třeba Peter Weir, ale troufám si tvrdit, že dokáže brilantně zvládnout čisté drama (Purpurová barva, Schindlerův seznam), sci-fi (Blízká setkání třetího druhu, A.I., Jurský park, Válka světů, Minority Report) a popcorn na nejvyšší úrovni (Indiana Jones). Jen málo režisérů se může chlubit tak rozmanitou a zároveň hodnotnou filmografií, která přinesla filmovému světu nezapomenutelná a nadčasová díla. Pokud jde o tento konkrétní film Purpurová barva, je to svým způsobem něco neokoukaného (co se týče Spielbergovy tvorby) a samotný film je v tuto chvíli alespoň pro mě unikátem v celé Spielbergově tvorbě. Možná i proto, že není tak známý jako třeba Schindlerův seznam, ale je podobně citlivý, hluboce emotivní, neúprosný, krutý ve vztahu ke svým postavám a zároveň velmi silně dojímající. Příběh, který skrývá opravdu obrovskou škálu emocí, psychologie, různých citových a životních rozpoložení člověka, dokázal Spielberg natočit s grácií, pozoruhodným citem pro detail a vynikající profilaci jednotlivých postav. Fenomenální Whoopi Goldberg a vývoj její postavy, který musíte jednoduše prožívat přímo s ní, zrovna tak jako všechny její strasti, ale i ty nejdrobnější radosti, je asi nejsilnějším atributem celého snímku. Pozoruhodný je i fakt, že díky propracovanosti příběhu a přesnému režijnímu vedení, je drtivá většina vedlejších postav podobně zajímavá a vytváří dohromady s hlavní dějovou linií velmi podrobný a (možná bych napsal i důvěryhodný – alespoň z pocitového hlediska) obrázek jedné velmi nelehké doby. Na druhou stranu mě zaujala skutečnost (a považuji to za další obrovský triumf tohoto filmu), že úděl některých postav (ne všech, ale některých) není přímo způsoben dobou a konkrétními represemi vůči konkrétním skupinám lidí, ale především lidskou povahou, jednáním jednotlivce a až pozoruhodně krutou schopností degradovat svůj protějšek až na samotnou hranici lidské důstojnosti. Typický „akademický“ film, který ale svou „akademičnost“ a uměleckost dokázal využít k nesmírně poutavému a strhujícímu vyprávění, jehož výpovědní hodnota je obrovská. (24.08.2011)

Spielbergův opus je vážně skvělý a silný film, ale ani tady nedokáže zajet hluboko pod kůži. Vše plyne podle plánu, emoce jsou přesně dávkovány a nic se neponechá náhodě, vše je vybroušené a čisté. Možná až moc. Nedokážu si to doopravdy pustit k tělu, i když uznávám, že natočit třicet let životu obyčejné černoské rodiny, aniž by to byla nuda, chce zručnost.. Výborní herci mě docela překvapili. Dal plný počet i přes dosavadní výhrady... ale ten neuvěřitelně šťastný konec to kazí... Odhaluje myšlenkovou chudost, kterou film ale asi zdědil už po předloze. (28.06.2010)

Purpurová farba sa svojim spôsobom stala nadčasovým filmom. Dnes je určená pre všetky ženy, ktoré plačú nad ťažkým osudom žien v modernej spoločnosti. Hej, majú to ťažké, ale čo je to v porovnaní s tým, ak žijete v nedávnej minulosti na americkom juhu, ste žena, ste ku všetkému černoška a nie veľmi pohľadná. Neostáva vám nič iné, iba sa s tým zmieriť, alebo s tým bojovať. Spielberg natočil film, ktrorý by dnes mohol byť prehlásený za rasistický, lenže on je iba pravdivý a realistický. Bohužial v mnohých kultúrach je aj dnes podobné zaobchádzanie so ženami považované za normálne. Glover a Goldberg v najlepších rolách svojich kariér. (12.07.2012)

Vcelku zdařilé sociální drama z amerického Jihu v první polovině 20. století. Whoopi Goldbergové role hlavní hrdinky perfektně sedla a předvádí zde o dvě třídy lepší herecký výkon, než jak ji známe z komedií typu Sestra v akci. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že na to kolik to získalo Oscarových nominací se jedná o lehce přeceňovaný snímek. Přes rozsáhlou metráž je znatelné zestručnění příběhu oproti knižní předloze (kterou bych si ale po shlédnutí velice rád přečetl). Kromě toho mi dost vadil ten přeslazený závěr a místy jsem se neubránil nudě. I tak, ale určitě doporučuji shlédnout, zejména fanouškům žánru a příjemné režie Stevena Spielberga. (07.11.2011)

Šílené široce rozkročený příběh, který poprvé odhaluje jednu ze Spielbergových slabin - pokud má pocit, že vypráví důležitý příběh, má strach, aby k němu byl dostatečně uctivý. Tím se často lapí do pasti přílišného sentimentu, zbytečně dlouhých jímavých scén a neschopnosti vypustit některé sekvence za účelem trochu ten film zkompaktnit. Zde navíc nepomáhá to, že každá scéna má jiné tempo a skladatel hudby Quincy Jones vůbec nezná míru, takže v naprosto nevhodných momentech se tam vzletně točí orchestr tří set nástrojů jak v ruskym budovatelskym filmu. Kdyby to skončilo bravurní (leč hodně teatrální) gospelovou vložkou, skrze kterou se v rámci jednoho prostoru propojí hned několik příběhů, jsem podstatně spokojenější, ale bohužel je to Spielberg, takže to nepůjde bez závěrečného loučení v Šedých přístavech. Dost mě ale překvapilo, jak je příběh tolerantní a trpělivý s postavou Dannyho Glovera, která zaslouží viset od své první scény. (05.12.2021)