Strakonický dudák

Naivita byla asi tvůrčím záměrem soudruha Steklého. Filmu se musí uznat krásná staročeská výprava. Na hercích, hlavně na Peškovi, je vidět, že si ve filmu rádi zahráli. Bojužel i přes své klady mě Švanda nikdy moc nebavil a ani moc nelíbil. Ale závěrečné bububu u šibenice mě vždy pobaví-v tom dobrém slova smyslu. (05.11.2009)

Spory o dílo a jeho výklad zakladatele moderního českého divadla J. K. Tyla, našeho nejlidovějšího divadelního klasika, se vedou už drahnou řádku let — a neustaly ani po roce 1945, kdy se mohl zdát poměr soudobého kulturního života k Tylovi jasný. I po roce 1945 jsme ještě byli svědky nejednoho sporu o pojetí Tyla, zejména jeho nejproslulejší dramatické báchorky — „Strakonického dudáka" (k sporům přivedla zejména inscenace Národního divadla). „Buržoasní kritika," píše K. Stekly ve svém úvodu ke scénáři, „nejen nedocenila Tylovo literární dílo a významnou úlohu, kterou sehrála Tylova dramata v přípravě roku 1848, ona naopak podceňovala a zamlčovala v jeho tvorbě vše zdravé, bojovné i revoluční. Prostotu a ryzost citu, jímž jsou naplněny všechny Tylovy lidové postavy... hanlivě označovala jako „neuměleckou sentimentalitu." Teprve naše doba, zejména zásluhou nadšeného propagátora Tylova díla akademika Zdeňka Nejedlého, který postavil Tyla hned vedle Smetany a Němcové, přinesla možnost „očistit" velké Tylovo dílo od zkomolenin, jimiž ho chtěla pokroutit buržoasní kritika a od nánosů měšťáckých inscenací Tylových her v minulosti". Právě „Strakonický dudák" nejvíce doplácel na snahy našich divadelníků, kteří se snažili Tyla vykládat po svém, „zmodernisovat" jej. Režisér Karel Stekly, který je i autorem scénáře tohoto filmu, si nevybral úkol nijak snadný. Šlo o to, aby film podle nejznámější Tylovy hry se vyhnul všem povrchním, i když svůdným efektům, jaké právě tato hra filmaři nabízí, a aby prostě, lidsky srozumitelně tlumočil její jádro. Zdá se, že tomuto úkolu, totiž vyprávět filmem skutečného, nefalšovaného Tyla, nezůstal Steklý dlužen. Filmový přehled 45/1955 (30.04.2003)

Až otrocky věrné divadelní předloze a to formou i obsahem.. Tylovo dobové vlastenčení se skvěle shodovalo s komunistickým národovectvím 50. let a tak měl snímek prioritu jak ve výběru materiálu (jeden z prvních barevných filmů u nás) tak hereckým obsazením. Hlavní hrdina v podání J Mixy je nevýrazný, ale vedlejší postavy ztvárňují přední herci té doby, zejména Hrušínský je ve své záporné roli Vocilky výborný. Dnešnímu divákovi už nemá tenhle kousek příliš co nabídnout, především pro absenci humoru a nadsázky typických pro úspěšné klasické filmové pohádky. Filmu prostě chybí nadhled a poetika, skutečná pohádková atmosféra. Nyní je to už jen pietně zpracovaná klasika a doklad dobového myšlení. V paměti zůstane snad jen slavná scéna s poletujícími duchy pod šibenicí. Celkový dojem 50 %. (30.12.2007)

Naprosto perfektní výkon předvádí Pešek, Hrušínského nejlepší komediální představení v historii. Mixa – jeho lehká až střední prkennost ke Švandovi dobře sedí a dodává filmu další komediální rozměr. Ani ve scénách s Hrušínským se neztrácí. Příkladně bojuje o svou již téměř ztracenou milou. Jedná se jednoznačně o velkofilm. Monumentální kulisy, množství půvabných tanečnic, skvělé kostýmy. Nádherná budova hospody. Překvapivě velice povedená hororová složka filmu. Ve scéně u šibenice mrazí. Dokonale zvládnuté taneční scény. Nádherné ladné pohyby dívek. Budovatelství a socialismus nula, což je u filmů z té doby unikát. Symbolika: Bek: skrytá ruka. Okultismus: výklad snů. Dorotka: merkel sign. Hrušínský: „celý svět je jako koule“ Švanda: „jako o Štědrém večeru“. Hrušínský zle kleje: „m.D.!“ (13.08.2021)

Tenhle film mě už mockrát dojal. Nyní jsem vůči němu v postoji chladném, ale má své kouzlo, a já doufám, že mě zase ještě okouzlí! Líbí se mi, že nám přibližuje dobu, kdy kouzla a čáry zásadním způsobem zasahovaly do života člověka. Taky se m,i líbí, že lesy byly plné víl a některé to s muži myslely i dobře. (11.09.2010)