Pověst o stříbrné jedli

Parada, pro mne absolutni bomba. Neuveritelne zdarily vyber vsech hercu.Fantasticka hudba.Velice chytry zaber kamery, ktery zachycuje otce a syna na bezeckych lyzich pri vystupu na kopec,pri kterem spolu hovori.Kamera se vubec nehybe a ceka na vrsku , pomalu se nam v zaberu stridaji oba herci podle toho kdy ktery z nich mluvi,presne v tom okamziku nam vstoupi do zaberu ze strany, do kopce vystupuji ze strany na stranu, moc pekne udelano.Jak dlouho mame cekat na Frantiska Vlacila druheho? Muzeme jeste vubec mit nekoho jako byl on? (05.08.2006)

Už první tóny nádherné Liškovy hudby, které prakticky s jistotou okamžitě prozradí svého autora, navozují specifický nádech tohoto snímku. Ano, mluvím o té zcela čarovné atmosféře, která za pomocí již zmiňované hudby a k tomu krásné, nezaměnitelné přírody výborně zprostředkované Uldrichovou kamerou vytváří velmi silný filmový zážitek. K tomu film nabízí dávné, lákavé tajemství, zvláštní depresivní nádech, tušení někdejší nešťastné události a v neposlední řadě „naivní“ a nechápavý pohled hlavního hrdiny. Jakože Pověst o stříbrné jedli je velmi zdařilý dětský film (no, pravda, snímek bych doporučil spíše o něco odrostlejším jedincům) a právě vnímání reality skrze malého Ondřeje vše umocňuje, protože nabízí v rámci žánru dobrodružnou podívanou, která umí zaujmout. I tím, jak se odbourává počáteční nedůvěra chlapce k neznámému muži, stejně jako postupně vzniknuvší vášeň a zájem o novou „aktivitu“. Povedl se i ten konec, který korunuje už tak moc pěkný příběh. Film v mých očích zaslouží solidní 4*. (24.03.2017)

I Vláčilovy úlitby režimu neztrácely půvab a úroveň. Skutečnost, že normalizační režim zničil Vláčila-umělce (hodně mu přitížila ADELHEID), patří k jedné z mnoha žalovatelných skutečností sedmdesátých a osmdesátých let. Únik do poetického světa dětských průhledných fakt a neotřesitelných jistot ovšem dokazuje, že ani tady velikán nerezignoval na svou laťku. Naopak. A je tu druhý aspekt té doby. Co bylo vyhozeno z "velkého" hraného filmu pro dospělé, přestěhovalo se - bylo-li třeba, i pod pseudonymy - zpravidla do dětské tvorby. Její kvalita se i proti šedesátým letům významně zvýšila a dosáhla svého, doposud nepřekonaného vrcholu. POVĚST je jedním z kaménků této mozaiky skvělosti a nadčasovosti. (27.08.2007)

"Smrk roste všude, ale jedle ta umírá, za čas nebude žádná....". Netrpím na závratě, ale když jsem viděl mladého Maroše Kramára, jak leze po vysoké jedli do koruny stromu, nebylo mi zrovna nejlépe po těle. I když jak se to vezme. Záběry kamery (nejen tyto) to byly vskutku dech beroucí. Dech beroucí byla od samotného počátku i typická Liškova chorálová hudba vyvolávající jakousi mystickou či čarovnou atmosféru. Tenhle krásně poetický středometrážní Vláčilův film nejen o hodně adrenalinové práci česače šišek, ale i o postupném sbližování mladíka ke starému česáči, má vskutku své kouzlo i když na dnešní dobu jde o hodně netradiční námět. Svou zádumčivou atmosférou však tento filmu určitě nezapře svého autora. (25.04.2018)

Drsná horská příroda v zimě, drsní muži. Ale i oni mají své sny a touhy, i oni vnímají krásu... Film zachycuje spíše atmosféru a to, jak ji jednotliví hrdinové vnímají. Žena tu je pouze jedna a ta má čistě negativně úlohu: ty "své" muže nechápe a mluví ve filmu samozřejmě nejvíc: "Naloupej mi ořechy... Neloupej ty ořechy a pojď se navečeřet!" Velice sympatickou postavou byl i Ondrův učitel, který se zajímal o to, co zajímalo Ondru a snažil se o tom zjistit víc. Poetická pověst (především) o mužích, která určitě stojí za vidění. Zajímavé komentáře: sportovec, Šandík, Mishelen, ERRORMAKER. (01.02.2013)