The Night Guest
Režie:
Otakar VávraKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Jiří Vala, Martin Růžek, Rudolf Hrušínský, Jana Hlaváčová, Světla Amortová, Vladimír Brabec, Jiří Štíbr, Marie Poslušná, Jaroslav Moučka, Antonín Šůra (více)Obsahy(1)
Jednoho dubnového večera roku 1961 zastaví u motelu na benešovské silnici mercedes západoněmeckého podnikatele Hupperta. Sebevědomý obchodník, který kdesi po cestě "sbalil" naivní studentku Janu, si před hosty zdejšího bufetu nebere servítky a okatě dává najevo svou nadřazenost. Netuší, že svým arogantním chováním probouzí v jednom z přítomných lidí nesnesitelné vzpomínky. Vedoucí motelu Kalous totiž strávil část svého mládí v koncentračním táboře. Jedním z jeho trýznitelů byl právě takový člověk, jako Huppert... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (79)
Přece jen jsem čekal o něco silnější původní literární text, ale jinak nemám námitek. V rámci žánru za 4. ()
Zvláštní film, bohužel to je spíše komunistická agitka kde nereálné postavy říkají hrozný bolševický nesmysly. Němci jsou a vždycky byli vůči nám zcela nepřátelský živel, Hrušínský to hraje skvěle. Celkově tohle ale není úplně správná forma jak to podat, kromě onoho politického zadání. ()
Je to divadelní film s jednou scénou až na výjimku opravy auta. Takže hodně statický a přesto díky dobré předloze a hercům je z ní cítit určitý vývoj a zamyšlení nad slovy a činy protagonistů a celkově pochopením. Hodnocení: 70 % ()
Já se přistihnul, že prostě fandím Rudolfu Hrušínskému. Prostě proto, že ta komoušovina mi tam fakt lezla na nervy. Martin Růžek se ukázal jako typický čecháček (napřed s ním pil a bavil se a pak plival nadávky), Jiří Vala ztraumatizovaný, ale horká hlava (tihle vyháněli sudeťáky po válce), Jaroslav Moučka, aby netrhal komoušpartu ostentativně odhodí cigarety, které předtím dostal od pana "Grundiga" za odvoz na policejní stanici, a snad jediný kdo si zachoval přede mnou tvář byl policista Vladimír Brabec (i když byl pan "Grundig" povýšený, střílet na lidi se nemá)...Jinak velmi působivý exteriér plný aprílového deště a interiér motelu u silnice. Bez té agitace by to bylo za plných pět! ()
Zprvu jsem tomu dal **. Není to nic moc, děj je nudný a o ničem (což je vůbec nejčastější dojem, jaký ve mně vzbuzuje Aškenazyho tvorba celkově), herci nijací (snad jen ten Hrušínský prostě slizáky umí). Nejvíc mě na tom štvala ale ta propaganda, šířící šílený stereotypy o ZÁPADNÍCH Němcích (to jsou ti zlí, co jsou převlečení hitlerové ještě dnes, zato ti hodní z NDR za války stříleli do vzduchu a dnes s námi kráčí k zítřkům...). No ale dnes jsem si uvědomil, že filmům nepokrytě propagandistickým, který jsou na nenávisti a lži od první myšlenky postaveny, dávám automaticky odpad! Je mi líto, ale i jinak je to špatný film a ani ta propaganda je tady spáchána velmi směšně, až amatérsky. ()
Drama,které má na můj vkus příliš černobílé postavy.Tlustý ,arogantní,nafoukaný,zlý západní němec a jeho protipól hodný skromný,chudý,ale hrdý zaměstnanec hotelu,poznamenaný pobytem v koncentračním táboře.Mladá dívka už skoro úplně zkažená,ale s malou nadějí,že jí ta veskrze kladná postava podá pomocnou ruku a tím ji odvede od kapitalistického pozlátka zřejmě na chmelovou brigádu.Patrně se pak přidá k té partě rozveselené mládeže, která je šťastna, že může ve volném čase pomáhat sociialistické vlasti. Přesto všechno herectví Rudolfa Hrušínského mě neustále překvapuje a uchvacuje. ()
Režisér Vávra dramata vždy uměl a dalším důkazem je toto originální dílo. Možná mohl celé drama více vygradovat, ale i tak je to silně nadprůměrný film. A možná to byl i jeho úmysl, rozmělnit pak druhou část tohoto filmu. ()
Příliš jednostranný a stereotypní pohled: kladný hrdina - dobrý Čech a každým coulem odporná postava - zlý Němec. Kalous je pohledný, skromný, uvědomělý a ještě udílí rady zmatené mladé dívce, která podlehla kapitalistickému pozlátku. Huppert je naopak obtloustlý, chvástavý, drzý, okázale dává najevo svůj majetek a německou nadřazenost. Že to Vávrovi, který za německé okupace vesele točil filmy, nebylo poněkud trapné. ()
Psychologické filmy, ty já můžu. Nebylo špatné, nebylo bez chyb, ale fajne. ()
Pro mě příliš rozvleklé, neuspořádané, nejasné...herci hrají co můžou, ale pořád si myslím, že z toho šlo vytřískat mnohem víc. ()
Značně prvoplánová karikatura německého fašizujícího kapitalisty v poněkud teatrálním podání Hrušínského (hraje přesvědčivě, ale role je napsaná hodně jednoduše). Věrohodná opilecká kreace Růžka. Prolínaní obrazu současnosti a minulosti může působit inovativně, ale mne spíše rušilo, navíc řada záběrů z koncentráků ad. byla přebytečných. Jakoby režisér měl diváka za blbce, kterému musí vše vysvětlit polopatě. Postava Hlaváčové naprosto zbytečná a rozbíjející dramatickou stavbu příběhu. Celkově výsledek podprůměrný. ()
Těžko si představit v roli Hupperta někoho jiného než R Hrušínského, pěkně si je tam všechny dává jednoho po druhém.... Přesto že se nejedná určitě o komedii utkvěla mi v hlavě i jedna veselí hláška: "zabte toho Kmocha" :-)))) ()
Ha, to je ostuda, hanba, nespravedlnost. NSR, západní část bývalé Třetí Říše, je dnes 16 let po válce opět bohatá a jeden bohatý obchodník bývalý občan ČSR původem sudeťák z Gablonce/Jablonce v podání excelentního Rudolfa Hrušínského se v ČSSR chová sladce zdvořile, blahosklonně neřkuli povýšeně a provokuje názory, Mercedesem, Grundingem i Moselem se samozřejmostí zvyklého na vyšší životní úroveň, než je v ČSSR. Na druhé straně Remunda “vožungr”, “výpitek” bývalý dobrodruh který , scestoval Evropu ještě za prezidenta Masaryka, žil bohatším duševním a svobodnějším životem než současná mladá generace, zastoupena vedoucím motorestu, Kalousem kterého konfrontuje. Z toho by jeden vystřelil z pistole, což se stalo...a rozbuška ? Hození spropitného 20 Kčs vrchnímu... v budoucích 80 letech číšník zasalutuje ( ať si “vepř” pindá co chce) v 60 letech, kdy vrchní má traumata z koncentráku, střílí... Možná i Otakar Vávra, který se rozhodl hru Askenázyho natočit, byl znechucen poklesem životní úrovně v ČSSR když pamatoval vyspělou, demokratickou ČSR tzv. 1.republiku a nechtěl cítit ponížení od států které jsme před válkou měli v demokracii i vyspělosti ekonomické daleko za sebou, proto ten monolog Remundy že : “ cestoval jsem, žil jsem a viděl... Co je smysl života v mladičké ČSSR pro mladou generaci zastoupenou “střevem” mladinkou Hlaváčovou, potažmo zájezdem z brigády… žít, válka už nebyla jejich tu zažili režisér Vávra, zcestovalý dobrodruh Remunda i odsunutý sudetský Němec Rupert i on měl svoji pravdu a křivdu : české sklo je vlastně německé sklo. Co je poselstvím zašifrované ve Vávrově nočním hostu? Svoboda, svobodně cestovat, nebýt alfou a Omegou Mercedes, Grunding tedy meteriální obklopenosti ale morální a duševní, na závěr scény je Kalous nejednou spokojen i ze svým místem v restauraci a má také najednou svůj cíl a To je cesta expresem vlakem dál a dál a dál tak jak svobodný člověk. ()
Růžek, Hruškovský největší vliv, posudˇte sami. ()
Hrušínský exceluje a dělá celý film. Nebo alespoň jeho první polovinu. Ta druhá je prostě špatná a postava Hlaváčové, která se dostane do popředí je mimo. ()
Tak na tomto filmu mne zaujali tři věci. Ta první byla, že to vlastně obhajuje, že ten pingl na německého hosta vystřelí a to jen proto, že si ten Němec troufá říkat pravdu a že srovnává kam se dostalo za patnáct let od války zničené Německo a kam komanči přivedli za těch patnáct let Československo, které prakticky válkou zničené nebylo. Ta druhá věc, která mne tam zaujala, byl Martin Růžek, kterému v té době bylo pouze 43 let a hraje tam 55-letého dědka, který vypadá nejméně na 65 let a třetí věc, které mne zaujala, že už tehdy tam byl major Zeman. Ty dvě hvězdy dávám za herecké výkony Hrušínského a Růžka. Celkem výstižná pro tento film je postava toho komančského funkcionáře (Jaroslav Moučka), který čte pořád jednu knihu a tou je Rozrušená země, nad kterou se rozplývá blahem. ()
Často mě přepadne noční host. Jsem vždy rád a nechám mu volný průběh. Vždy i pomůže. ()
Noční host je filmem, který uspokojí zejména milovníky komorních snímků a konverzačních dramat disponujících pouze několika málo postavami a omezeným prostorem, ale oplývajících o to silnějším vyzněním. Zároveň je ovšem filmem, kterému hrozí, že bude některými diváky hodnocen pouze jako antiněmecká agitka, neboť většina recenzentů sama nacistická zvěrstva nezažila a dnešní mladší generace se navíc často dívá na všechny filmy natočené za minulého režimu skrze momentálně módní a hojně vštěpovanou antikomunistickou clonu. Oprostit se od ní a ocenit prostou psychologii, která je leckdy hlavním obsahem mnoha z nich (byť občas s nějakou tou povinnou úlitbou), bez snahy hledat v jednotlivých snímcích za každou cenu věci, které v něm nejsou (a současný trend zachází do tohoto extrému, aspoň zde na čsfd mám někdy ten pocit), přitom v žádném případě neznamená schvalovat zločiny komunismu. Mnoha filmům z této doby a s tématem nacistických zločinů je vyčítána dobová politická objednávka a propaganda, v řadě případů tomu jistě tak bylo. Myslím si ale, že důvodem pro jejich vznik byl i fakt, že na rozdíl ode dneška tehdy většina lidí majících zkušenost s nacisty byla ještě naživu, a podobné filmy byly i snahou a způsobem, jak se s tímto celospolečenským traumatem nějak vyrovnat. Vzpomínky a bolest byly stále příliš živé. Noční host je v tomto ohledu film poměrně umírněný, a to i ve Valových vzpomínkách z koncentráku. Uznávám, že z tohoto tématu určitě šlo vytřískat mnohem víc. Samotný Vala hraje opět velmi dobře, byť více prostoru a energie projeví spíše až v druhé polovině filmu. Rovněž pan Růžek je v tomto filmu výborný a jeho postava je barevná, zpočátku ochotný pít s kýmkoli, kdo mu naleje, pak ale na straně přítele. Přesvědčiví jsou ve svých malých rolích též Brabec, Moučka či Amortová. Naopak Janě Hlaváčové jsem tu sedmnáctku prostě nevěřila a její střelenost byla tak nějak nevěrohodná a přes míru, nějak se to do filmu úplně nehodilo (i když při druhém shlédnutí už je to snesitelnější), jakkoli pozdější klidnější rozhovor to trochu vylepšil a hovor o štěstí byl dobrý. Člověku k němu stačí opravdu velmi málo, jen si to musí uvědomit a zároveň si ho vůbec dokázat všimnout, když se objeví. Zde jde o radost z přítomného okamžiku, štěstí z pouhé existence. Závěr s rybičkou chycenou a kachničkou střelenou pak byl opravdu dojemný a poslední záběr na vystrašenou matku a šťastnou Evu byl také výborný. Naprosto skvělý je zde ovšem Rudolf Hrušínský, který na sebe strhává většinu pozornosti a kterého má divák chuť zabít. Člověk skoro lituje, že se Kalous lépe netrefil, ač je zároveň kvůli témuž rád, že ne. Hlavní hrdina si totiž nezaslouží znovu trpět kvůli někomu takovému. Stejně tak divák zcela chápe, proč ho Brabec musí zatknout. Nelze jen tak po někom střílet jen proto, že je to arogantní hajzl s odpornými názory, a společnost nemůže fungovat, když bude každý brát spravedlnost do vlastních rukou. Neschopnost hlavního hrdiny mluvit o svých zážitcích je pak pochopitelná, můj otec nedokázal o svých zkušenostech z války také mluvit ani více než půl století poté. Tématu neschopnosti opravdového vzájemného porozumění mezi těmi, co tyto hrůzy zažili a těmi, kteří ne, i tématu touhy po novém životě a neschopnosti zapomenout se ostatně věnuje i film Milenci v roce jedna. Na Nočním hostu lze ještě ocenit i téměř noirovou atmosféru a pěkně využitý motiv deště včetně záběrů na kapky stékající po okenní tabuli. Zajímavý je ostatně i úvod filmu se zcela veselou hudbou, která kontrastuje s námětem a pozdějším vývojem příběhu. Když to tedy sečtu, jde o dobrý film, jakkoli je pravda, že konkrétně s Valou jsem možná viděla i filmy lepší. Malá úvaha na závěr. Hrušínského Němec podle mne žádnou karikaturou není, jak si zde někteří myslí. Takových bylo a mnohem horších, a mnozí se dodnes mají dobře, nebo dožili v klidu svůj život v Jižní Americe, Egyptě, USA, Německu i Austrálii, protože nebyla dostatečná politická vůle je potrestat. Vyprávěla mi kdysi naše rodinná známá, Židovka, která přežila Osvětim a pochod smrti, načež se ocitla na světě úplně sama, bez domova a jediného člověka, protože všichni její příbuzní, přátelé i známí skončili umučení, či v plynu, a která si posléze dokázala svou pracovitostí vybudovat nový život v Austrálii, že jak tak chodí po ulicích v Sydney, potkává tam Němce, o nichž ví, že jde o bývalé nacisty a esesáky, a že tam bydlí v těch nejluxusnějších vilách. Řekla: ,, Já nepřeju nikomu nic zlého, ale když je vidím a vzpomenu si na celou svou rodinu, tak mám pocit, že na tomto světě není spravedlnost." Pokládám za ostudné, že mnohé hrdiny protifašistického odboje a bojovníky za svobodu jsme nechali zemřít bez jakéhokoli díky, protože posledních dvacet, třicet let se připomínání zločinů nacistického Německa nehodilo do krámu. V módě byla a je politická korektnost, sypání si popela na hlavu za zločiny při odsunu, které ač jsou odsouzeníhodné, jsou nesrovnatelné s rozsahem nacistických zvěrstev. Lžeme si a zapomínáme, přestože bychom zapomenout nikdy neměli. Protože zapomenout znamená umožnit opakování. A neonacisté vesele fungují dál, i v samotném Německu a mnozí Němci si nechtějí svou vlastní minulost připustit, protože je pro ně příliš nepříjemná (což je ostatně pochopitelné). A my? Když si dnes najednou po letech naše hrdiny, jak už je u nás zvykem s křížkem po funuse, připomínáme, činíme tak ne z nějakého patriotismu, ale opět proto, že se hodí do krámu, tentokrát v souvislosti s EU, migranty atd. Zdravé vlastenectví je přitom v pořádku, protože jen když si člověk váží sám sebe, dovede si vážit i druhých a naopak. Nacionalismus postavený na pocitu nadřazenosti je naopak jedno z těch největších svinstev vůbec. () (méně) (více)