Zlatá reneta

Těžká, nicméně skvostná záležitost dávající prostor všem zúčastněným. Před kamerou i za ní. Návrat do míst, kde knihovník zanechal kus sebe, a to ve všech možných pozicích. Cítí nutnost se vrátit k něčemu konkrétnímu, nicméně vše je jiné, abstraktní a smyšlené, nelze nic uchytit a klid se do duše stále nedostavuje. Samotný Karel Höger je na čtyři hvězdičky. Jakoby táhl všechny ostatní, kteří se něj nabalují a podřizují se jeho nastalé poloze, kterých je ve filmu několik. Nabalují se ovšem výsostně. Jiří Srnka zde vyluzuje vynikající temné tóny, jakoby přímo z rozpolcené knihovníkovi mysli a Otakar Vávra zde jednoznačně dokazuje, že se dokáže chopit jakéhokoli tématu. Takováto nejistota reality a prolínání děje se jen tak nevidí. Září zde i kameraman Andrej Barla, jenž svým snímáním nasazuje laťku hodně vysoko, hlavně sám sobě. Celkově opravdu nelehký, ale vysoce kvalitní snímek. (19.01.2014)

Film skôr pre 50 ročných citlivých intelektuálov, ktorí si prežili približne toľko, čo Hogerova postava. Takže keď budem mať 50, budem ešte žiť, bude fungovať stále csfd a film si ešte raz pozriem, asi ho docením viac a napíšem niečo obšírnejšie. Dúfam ale, že nebudem alkoholik, respektíve vyliečený alkoholik. Film ponúka prostredníctvom psychologickej štúdie postavy a pohľadov do jej minulosti a osobného života aj obrázok a atmosféru doby, v ktorej žil a v ktorej vyrastal. Takže z tohoto hľadiska je univerzálnejší. Napriek náročnosti filmu, absencii deja a faktu, že išiel trochu mimo mňa, mi nepripadala tá hodina a pol nudná. Rozmýšlať je nad čím a nie je to zrovna nič potešujúce. Asi zato môže viac Hoger, ako Vávra. (25.08.2013)

Po letech jsem se vrátil k filmové adaptaci novely Františka Hrubína, která mě kdysi tolik zaujala, a užil jsem si tento nevšední a pro mnohé asi nudný kousek Otakara Vávry i podruhé. Hledání ztraceného mládí a smyslu života, časté vnitřní monology hlavního hrdiny, neustále se opakující otázka: „Co vlastně děláš v té knihovně?“, retrospektivy do různých fází smutného a nenaplněného života a černobílá, poetická a vydatně nostalgická atmosféra výstižně charakterizují tento snímek a zároveň mohou posloužit jako varování pro ty, kteří se s ním ještě nepotkali. Podívat se na tohle po padesátce bude možná chtít pořádný kus odvahy… (19.12.2012)

"Doufal jsem, že za mě někdo vymyslí život." Film o promarněném životě plný retrospektiv se stále stejným Karlem Högerem mě (zejména v porovnání s Romancí pro křídlovku) přišel dost těžkopádný. Některé scény (zejména ty, co se odehrávají v chalupě) mě vysloveně nudily. V oněch retrospektivách je film poněkud nepřehledný, i když chápu, že se lidské vzpomínky nemusí vždy odvíjet lineárně. (02.04.2018)

Vávra pojal svého druhého Hrubína velmi komrorně a složitě. Struktura vyprávění je v několika časových rovinách. Knihovník Jan se při cestě do kraje, kde byl v mládí a měl tam i životní lásku, pomalu vrací ve svých vzpomínkách do svého mládí. Z počátku jsou to idelistické obrazy plné lásky a něhy, po čase vycházi na povrch i temnější vzpomínky na okupaci, strach, alkoholismus, ženy atd. To vše je velmi sugestivně natočeno režisérem (asi si sám vzpoměl na své začátky u filmu, kdy hledal to pravé umění v kinematografii). Přopočteme si i skvělého Karla Hogera tak ným vychází skvostná filmová báseň. Otakar Vávra si byl dobře vědom těžkosti svého filmu, proto třetího Hrubína pojal naprostým opakem. Přesto je Zlaté reneta jedním z nej nejen jeho filmů, ale i našeho filmu jako celého. Vřele doporučuji (05.11.2007)