Zlatá reneta

Těžké československé psychologické drama natočené podle předlohy F. Hrubína. Zkušený režisér O. Vávra v něm rozehrává divácky náročný příběh muže, jenž se vrátí po třiceti letech do svého rodného kraje a touží tak oživit vzpomínky z mládí. Stárnoucího knihovníka, melancholického a do jisté míry tajemného muže, ve velkém stylu ztvárnil K. Höger, pro něhož to byla vskutku jedna z nejobtížnějších rolí, neboť postava nevyrovnaného muže v sobě skrývala mnoho různých charakterových rysů. Jako nejpůsobivější vystoupení hodnotím jeho podnapilý výstup, kdy velmi dramaticky vykřikoval jakýsi zvláštní básnický text s jakoby nahodilými slovy. Snímek je natočen nesmírně lyrickým, ale zajímavým a originálním stylem, neboť samotná návštěva rodné vsi je pouze okrajová záležitost. Ukazuje se, že po vypití sklenky rumu s I. Prachařem, vyvstávají Högerovi různé vzpomínky a záblesky z minulosti, nejprve pouze občas, ale poté se jejich intenzita zvyšuje a je jimi vyplněn největší prostor snímku. Nepříjemné a neuspořádané zážitky na minulost, vší silou útočící na starého citlivého muže, dokonce ovlivňují jeho reální chování, dochází u něho k psychologickým výkyvům (jeho lezení po podlaze do kruhu), nakonec si však uvědomí, že klidu zde nenajde a snaha hledat radosti mládí je marná. Vávrovo drama obsahuje též scény s narážkami na režim, v tomto případě scéna s vlaječkami, ale i jiné. Celkově se Zlatá reneta jeví jako typické dílo 60. let, nebyl tedy pro Vávru zapadnout do myšlení a tvůrčího stylu kolegů o generaci mladších. (27.01.2015)

Představitel zaběhnuté filmové rutiny Otakar Vávra se v šedesátých letech na čas přidal k nové vlně a prokázal, že jeho talent jde skrz doby. Výsledkem byly dva filmy na motivy Františka Hrubína, kterými se nám představil úplně jiný tvůrce. Příběh Zlaté renety je podstatný jen v retrospektivách, jelikož hrdina svým přístupem "před vším se schovávat" o vše přišel a už nemá kloudnou budoucnost. Negativem pro někoho může být přehnaně dodržovaná poetičnost a minimum lidsky projevených emocí, kde se dozvídáme podstatu pomocí alegorií. Vávra je profesionál a nezklamal, nicméně mě jen místy zaujal. Česká nová vlna stvořila i lepší filmy. (23.06.2007)

Otakaru Vávrovi se stal po režijní stránce takřka zázrak. Zfilmovat tak složitý a těžkopádný příběh Františka Hrubína o stárnoucím muži snažícího se beznadějně vyrovnat se svým životem a dávnými osudy chtělo nejen ohromné úsilí, ale i patřičné pochopení literární látky a hlavně vizi jak to celé převést do obrazu filmu. Spolupráce režiséra se samotným autorem tomu dosti ulehčilo a tak po vzájemných radách byl natočen tak hluboký psychologicky temný film, že temnější snad už být ani nemohl. Povedlo se zde vstoupit do mysli člověka tak ušlechtile, až jde z toho strach. Mistrovský a nikým jiným neopakovatelný herecký výkon Karla Högera dodal postavě svoji patřičnou sílu a tak ve spojení s povedenou kamerou, vizualizací a psychologicky temnou hudbou vznikl snímek jaký nemá obdoby. Jeho ocenění je tedy zasloužené a pro mladé tvůrce by mohl sloužit jako názorný příklad takovéto tvorby. (16.12.2015)

Film skôr pre 50 ročných citlivých intelektuálov, ktorí si prežili približne toľko, čo Hogerova postava. Takže keď budem mať 50, budem ešte žiť, bude fungovať stále csfd a film si ešte raz pozriem, asi ho docením viac a napíšem niečo obšírnejšie. Dúfam ale, že nebudem alkoholik, respektíve vyliečený alkoholik. Film ponúka prostredníctvom psychologickej štúdie postavy a pohľadov do jej minulosti a osobného života aj obrázok a atmosféru doby, v ktorej žil a v ktorej vyrastal. Takže z tohoto hľadiska je univerzálnejší. Napriek náročnosti filmu, absencii deja a faktu, že išiel trochu mimo mňa, mi nepripadala tá hodina a pol nudná. Rozmýšlať je nad čím a nie je to zrovna nič potešujúce. Asi zato môže viac Hoger, ako Vávra. (25.08.2013)

Po letech jsem se vrátil k filmové adaptaci novely Františka Hrubína, která mě kdysi tolik zaujala, a užil jsem si tento nevšední a pro mnohé asi nudný kousek Otakara Vávry i podruhé. Hledání ztraceného mládí a smyslu života, časté vnitřní monology hlavního hrdiny, neustále se opakující otázka: „Co vlastně děláš v té knihovně?“, retrospektivy do různých fází smutného a nenaplněného života a černobílá, poetická a vydatně nostalgická atmosféra výstižně charakterizují tento snímek a zároveň mohou posloužit jako varování pro ty, kteří se s ním ještě nepotkali. Podívat se na tohle po padesátce bude možná chtít pořádný kus odvahy… (19.12.2012)