Kabinet doktora Caligariho

Cinemassacre mě přivedl na myšlenku, zkouknout ty pradávné a předpotopní filmy, ony záhadné klenoty, které jsem ještě neobjevil. Krása němého filmu mě dojala. Herci museli dbát na kvanta jiných věcí, když ne na přednes. Kabinet disponuje parádní atmosférou, bizardními a kulisami a šílenou hudbou a světe div se, jednou či dvakrát mě i zamrazilo, i když jsem se chvilkama nudil. Každopádně pro mě překvapení. (12.10.2011)

Jsem rád, že jsem tento film mohl shlédnout. I když jsem z něho nebyl tak paf jak jsem možná v skrytu duše očekával, musím ocenit skvělé kulisy a celkovou vizuální stránku díla. Ta byla vskutku famózní. S příběhem to už bylo slabší, neboť nemohl nabídnout žádný moment překvapení. Vše bylo až příliš jasné. Ale nakonec musím uznat, že o ten příběh mi v tomto příapdě až tak moc nešlo. Doktor Caligari moc hrůzostrašný nebyl, ale jako filmovou postavu si ho rozhodně budu pamatovat velmi dlouho. Film jsem viděl s hudebním doprovedem, který vznikl v 70. letech a v některých pasážích mi prostě tóny saxofonu přiliš nepasovaly k ději, který se odehrával na plátně. Nemohu však porovnávat, neboť původní hudbu jsem neslyšel. (30.11.2006)

Hrůzostrašný a děsivý skvělý film s neskutečnou hudbou, která dělá temný dech děje filmu. Řek bych, že to byl takový první pořádný horor, další kvalitní horor byl Upír Nosferatu (1922). (28.02.2007)

Když mě to sebralo dnes, jak z toho museli být hotoví diváci ve dvacátých letech? (10.03.2009)

Expresionisticka nadhera, kulisy vyborne. Ako nejdem sa hrat na prechytralu tlchubu alebo ynteleguana - na to tu je Shadwell, Madsbender, Tetsuo, takze strucne : Doteraz neviem, o com to vlastne bolo ci nebolo, ale viem, ze ma to neskutocne fascinovalo a nechal som sa unasat doslova genialnou reziou a filmarinou. O filme som vedel uz od kultoveho ludoveho intelektuala, genialneho tucka Huga Fantozziho, alias Paola Villaggia : 100 % (10.09.2016)

Velká síla v expresionistických kulisách, hranatých titulcích a pokroucené perspektivě. Bizarní líčení, depresivní místa i příběh. Velmi působivá i doprovodná hudba. Jsem v údivu, jak může tak starý film být tak intenzivní. (24.12.2010)

Všichni režiséři a scénáristi pošahaných rádoby děsivých hororů s jeblými zvraty na závěr a "hustou" atmosférou by měli povinně sledovat tenhle film a pak by nastoupili všichni k dlouhé tabuli a svoje scénáře a natočené filmy sežrali bez kečupu a hořčice. Čekal jsem podobnou nudu jako u Frankensteina, ale film mě překvapil, až jsem z toho byl úplně překvapený! Na plných pět němých hvězd to ale není, na to je první polovina filmu strašně roztahaná. Po tomhle filmu jsem nucen přehodnotit originalitu "překvapivých" zvratů. No a ty psychokulisy...škoda mluvit, tam se vlastně ani nedá mluvit, to se musí vidět. (15.09.2013)

Opravdu promyšlený, expresionistický a hlavně i vskutku logický (díky závěrečnému rozuzlení). Na druhou stranu snímek, který mě občas nudil tak, že jsem skoro u něj usnul (tento problém mívám všeobecně s němými filmy). Nicméně chápu vysoké hodnocení, oceňuji myšlenku i zpracování. Jde opravdu o filmový klenot, který má své místo v historii. 80% (24.02.2015)

Doktor Caligari je šarlatán a jeho náměsíčník zbraní na pouťi jako hlavní atrakce. Když se začnou dít podivné nehody, začne být doktor Caligari podezřelý... 50% (05.10.2016)

Lidičky, lidičky! Jen směle přistupte blíže! Lidičky, lidičky! Pojďte dál a vaše oči uvidí to, co ještě nikdy před tím neviděly a vaše uši uslyší, co ještě nikdo před tím neslyšel! Jen přistupte blíže a odhalte se mnou velké tajemství Somnambula Césara v kabinetě proslulého doktora Caligariho, který oplývá tou nejděsivější atmosférou, depresivně divokou hudbou, tvary a barvami, z kterých vám půjde hlava kolem! Jen přistupte blíže a nechte se zlákat děsivě šokujícím příběhem, který neměl ve své době obdoby! Jeětě krůček a pohltí vás nedodolatelná atmosféra proslulého kabinetu doktora Caligariho! Lidičky, lidičky! Jen směle přistupte blíže a sledujte!!!! (11.06.2008)

Prvopočátky filmu, měl sem tu čest vidět s doprovodem živé kapely a zážitek byl skvělý. Mělo to něco do sebe tyhle filmy. Jinak můj úplně nejstarší film co sem kdy viděl :) (02.08.2008)

Kabinet doktora Caligariho jsem viděl poprvé až teď na LFŠ, a musím uznat, že se jedná o opravdu nevídaný zážitek. Několik scén i dnes působí slušně strašidelně, a jak teprve film působil na diváky ve dvacátých letech... Mimochodem viděl jsem verzi s německými titulky (na titulkovacím zařízení byly jinak české) a se skvělým živým doprovodem. (03.08.2008)

... Jak já tohle nesnáším. Mám namysli to, že je to tak staré, tak němé a já to přesto viděl, ale špatně se mi to hodnotí. Beru to jako opravdový základ hororu, kult, prostě takhle to všechno začínalo a tohle dávalo tvář větším a větším krutostem. Má to své kouzlo, je to ojedinělé dílo, ale já mu pět hvězd dát nemůžu, není to kvůli roku vzniku, je to kvůli mému pocitu, který říká, že tomu dám 4 hvězdy a za tím si pevně stojím. (06.10.2011)

Těžko hodnotit takovýto film v dnešní době. Kdyby tohle někdo natočil teď, bude Caligari pravděpodobně (nebo spíš určitě) v černých číslech. Proto je nutné film brát jako umělecké dílo. Z toho pohledu jde jednoznačně o revoluční počin, který by měl vidět každý filmový fajnšmekr (i ti, co se za někoho takového považují - včetně mě :D). 80 % (30.09.2012)

Expresionismus v tomto filmu ožívá v celé své působivé velikosti. Umění je součástí lidské kultury, i když se už dnes tolik neklade důraz na tvořivost, originalitu a individualitu umělce. Upřednostňuje se líbivost kompromisního středního proudu. Naštěstí bylo stále dost osobností, které razily vlastní cesty, navzdory maloměšťácké ustrašenosti a prudérnosti. Výtvarná umění působí na ta múzická, prostupují sami sebou navzájem, aby splynula v jeden celistvý zážitek. Expresionismus se v tomto filmovém díle nadechl ke svému novému vzepětí vlastních sil a velkolepé demonstraci svých vizí při vnímání světa a jeho působení na člověka. Svět nemusí být vnímán jednoznačně a jasně v každém z promítaných obrazců. Konvence jsou zbytečnou zátěží lidské představivosti, když realita je deformovaná již našimi vlastními činy. Expresionismus je jedinečnou uměleckou výpovědí a odpovědí všem těm bezbarvým líbivostem předem určených tvarů přetvářky. Je příjemné, že již v němém období filmování se našli jedinci, kteří byli schopni vnímat film, jako novou cestu k uměleckému sebevyjádření. Rovnost je výkřikem, marnost a beznaděj rozprostřely své pevné a pružné sítě na stezkách člověka, který je lapen do své mrzké obhajoby života. Realita není jasná na pohled a není jasná ani v prožitku. Víra nás může zesměšnit, nebo vynést do výsostného postavení manipulace. Čemu lze věřit? Rozhodně ne žádným slibům, ani rozkazům. Lze se jen přesouvat a posouvat na základě vlastních pocitů a schopnosti nalézat skutečnost ve zdání, zkaženosti a deformaci. Vypravěčem příběhu je mladý Francis (zajímavý Friedrich Fehér), kolem něhož se začíná stahovat smyčka záhadných a nebezpečných událostí, touhy, věrnosti a zrady. Zkoumá se nejzazší mez manipulování, ale jak pracuje lidský mozek? Nejdůležitější postavou je tajemný a démonický dr. Caligari (dobrý Werner Krauss) a jeho nestandardní pokusy se svým médiem - náměsíčníkem Cesarem (uhrančivý Conrad Veidt). Tato dvojice vnese do života města mystické tajemno, rozsévají strach a trvalou nejistotu. Z dalších rolí: mladá žena v centru mnoha zájmů Jane Olsen (sympatická Lil Dagover), Francisův nejlepší přítel Alan (Hans Heinrich von Twardowski), Janin starostlivý otec dr. Olsen (Rudolf Lettinger), či zadržený zločinec (Rudolf Klein-Rogge). Cirkusové a pouťové atrakce mohou nahánět hrůzu a probouzet nechtěnou představivost strachu. Láska a žárlivost jsou stálým hybatelem mnoha nehezkých lidských skutků života. Celý svět je pouze jeden velký ústav pro choromyslné, kde realita je nechtěně, či zcela záměrně překrucována, deformována, ohýbána a měněna ke svému obrazu chtěného, předkládaného a potřebného. Tento film je expresionistickým vrcholem vlny odvážného vidění, hledání a tázání. Umění umí povznášet. Umění je to, co dokáže vytrhnout lidského ducha z beznaděje reality. Co je vlastně skutečnost? A co znamená termín pravda? Vlastním očím se věřit nedá, pokud nedokáží nahlédnout až na samé dno lidské duše. (11.07.2016)

Týden sraček part 6. Horor to byl podobný jako když dojde Fernet (který nepiji). Drama to bylo asi takové, jako když člověk stojí u pokladny v Lidlu a člověku před ním se nenačte karta. Fantasy to bylo takové, jako když si v létě představím, že je prosinec. A mysteriózní asi tak, jako Halloween, když je člověk v kómatu. No, prostě píčovina. 30% (01.08.2017)

Obdivuhodnost německého expresionismu nezná mezí. (05.10.2008)

Nepovim nic noveho, genialni kulisy, hudba a atmosfera! Scenar take nebyl nejhorsi. Mel jsem tam ale par casti, kdy jsem se trosicku nudil, i tak ale klobouk dolu. (16.10.2009)

V průběhu filmu jsem uvažoval o hodnocení spíše o 4 hvězdičkách, ale originální zakončení si zasluhuje pátou. Ve srování s Nosferatu, nebo Metropolis je film trošinku slabší, ale to neznamená, že to není podívaná u které by se vám při několika scénách netajil dech. Nezbývá než říci "God bless Levné knihy". A přát si DVD Metropolis. (02.02.2010)

Manifest expresionismu, jak je Kabinet ve filmových kruzích často nazýván, jsem ke konci roku 2008 shlédl coby filmový elév a s očekáváním podobného filmu, jako byl třeba Murnaův "Nosferatu" (shlédnul jsem o dva dny dříve), jsem byl dost zklamán - "tohle že byl onen první horor?" Můj názor zčásti přetrval až do té doby, co jsem v rámci školního dějepisu presentoval o kinematografii v období Výmarské republiky - v návaznosti na moji práci došlo pod záštitou vyučování na reprízu. Ač jsem byl v obavách z výše zmíněných podobných dojmů, Wieneho nejvýznamnější dílo mě mile překvapilo. Nebylo to jen již dříve chválenou výtvarnou stránkou, sympatickou díky své záměrné nadsázce (takto expresivní mezititulky, které se také dotýkají diváckého zážitku, nikde jinde neuvidíte) i vytvořením iluze, že se jedná o reálný svět (přičemž se ani na minutu příběh neodehrává v interiérech, které svoji důležitost získaly až díky Murnauovi), ani nově vytvořenou hudbou připomínající utrpení mého mladšího já při pomyšlení na zubní vrtačku. Ono to s tou děsivostí nebylo až tak špatné, jak jsem si myslel - některé vraždy jsou svým načasováním mrazivé i po devadesáti letech. Atmosféru z mého pohledu ještě vylepšuje dodatečně kolorovaná verse, jelikož černobílý film nemá až tak velké schopnosti rozlišování psychických jevů. Coby poučený divák tedy zvyšuji o jednu hvězdičku a plně chápu, že pro několik následujících generací filmařů byl snímek inspiračním zdrojem (za vše jeden příklad - zničehonic se množící nápis "Du musst Caligari werden!" je jasně totožný s "All day..." v mém oblíbeném Kubrickově "Osvícení", stejně tak by se Nicholsonův psychopatický zjev dal srovnat se zdejším středem zájmu). Přesto z určitého hlediska Caligari utrpěl jasnou porážku. Expresionistická sekvence v nedoceněné legendární britské parodii "Casino Royale" je mi i po rehabilitaci páně Wieneho stále sympatičtější. :-) 80% (05.11.2010)