Ela Poznerová

Ela Poznerová, vlastním jménem Eliška Poznerová, se narodila 28. května 1906 ve Vídni (některé prameny však uvádějí rok narození 1909). V roce 1924 absolvovala dramatické oddělení pražské konzervatoře u paní profesorky Marie Laudové – Hořicové. Začínala hrát jednu sezónu v divadle Rokoko (1924 – 1925) a následně studovala konzervatoř v Paříži (1925 – 1926).

Od 1. září 1926 hrála v Národním divadle v Praze. Nejdříve v letech 1926 – 1927 na zkušební dobu a v letech 1927 – 1940 jako řádná členka činohry. Roku 1940 byla z divadla kvůli rasovým důvodům propuštěna. Do Národního divadla se vrátila rokem 1954.

V letech 1954 – 1962 v něm působila jako inspicientka činohry (v té době se v záskocích objevovala i na prknech jako herečka) a od roku 1962 byla angažována do činohry jako herečka. 31. prosince 1970 byla penzionována. Po osvobození 1945 Poznerová rovněž hrála pohostinsky v různých divadlech (roku 1947 Divadlo města Žižkova, na nádvoří hradu Karlštejn v „Noci na Karlštejně“ a další). Ojediněle byl uváděna též jako Ela Posnerová.

Na začátku kariéry, až do čtyřicátých let, vytvářela, díky svému jímavě krásnému vzhledu, v různých konverzačních komediích obyčejné dívky a ženy často francouzských a anglických dramatických autorů („Jarní úklid“, „Sport a láska“, „Zkrocení zlé ženy“, „Kupec benátský“ či „Živitel“). Uplatnila se také v českých hrách („Fidlovačka“, „Noc na Karlštejně“, „Lidé na kře“).

Specifický projev Poznerové nedovoloval širšího uplatnění ve vypjatě dramatických rolích, ať tragických nebo komických. Po návratu v 60. letech, kdy přestávkou ztratila svá nejplodnější léta, hrála pouze malé role, ve kterých neměla možnost většího uplatnění. Bylo to způsobeno narušením kontinuity hereckého projevu a přeměnou skladby repertoáru.

Ve stejném roce, kdy nastoupila do Národního, debutovala Ela Poznerová i ve filmu, a to v dramatu WERTHER (UTRPENÍ MLADÉ LÁSKY; 1926) Miloše Hajského, kde ztvárnila titulní roli sestry Žofie. Po další němé roli snoubenky Věry ve Fričově filmu s názvem CHUDÁ HOLKA (1929) vstoupila do zvukového období rolí Markéty Dellové v nedochovaném dramatu ŽENA, KTERÁ SE SMĚJE (1931) Jana Dr. Bora.

Z jejích předválečných filmových opusů si připomeňme: Margot de la Monty v Medeotti – Boháčově trapné komedii DĚVČÁTKO, NEŘÍKEJ NE! (1932), bezohlednou Pavlínu Šustrovou ve Fričově dramatu U SNĚDENÉHO KRÁMU (1933), filmovou herečku ve snímku „Cesta do ráje“ v komedii VELBLOUD UCHEM JEHLY (1936) Otakara Vávry a Hugo Haase, Lotty Roubínkovou ve Vávrově FILOSOFSKÉ HISTORII (1937) a zákaznici v PALIČOVĚ DCEŘI (1941) Vladimíra Borského.

Po válce Ela Poznerová hrála již jen v devíti snímcích, ve kterých ztvárnila pouze epizodní roličky manželky profesora Lébla (Rudolf Walter) v Krškově životopisném dramatu MLADÁ LÉTA (1952), slečny švadleny Julinky Stárkové v poetickém snímku MĚSÍC NAD ŘEKOU (1953), sousedky ve Weissově dramatu ROMEO, JULIE A TMA (1959), dámičky v TARZANOVĚ SMRTI (1962) Jaroslava Balíka, hubaté ženy v Brynychově dramatu NESCHOVÁVEJTE SE, KDYŽ PRŠÍ (1962), dámy ve Steklého dramatu SVĚT OTEVŘENÝ NÁHODÁM (1971), zákaznice v Novákově oblíbené letní komedii LÉTO S KOVBOJEM (1976) a opět dámičky v dramatu ŠESTAPADESÁT NEOMLUVENÝCH HODIN (1977) režiséra Ivo Nováka.

Závěrečnou rolí v její filmové kariéře se pro ni stala stará babka v hořké Papouškově komedii VŠICHNI MUSÍ BÝT V PYŽAMU (1984). I když Poznerová zanechal v československé kinematografii malý otisk a její výkony byly celkově nemastné a neslané, a také její největší herecký výkon v dramatu U SNĚDENÉHO KRÁMU nebyl zrovna nejrůžovější, nesmazatelně se zapsala do jejích dějin.

Výjimečně spolupracovala s televizí (inscenace JEJICH DEN a NĚKOHO JSEM ZASTŘELIL), rozhlasem (např. „Srpnová neděle“, „Mozartův návrat“ či „Maryša“) a i s gramofonovými závody („William Shakespeare“). Ela (někdy psána jako Ella) Poznerová zemřela zapomenutá v nedožitých 85 či 82 letech dne 27. února 1991 v Praze.

Jaroslav "krib" Lopour