Philcze

Sofiina prohra, která je díky nebývalému audiovizuálu přesto nějakým způsobem přitažlivá. Tentokrát to nicméně nestačí, protože Bling Ring je tak povrchní a prázdnou výpovědí, že i found-footage teenagerská komedie o klukovi, co uspořádá tu největší narozeninovou párty všech dob, toho o dnešní teen generaci říká mnohem víc. Stephen Dorff kopal za volantem Ferrari jinou ligu, o Billu Murraym v Tokiu ani nemluvě. 50-60%

Typicky svižný a energický Boyle se špetkou noiru, asi poprvé ale s mnohovrstevnatou zápletkou a nejednoznačným rozuzlením. Formálně vypiplaná a vizuálně extravagantní verze Inception, ze které po půl hodině ztratíte půlku hlavy jako Cassel v traileru a budete jí hledat ještě dlouho po dojetí závěrečných titulků. Až pořádně prostuduju a rozluštím všechny absurdní alternativní teorie na fórech Imdb, dost možná to bude na pět, protože takhle kulervoucí, ale přitom skromné žánrovky jen tak někdo netočí. 85%

Ucelenější a s jasnější vizí než jednička, ale přesto k perfektnímu výsledku leccos schází. Chválím evidentní snahu o nejzajímavější a co nejabsurdnější využití found footage kamery (v tomhle asi vyhrává poslední povídka), ale scare-factor není ani náhodou tak vysoko jako u prvního dílu. Povídky, které mají potenciál vyvolat pořádnou anální evakuaci do kalhot své karty odkryjí vždy příliš brzo (Phase I Clinical Trials, Slumber Party Alien Abduction už má to překvapení v názvu) a nedosahují tak chtěného efektu. Jedinou dokonalou povídkou je Safe Haven od dvojice Tjahjanto/Evans, jež přesně kombinuje napětí s fantastickou gradací a vyloženě WTF pointou. Výrazným posunem dopředu je ale absence rádoby zajímavých pokusů o překvapení a nesnesitelného natahování expozice. Přesto jsem se ale u dvojky bál výrazně míň než u prvního dílu a proto nemůžu hodnotit výš. Takže asi takhle: Phase I Clinical Trials - 7/10, A Ride in the Park - 8/10, Safe Haven - 10/10, Slumber Party Alien Abduction - 7/10 a ten filler spojující povídky tak 6.5/10.

Esenciální osmdesátky s úpěnlivým hrdinou, slizkým záporákem, brutalitou a poctivou honičkou veprostřed. Ne, že by nekonvenční závěr dával nějaký větší smysl, ale zamrazí u něj i dnes. Ještě možná víc překvapí, jak se tenhle film s ničím nepáře a po povinné představovací dvacetiminutovce nahodí neskutečně naspeedované tempo, které neutichne až do finální konfrontace. Pecka.

Příjemný prostředníček do obličeje od tvůrce, kterému Hollywood otevřel dveře dokořán, ale on místo toho odjel na půlroku do Thajska a utrhl se ze řetězu. V mnoha momentech za hranicí pózy, často vleklá, přesto ale strhující a uhrančivá podívaná. Refn navozuje atmosféru jako málokdo a OGF stojí za pozornost už jen pro nekonvenční hru s žánrovými pravidly revenge filmů. Pro těch zhruba zhruba pět procent diváků, kteří ocení kolotoč explicitních výjevů, pomalých kamerových jízd a Goslingových mlčenlivých pohledů, je tohle horký kandidát na film roku. Ten zbytek si užije aspoň boží soundtrack. UPDATE: Po druhém, mnohem srozumitelnějším zhlédnutí zvedám na maximum. Krystalicky jednoduchá pointa schovaná pod nánosem pomalých scén, které málokdo překousne. Každý kdo tohle nazve pseudo-artem by měl dostat návštěvu od Vithayi Pansringarma s mečem. 100%

Velice fajn korejská jednohubka, které k lepšímu výkonu schází jen vyrovnanější tón. Funky začátek působí v souladu s druhou polovinou a osudy některých postav docela nepatřičně. Akční čtvrthodinka v baráku je nicméně parádní. 80%

Nafintěná teatrálnost, která nikdy nepřekročí stín vlastní stylizace. Celkově tak nějak v lehkém nadprůměru, ale některé pozdější emocionální scény jsou tak zoufale napsané a vykonstruované, že kvalitativně zapadají do hallmarkové inscenace. Díky bohu za instantně božího Lea, solidního protihráče Edgertona, padnoucí soundtrack a příjemně nostalgický závěr. 65%

Abrams a jeho crew se odvážně vydávají tam, kam už se kdysi dávno někdo vydal, ale zápletka díky přetočení "formule" funguje výborně a zároveň přidává to, co napumpované jedničce malinko scházelo... emoce. Vztah mezi Kirkem a Spockem je vyždímán na absolutní maximum a i když je dvojka o řád temnější, ani zde nechybí nálož geekoidního humoru a bezchybné, ryzí space opery. Někomu možná bude scházet nálada rozjuchané jedničky, ale po tom, co Abrams provede po přehoupnutí do druhé půlky a nastartuje nezastavitelnou dávku emocí a boží akce, uvidíte, že tenhle pád do temnoty má hodně co do sebe. 95% (Cineplex Dresden, 12.5., 3D + orig. znění)

Shane Black vládne i v PG-13. Inteligentně kulervoucí buddy-blockbuster, ve kterém se Black nebojí nechat Downeyho na 80% času mimo oblek a poslat ho na půlhodinovou vedlejší štaci do amerického zapadákova. K tomu vynikající komediální timing, velmi solidní akce a jedna důmyslná hra s divákem. Podobně jako Avengers to i zde v některých momentech malinko sklouzává do béčka (týpci z Extremis mi zase připomněli Buffy), ale IM 3 to bohatě vynahrazuje několika sekvencemi velkolepé akční rozkoše. Vrchol Marvelovských sólovek. 85%

Moonrise Kingdom na britský způsob. Tedy drsnější, nekompromisnější a syrovější. Úplné finále už je malinko na hraně, ale cokoliv předtím je vynikající režijní, scenáristická a herecká práce. 80%