Hwaelos

Nevím, co přesně se v posledních letech s Ritchiem stalo, ale díky bohu za to. Gentlemani ukázali, že svůj trademark umí ještě pořád dobře a Wrath of Man zase prokázalo, že to umí i jinak: precizně, jednoduše, soustředěně. Rozhněvaný muž totiž není nahláškovanej přepálenej flick, ani neskrývá zásadní odhalení v závěru. Mnohem víc než na scenáristickou ekvilibristiku spoléhá na perfektní kompozici záběrů a napínání střihovou skladbou jako ukradenou od Mana z dob největší slávy.

Humor je ošemetná věc. Zvlášť u stand-up komiků zjišťuju, že máloco se s mým vkusem protne natolik, že mám chuť koukat dýl než několik minut. Gad Elmaleh to ale dokázal. Je sice pravda, že by mě teď po zkoukntí zajímalo, jestli mu jdou dobře i jiný fóry než ty, které vycházejí z porovnání arabského, francouzského a amerického světa (a jazyka), ale na hodinu mě to zabavilo slušně. Elmaleh je především výjimečný tím, jak perfektně pracuje s posturikou a výrazem. To se opravdu jen tak nevidí.

Se vší úctou ke Karlovi Veselýmu, kterýho mám fakt rád, tohle má úroveň ankety v Respektu. Pro člověka, kterýho ta scéna zajímá, je to poučenej průlet českou názorovou kotlinou a podobama rapu v posledních třiceti letech, ale přesně pro tuhle cílovku to zároveň postrádá jakoukoli hloubku, protože formát 12minutových dílů to prostě neumožňuje. Tam, kde by to mohlo zafungovat, jsou outsideři, kteří jen podvědomě tuší, že někdy existoval nějakej Chaozz a od té doby mají velký černý prázdno. Jenže pro ně to taky úplně není, protože nebudou rozumět pojmům, nebudou tušit, kdo je kdo a o čem se vlastně mluví. Samotná forma ale není marná - být to rozvedené do 45-60 minut na díl, mohla by to být solidní česká odpověď na netflixové Hip-Hop Evolution. Což je ale spíš záležitost zadavatele, než tvůrců, proto hodnotím o něco shovívavěji.

Rozhodně jeden z nejzvláštnějších filmů, co jsem za poslední roky viděl. A že jsem viděl divnejch filmů. Ne, že by Síla psa nějak zásadně narušovala narativní struktury, pokud tím nemyslíme fakt, že je tu víc záběrů přírody než v běžném dokumentu National Geographic. To, čím je snímek Jane Campion zvláštní, je divákem vnímaná ztráta motivické kontinuity, resp. její rozrušování. Jednoduše řečeno: postavám vůbec nevidíme do hlav. To, co herci pronášejí, stejně jako distancovaný způsob herectví, dává divákovi pramálo vodítek k tomu, aby si byl jistý, jaké jsou úmysly a agenda dané postavy. Můžeme se jen domýšlet, co vedlo k tomu, že je Georgův vztah k jeho bratrovi tak napjatý, jestli začala Rose pít kvůli manželovi nebo kvůli Philovu teroru, proč se Phil začne najednou chovat k mladému Peterovi tak otcovsky (a posléze milostně) atd. Jisté je, že nad tím budete přemýšlet. Síla psa je filmovým zážitkem, který lze k máločemu přirovnat. A nutno říct, že si ho užijete jenom, pokud tenhle ultrapomalý film v průběhu nevypnete.

Nový Andersonův počin se mi nesnadno hodnotí. Tím nejzjevnějším a nejbanálnějším důvodem je jeho rychlost. Ustíhat rychlopalné dialogy v květnaté, archaizující angličtině a do toho stíhat jednak vnitrozáběrovou kompozici, která se neustále proměňuje, a jednak svižné přechody mezi záběry..., to aby člověk film viděl alespoň třikrát. Další aspekty jsou ale spíš diskutabilní a závislé na ochotě diváka přijmout, nebo odmítnout režisérovu vizi. Jisté je jedno: Francouzská depeše je rozhodně stylově nejpřepálenějším Andersonovým filmem. Koncept "hlavní postavy", už dříve problematizovaný, je zde úplně hozen do koše. Známá jména se tu střídají jako na orloji a většina postav neřekne víc než pár vět. Jednotlivé povídky mají trochu odlišný styl a diametrálně jiné tempo. Barevné a černobílé záběrování se tu střídá bez zjevné příčiny (byť k potvrzení dojmu bych potřeboval snímek nasledovat důkladněji) a v jedné z povídek se dokonce přidá i animace. A k celkovému dojmu samozřejmě přispívá i to, čemu obykle rozumíme pod slovem "příběh". Děj Francouzské depeše je fakticky rámovaný jako filmové převyprávění novinářských esejů. Ve skutečnosti jde ale samozřejmě jen o autorskou mystifikaci, pastiš, který přináší překombinovaný sled dějů, které se s každou další povídkou více a více odklánějí od původního tématu (třetí "esej" má pojednávat o známém šéfkuchaři, ale samotný kuchař v něm hraje prakticky vedlejší roli a namísto něj se příběh soustředí na únos syna policejního komisaře, což je divákovi zprostředkováno skrze televizní rozhovor novináře s moderátorem). Ze všeho nejvíc je Francouzská depeše samotná filmovou esejí o možnostech kinematografie a o jejích počátcích v tableau vivant. V Andersonově tvorbě nejde o žádnou novinku, ale nový snímek je v tomto ohledu rozhodně nejdůslednější poctou těmto kořenům. Od diváka chce každopádně výdrž a velkou míru pozornosti.

Minutá příležitost hned v několika směrech. Les Olympiades usilují o to podat výpověď o současné generaci třicátníků, kteří v životě nemají nic jisté: pracovně, sociálně, ani osobně. Sociální aspekt je zvýrazněný jednak situováním do té části Paříže, kam turista nezavítá, jednak dialogy, které vlastně podtrhávají totéž, co vidíme. Dobrý scénář sociálního filmu se pozná po tom, že problémy skrze dialogy neartikuluje přímo, což tady tak úplně neplatí. Ale nechť, pro snímek tahle rovina není až tak podstatná. Co se týče výpovědi o vztazích a soukromém životě "čerstvě dospělých", jde o lépe zacílenou sondu. Paříž, 13. obvod je v tomto směru poměrně přesným portrétem lidí, kteří nevědí, co přesně chtějí, tápou a hledají. Sex je poměrně neoddiskutovatenou součástí tohohle zápasu, takže dává smysl, že je ho spousta i na plátně. Co ale naprosto marginalizuje snahu tvůrců je romantický a dosti nesmyslný happy end, jemuž nic v předcházejícím ději nenahrává.

Končit se má ve velkém. Končit se má v nejlepším. No, tak tady to neklaplo. Důvodů je víc. Neúnosná stopáž, kde první polovina správně odsýpá a druhá se úmorně vleče. Velmi slabý záporák, sice skvěle zahraný Ramim Malekem, ale narozdíl od dřívějších Craigových protivníků s nulovou hloubkou a nejasnými motivacemi (doteď nevím, jestli chtěl ten virus prodat nebo jím vyhladit několik milionů lidí - a proč). Nejde o pokračování, ale spíš jakýsi přílepek - zatímco předešlé díly s Craigem přidávaly další vrstvy příběhu o velké konspiraci, tenhle celou tajemnou organizaci spláchne do záchodu jedním šmahem, aby šel dál úplně jiným směrem. Nové vedlejší postavy jsou úplně mělké - female 007 je divákovi úplně jedno a jen tak propluje, aby chvíli prudila Bonda, semizáporák v podobě dvojitého agenta s divným úsměvem vypadá chvíli slibně, ale pak na chvíli zmizí ze scény, aby se vrátil umřít, ruský vědec z toho dělá jen komedii. Díky bohu aspoň za Anu de Armas, která sice nemá opodstatnění pro děj, ale aspoň vyvolá nějaké jiskření a šmrnc (a neztratí se v bitce). Vlastně vidím jen dvě pozitiva: kvalitní dialogy a Fukunagův režisérský um, který trochu zastíní nemastný-neslaný scénář.

Dokument je svým způsobem fascinující sondou do určitého extrémního případu výchovy, který ale ztělesňuje něco společensky obecnějšího: představu části kapitalistické společnosti, že jen nejdravější a nejlepší budou dosáhnou životního naplnění. Zdá se, že (pečlivá a propracovaná) dramaturgie sleduje právě toto téma, ovšem nechává otevřenou otázku, co dokument vlastně vynechává. Z rozhovoru s režisérkou např. vyplývá, že Míša se věnuje i jiným koníčkům než sportu, ale kromě hodiny piána z toho není vidět prakticky nic. To je jen jeden příklad z mnoha, který se dá uvést. Co film opravdu postrádá je totiž přímá výpověď rodičů - nikoli kusé úryvky náhodně zachycených konverzací s rodinnými příslušníky, ale skutečná výpověď o prostředcích a cílech. Je jasné, že každý know-it-all komentátor na sociálních sítích se bude rozhořčovat nad tím, že jde o šílený způsob výchovy (a dost možná je), ale režisérka by tomu nemusela nahrávat tak moc. Stačilo by se prostě jen zeptat: PROČ to vlastně děláte? Proč obětujete vlastní život, aby byl váš syn profesionální atlet? Komu to vlastně přinese štěstí?

Výborná alegorie konzumní společnosti. Na počátku (snídaně) se učíme strojově konzumovat, v pozdějším stádiu (oběd) se necháme vykořisťovat - a ve v posledku "sežrat" - bohatšími, kteří uspokojují svůj apetit na náš úkor, až na konci (večeře) vyčerpáme zdroje natolik, že jako civilizace sežereme sami sebe.

Jako trampovi je mi sympatické, že se někdo do zpracování trampského fenoménu pustil, ale seriál je dramaturgicky roztěkaný. Jednotlivé díly se tváří, že sledují nějakou konkrétní linku, ale přesto si z ní často odskočí k úplně nesouvisejícím vyprávěním, aniž by pro to existovalo rozumné zdůvodnění. A zatímco starší historie 20. a 30. let je zmapovaná poměrně dobře, období 60. let a normalizaci je věnovan spíš okrajový prostor.