Hwaelos

Kdo by to byl řekl: Kurosawa v mladším vydání by mohl směle fušovat do řemesla Franku Caprovi. A stejně jako v případě Sedmi samurajů mu sekunduje na skvělá Nakaiova kamera.

Čistej fan servis - snad jen s tím rozdílem, že na samotný turnaj ani nedojde. Jsou tam typické pohyby a kouzla z her (dokonce vcelku smysluplně vysvětlená), jsou tam fatality, jsou tam typické hlášky. Co tam ovšem citelně schází, je rozumnej scénář. Všechno je děsně uspěchané, motivy na sebe nenavazují a dialogy jsou výtvorem lobotomizovaného makaka (v tomto případě dvou). Kvalita nasnímání akce se mezi scénami hodně liší - některé scény jsou super, jiné spíš tragické. CGI je na tom podobně. Mám k MK nostalgickej vztah, takže by mi nevadilo pokračování, ale pod dohledem zkušeného režiséra a alespoň základně gramotného scenáristy.

Když se na to člověk dívá zpětně, je pozoruhodné, jak moc se liší tradice, z nichž jednotlivé díly původní trilogie vychází. De Palmova jednička ze všeho nejvíc připomíná sedmdesátkové a osmdesátkové špionážní filmy, kde měli tvůrci (inspirovaní evropskou školou a solitéry jako Hitchcock) poměrně volnou ruku. Naopak John Woo... je John Woo. Jeho akce je mnohem dynamičtější a vtahující, než mohl divák sledovat v prvním dílu. Jenže - De Palmův přístup je sice archaický, ale přesto uvěřitelný a zajímavý, kdežto jeho následovník použil postupy platné pro osmdesátkové a devadesátkové akční filmy, jejichž protagonisté prováděli natolik nerealistické kousky, že se to pro nové tisíciletí jeví jako hodně over the top. Připočtěme k tomu mizerný scénář a kýčovité... všechno (od hudebního podkresu až po mizerné dialogy), a dojdeme snadno k tomu, že jde o zdaleka nejslabší díl celé série.

Ikony jsou počinem, který bych rád viděl i na naší straně hranic. Ohlédnutí za mimořádnými díly brutalistní architektury a bruselského stylu, je něco, co navzdory jisté módnosti tématu v posledních letech, stále potřebujeme. (Byť jsem zaslechl, že něco se chystá okolo Vladimira518.) Série jako taková je bezpochyby zajímavá, byť trpí nedostatkem koherence a stylového sjednocení. V posledních letech stále častěji vznikají dokumentární seriály, v nichž každý díl točí jiný tvůrce. Uznávám, že je to skvělá příležitost pro mladé režiséry, ale zároveň pak divák nevyhnutelně dostane produkt, kde bude každý díl jiný - v duchu "hit'n'miss". Viděné díly: Dušan Kuzma 3*, Iľja Skoček 4*, Ivan Matúšik 2*, Ján M. Blaha 4*, Vladimír Dedeček 4*, Viera Mecková 3*, Ferdinand Milučký 4*, manž. Ondreičkovi 1*, Štefan Svetko 4*, Pavol Merjavý 3*, manž. Marcinkovi 4*, Kusý a Paňák 4*.

Tak si shrňme, co jsme vlastně viděli... Viděli jsme onu "vizi" Zacka Snydera, o které plačtivě mluvil, když šel do kin Whedonův cut? Asi sotva. Žádné příčetné studio v žádném vesmíru by mu nepřislíbilo, že bude promítat čtyřhodinovej biják. Takže ne, tohle vážně není návrat k vizi. Je to prostě jen jinak uspořádané pískoviště, kde někdo jednomu dítěti nechal volný prostor na hraní se střihem a dotáčkami. Co se od předchozího filmu nezměnilo? Pořád máme generického záporáka (resp. v tomhle případě tři generické záporáky). Pořád máme spoustu nepříliš dobrého CGI, které zejména ve finálním souboji spíš připomíná promo k videohře. A co je nejhorší: pořád máme ultraploché postavy a nulovou chemii mezi mezi nimi. Žádný z členů ligy nemá čas projevit jakýkoli charakterový rys, nikdo ani trochu nezavtipkuje, prakticky žádná postava (snad s výjimkou Cyborga) nemá vývoj. Povšimněme si, že všechny tyhle neduhy, zvládají marvelovky na jedničku: stojí na postavách a výměnách mezi nimi, mívají až na výjimky dobré záporáky, kombinují patos s humorem a dolary, utracené na digitálních efektech, jsou vidět. Tady se Snyder nemá na co vymlouvat: stříhal materiál, který sám natočil. Takže: co se změnilo k lepšímu? Přiznám režisérovi jednu věc: příběh je mnohem koherentnější a dává víc hlavu a patu. Jenže fakt, že na to potřeboval 4 hodiny divákova času, je naprosto neospravedlnitelný. Pokud nezvládne odvyprávět poměrně přímočarý akční děj za 2,5 hodiny, je to narcis, a ne dobrý filmař.

Pikareskní román na ploše geniálně nasnímaného filmu s božskou avangardně kýčovitou výpravou.

Ve své pomalosti až hypnotický film. Trvalo mi dlouho se na něj naladit, ale pak mě to úplně vcuclo. Přispěla k tomu rozhodně krajní subjektivizace, kterou Ponorce Wolfgang Peterson dal. Není tu jediný záběr, který by mířil mimo loď, vyjma těch, které jsou zprostředkovány skrze point of view postav. Nepřátele vidíme jen, pokud je vidí i postavy, když je ponorka vynořená. To má pro diváka zásadní důsledky: napětí, chaos a bezmoc jsou mnohem víc internalizované, zažíváme je přímo z první ruky. A celou tuhle magii ještě posiluje geniální kamera Josta Vacana, který si musel poradit se stísněnými prostory a přesto provádí naprosto šílené, brilantně zorchestrované průlety chodbami plnými pohybujících se postav.

Nebudu lhát, žeru to! Nejen, že je mi sympatická odvaha vykročit stranou osvědčené (a už dosti ohrané) marvelovské šablony, ale baví mě celý ten formát: Každý díl ve stylizaci sitcomů jedné dekády a někde pod tím schovaná backstory, která si s každým dalším dílem ukrajuje víc a víc prostoru. A přiznávám, komiksového geeka ve mně těší i to množství odkazů ke komiksům Roye Thomase, Johna Byrna a B. Michaela Bendise. Je to hodně originální take na celou tu dějovou linii od narození Wandiných dětí, přes "vymazaného" bílého Visiona až po House of M. A jako dodatek tam přihodili i "X-Menovskou" podobu Quicksilvera (po návratu x-menovských práv Marvelu).

Hollywood je feel good seriál, který mě hodně bavil. Dylan McDermott, Jeremy Pope a Holland Taylor hrají bezchybně a spolu se zbytkem crew táhnou charismatem barvotiskový děj. Že jde o naivní pohádku vlastně nevadí, koneckonců tím přiznaně odkazují k bezstarostným, lehkonohým filmům poválečné éry (a navíc je příběh zasazený do alternativní historie). Přesto mám s Hollywoodem dva velké problémy. Ze seriálu hrozně čouhá, že je děj především věšákem na ideje tolerance a rovnoprávnosti. A jakkoli jsem svým smýšlením zastáncem téhož, tady je až moc zjevné, že jde tvůrci chtějí v prvé řadě kázat a až v té druhé vyprávět. Druhá výtka směřuje spíše ke struktuře příběhu. V seriálu zcela chybí konflikt a antagonisté, kteří by stáli za řeč. Všechny překážky jsou překonány během několika desítek minut a všechny důležitější postavy, které měly alespoň náznak úmyslů být v opozici vůči snaze hrdinů, jsou velmi rychle konvertovány na světlou stranu síly (Samara Weaving, Jim Parsons, Rob Reiner). Už Aristoteles věděl, že takhle se dobrej příběh nestaví...

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy sledovat Bergmanův road movie. Cestovní film, chce-li ho člověk natočit dobře, není primárně o zábavě na cestě, ale o proměně, kterou cesta způsobuje. V tomhle ohledu jsou Lesní jahody dobrou žánrovkou hned ve třech ohledech. Jednak se cestuje fyzicky v autě z místa A do místa B, jednak se cestuje časem v profesorových vzpomínkách a v neposlední řadě je tu ještě cesta ve smyslu průzkumu nitra. Sny, které se Isakovi zdají, jsou vlastně putování za správným nahlédnutím sebe sama. Proměna, která se těmito třemi stezičkami uskutečňuje, dopadá jak na profesora, tak na jeho snachu. Marianne se pokouší zjistit, jestli si nechá, nebo nenechá své dítě a Isak se musí podívat do zrcadla, aby viděl, že přese všechny znalosti, které za život nastřádal, se nestal moudřejším a lidštějším (ba naopak). Bergman nechává konec záměrně otevřený. Není tu žádná jistota, jestli se Marianne a Isak rozhodnou správně, ale jsou tu známky toho, že ona cesta autem je poznamenala, něco v nich změnila. A jak řekl Sartre: "Nejsme to, čím jsme. Jsme to čím nejsme." Nedefinuje nás úhrn toho, co jsme zažili - máme svobodnou vůli nechat se vláčet osudem, ale také vůli vymanit se a začít určovat svůj další osud sami.