Chřástal

Film chladný jako prdel v ledu na Skotské vysočině a asi se stejným tempem. Taky odtažitý (ale pro to nemám přirovnání). Lovení osamělých kusů tu doprovází alienizující hudba připomínající hmyzí hemžení a zalézající pod kůži – ostatně ta samota, prázdnota, cizota je tu téměř hmatatelná. Jiný, a jak tu někdo poznamenává, hypnotický zážitek. Každopádně to chce nečíst „oficiální text distributora” – hlavně ten s tou mimozemskou korporací, kde asi nějaký popleta viděl Vesmírné kanibaly.

Nevyjasněné události z konce nacistické okupace, barokní socha Anděla blažené smrti, fotky hřbitovů… komu by se u těchhle ingrediencí nesbíhaly sliny? Potenciál ale ubíjí způsob vyprávění - detektiva nebo skupinu vyšetřovatelů tu supluje anonymní voice-over mluvící za celý barák zpravodajské služby, navíc místy sklouzává do dikce připomínající budovatelské týdeníky. Často se pak spíš suše popisují události, než napínavě vypráví příběh, který sám o sobě je rozhodně zajímavý.

Svižný film s atraktivním námětem a několika pitomostmi, které se po slibném íránském začátku začínají vršit jako ty kosti v katakombách. Když došlo na archeologii zasutých traumat a vyslovení pocitů viny, čekal jsem, kdy se v podzemních chodbách vedle klavírů a telefonů objeví Freudovo kanapíčko. A když si hrdinka uvědomí, že se musí vrátit úplně na začátek levelu a zmákne to náhle s rutinou ostříleného hráče, přičemž nepřátele likviduje bez zastavení či zpomalení, je to už jen bžunda. Ale to všechno je ten hermetický synkretismus, asi. Musím ale uznat, že mě na Jak nahoře, tak dole (český název Pod zemí je opravdu “originální”) bavilo to hádání, jestli nakonec postavy vylezou z poklopu v pevnosti Boyard, na atomové ponorce nebo u pana Josefa F. ve sklepě.

Strohé, osekané skoro až na kost (přestože je tu i linie o rivalitě Abwehru a SS a nechybí pověstné Heydrichovo nasazení svatováclavské koruny - a zajímavého a pro film atraktivního se toho z událostí kolem atentátu nabízelo ještě dost), bez dlouhých řečí a bez patosu, který by se přitom dal těžko vyčítat (Navíc ty kulisy posledního dějství jak od vypočítavého scénáristy – úplně vidím Johna Woo, kostel a ty holubice… huš!). Možná něco chybí, ale nic nepřebývá. Sevřený, působivý film. ___________ A právě v Resslově ulici, směrem dolů po pravé straně, je kostel. (…) Vrátil jsem se sem s Aurélií, když byl kostel otevřený a dala se navštívit krypta. A v kryptě bylo všechno. Byly tu ještě hrozivě čerstvé stopy po dramatu, které se v téhle kobce dovršilo před více než šedesáti lety: okénko z druhé strany, krátká vyhloubená chodbička, stopy střel na stěnách a na stropní klenbě, dvoje dřevěná dvířka. (…) byla tu strašlivá odveta, byla tu vznešenost i šílenství, slabost a zrada, odvaha a strach, naděje a žal, byly tu všechny lidské vášně shromážděné na několika metrech čtverečních, byly tu židovské transporty, zmasakrované rodiny, obětovaní vojáci, byla tu pomsta a politický kalkul, byl tu člověk, který mimo jiné hrál na housle a věnoval se šermu, byl tu zámečník, který nikdy zámky neopravoval, do stěn tu byl navždy vrytý duch odboje, byly tu stopy zápasu mezi silami života a smrti, byly tu Čechy, Morava, Slovensko, v několika kamenech tu byly obsaženy celé dějiny světa. Venku bylo sedm set esesáků. (Laurent Binet, HHHH)

Vsadím se, že jednou z nočních můr Stephena Kinga, po které se probudí zpocený, je ta, že je ve skutečnosti Garth Marenghi. Autor, splétač snů, vizionář - plus herec. A tvůrce hororového seriálu Darkplace, něčeho tak děsivého, že na to tehdy nebyla televize připravena. S citem pro brak a estetiku 80. let (to by to možná mělo být uvozovkách) vypiplaná mystifikace (hlodá ve mně strašidelná myšlenka, jestli to někdo třeba vzal vážně), kde pitomost scénáře, prkenné herectví, zpomalené záběry a mužný patos macho doktorů korunují „komentáře tvůrců” se vší tou typickou nabubřelostí a závažností stvořitelů něčeho mezi Hamletem a Schindlerovým seznamem plné neuvěřitelných výroků.

Neměl bych číst předem komentáře na čsfd - co jsem se dozvěděl, že jedna z postav vypadá jako Bolek Polívka, nemohl jsem to v kině dostat z hlavy - a určitě jen díky tomu jsem pak při jedné scéně měl za jisté, že je tam i Lucka Bílá. ____________ Strašidelná lidová poudačka ze 17. století natočená zcela vážně a doslovně, až se tím, že ukážou opravdu všechno, tvůrci zbavují možnosti, že by se to mohlo číst i jinak. Ale i tak to může být ukázka toho, jak lidová obrazotvornost podala tragédii jedné rodiny odloučené od ostatních a ponechané v puritánském (zde pochopitelně ne v přeneseném smyslu slova) dodržování náboženských dogmat a strachu z lesa, nebo spíš z Lesa. Pak už stačí jen trocha dětského obviňování a fantazie plus domnělé souvislosti a už se dává do pohybu kladívko na malou čarodějnici. Nejděsivější jsou tu dost možná právě děti, nejen kvůli veselé písničce o kozlíkovi… Moc pěkný konec, přestože nejdřív jsem si říkal, že před poslední scénou to měli useknout.

Ehm… jakou přesně roli má v policejním týmu Horová - Voříšková? Jde o nějaký program adopce či inkluze? Je to maskot? Nebo tamagoči? Tričko s nápisem Simplicity nosí povinně? Pokud si po zhlédnutí kriminálky kladu otázky tohohle typu (a pár se jich ještě ohledně logiky našlo), není to pro dílo úplně dobré. Přitom Modré stíny nejsou špatné - zajímavé obsazení i lokace, snaha o společenský přesah ve formě vyrovnávání se se stíny minulého režimu v konfrontaci s tím, že ten současný je už od počátků vrhá taky, a zároveň soustředěné vychutnávání lehce groteskních momentů (přezouvání u kvestora). Netuctovost obstarává i kamera, i když někdy sklouzává do manýry či módu „nudícího se kameramana”.

Bez kýče étericky pobíhajících dívek s vlajícími bílými šaty, které se zřejmě zjevují při přednesu poezie, by se to obešlo. A představitel básníka si možná popletl herecký výraz „zádumčivost”/„zažívací obtíže”. Jinak je to ale dobré a z obdivu ke Karlu Hlaváčkovi se tu vyznává i J. H. Krchovský.

„Copak vy netoužíte dostat se odtud?” Pozorování skupiny lidí náhle odříznuté od vnějšího světa, která si osahává nové prostředí a musí se nějak dohodnout, co dál. Dneska obvykle námět pro reality show, v roce 1969 pro alegorii, která sice na dobu okupace odkazuje, ale možnosti jejího čtení jsou širší. Originální zápletka a soustředění se na podobenství asi trochu vytěsnily nějaké větší odhalování charakterů – tady už je to skoro od začátku dané i s visačkou – sobecký frajírek, labilní kráska, rezignovaný intelektuál atd. Největším požitkem je ale magnetizující Hrušínský – z průvodce se stává autoritativním manipulátorem (dokonce si k tomu oblékne objevenou uniformu), který svými řečmi a pohledy musí potěšit každého, koho mrzí, že Spalovač mrtvol nemá dvojku.

Koho mátly školní taháky s fakty typu „Jan Neruda se rozešel s Karolinou Světlou a pak napsal Kam s ním?”, dostane v Románu lásky a cti možnost hlubšího vhledu. Převyprávění vztahu mezi Nerudou a Světlou pouze citováním jejich korespondence je intimní a „artové” (a samozřejmě levné) řešení. Tedy pokud na to máte lidi, kteří to, co je na řádcích i mezi řádky, dokážou působivě vyjádřit vydaní napospas statickým záběrům, které jim nedají vydechnout, když jejich tváře jsou skoro jedinou atrakcí filmu. Jestli Světlá vyzařovala takovou kombinaci krásy a oduševnělosti jako Růžena Merunková, člověk Nerudovu vášeň ke (o něco) starší vdané spisovatelce úplně chápe. Na druhou stranu dopisy vůbec nejsou jen v duchu citových vztahů, ale vedle prosakujících dobových manýrů nesou sociální tematiku i překvapivě trýznivé existenciální otázky.