Chřástal

Zatímco Steven Seagal v Muži s cejchem smrti na adresu záporáka prohodí „Doufám, že nebyli trojčata,” u Tří bratrů jsem si alespoň mohl říci „Ještě že nebyli čtyři.” Svěrákové nejspíš slyšeli o slabší schopnosti soustředění dnešních dětí a o nárocích na podněty, které je zaujmou, jinak si nedokážu vysvětlit, proč se film bojí na chvíli zpomalit nebo zavřít ústa. Kromě úvodu snad nejsou dvě minuty, ve kterých by se zrovna nezpívalo, což je jednak otravné a jednak to účinně zamezuje vzniku napětí a tomu, aby se snímek na chvíli zastavil a vyprávěl obrazem (což Svěrák – a na filmu to vidět je – jinak pochopitelně umí). Zmíněné napětí a nějaké překážky v „questu” jsou navíc jen u Šípkové Růženky, další dvě pohádky jsou spíš do počtu a role zbývajících bratrů v nich je docela chabá. Hezky vyhlížející kabaretní taškařice, méně už pohádka.

Sněženky a machři po 25 letech! Sněženky a machři po 25 letech… Zní to euforicky, nebo spíš ironicky? Snažím se představit si, jak tvůrci vysvětlují producentům (vím, jsem zblblej z filmů), co natočí za jejich prachy – že bez divácké znalosti původní „kultovní komedie” to nemá smysl …a že tohle komedie nebude. Nebo jim to neřekli. Alespoň předpokládám, že to byl záměr a že si autoři nemysleli, že je to hlavně legrace. Vtipné ale je, jak se možná shoduje očekávání spolužáků a diváků. Pocit nostalgie a očekávání toho, že to bude velký jako tenkrát a že je možné dvakrát vstoupit do stejné závěje. A místo toho prázdnota, trapnost a nevyřčené poznání, že staré časy už se nevrátí. A že dřepkins už je trochu málo. Je to dobře natočené (aby nedošlo k mýlce – křečovité či trapné jsou situace, ne samotný film), a přestože snad chápu, co chtěli tvůrci říct, i tak film zůstal na půli cesty – mohl být vyhrocenější, vtipnější, nebo obojí. I přesto, že třídní srazy po letech jsou možná právě takovéhle.

Pokud u nové české pohádky nemám dojem, že sleduju novou českou pohádku, ale prostě film, něco je tady… správně. Kromě filmařského umu třeba to, že se tu nikdo nepitvoří, příběh se obejde bez mentálně znevýhodněných pohádkových bytostí a zlo je realistické. K výslednému hodnocení film táhne skvělá Issová, němohra by naopak prospěla Bydžovské s dost otravnou intonací. Ale jak to, že hlavní hrdinka, která bez rozloučení na dlouhé měsíce zmizí z domu, ani jednou nepomyslí na rodiče a na to, co asi prožívají? To je chyba z hlediska logiky i z hlediska pohádky, řekl bych.

Největší legrace související s filmem je zdejší hodnocení (momentálně 81 %). Pension pro svobodné pány je jeden z těch případů, kdy nechápu, jak je možné, že se při realizaci filmu nenašel nikdo, kdo by řekl něco jako: „Hele, už je to nějaký trapný...” Nenašel. Abrhám sice dělá, co může, ale všechno je strašlivě natahované, a když už se deset minut snaží zvednout Jiráskovou z postele a ona si tam lehne zpátky už pošesté, je to k po… k popukání. Nevadí mi, že je to blbost, ale to, že to má asi o půl hodiny víc, než by mělo, přičemž vtipů je tu asi na patnáct minut. ______* a půl.

Židovský kluk se dostává do německé armády a jako válečný hrdina do elitní školy pro nacistickou mládež, kde čelí trampotám se skrýváním obřízky, jelikož po něm jedou nejen fanatické árijky, ale i kamarád v uniformě. Scénář jak pro crazy komedii Slunce, seno, Hitlerjugend nebo Krev, půda a erotika. Jenomže bláznivost je asi konstantou dějin - a popisované doby obzvlášť. Dějové zvraty a klikaření hlavního hrdiny, jehož sympatické ambice spočívají ve snaze prostě přežít, jsou už docela přehnané, což přesně zapadá do informace, že jde o skutečný příběh. A příběh pádí jako splašená tramvaj skrz lodžské ghetto, takže Solomon/Josef má co dělat, aby se dostal do role. A i když je hraní možná lehčí, než být sám sebou (jak se dozví), co když máte znamení totožnosti vypálené ne sice na čele, ale… Hollandové film ukazuje zblbnutí lidí ideologií v mrazivých i groteskních scénách - dětem určený komunistický důkaz boží neexistence (co se vlastně asi stalo s tou hezkou vychovatelkou/politručkou?), vyučovací hodina „Jak poznat Žida” - a stejně tak má smysl i pro momenty dojemné a lidské (závěrečné močení). Evropo, Evropo…

Kdo hledá, najde… Název jak z pornofilmu a vágus na plakátu, ale jak se ukázalo, není to oxymoron. Horor to taky moc není, ale jako černá komedie / podobenství je to dost výživné – a překvapivě dobře zahrané (scéna Pepova zpěvu je boží). Škoda jen ne úplně dokonale zvládnutého závěru. Blíž než k lesním hororům to má k Erbenovi a lidovým pověstem, ve kterých se krutě trestá hamižnost a zaslepenost vidinou peněz, což se tu nenásilně prostupuje s aktuálním problémem lidí na dně společenského žebříčku. A to, že se varovný příběh o následcích rejpání v zemi odehrává v Horním Jiřetíně, bude těžko náhoda… Paralela o vábení zrádných děr je už jen třešničkou na dortu.

Ten film je dnes něčím jiným, než v době vzniku. Podezření z mystifikace a la Ropáci či z jakéhosi pseudodokumentu není vzbuzováno ani tak tím, že se pátrá po legendárním Olgoji Chorchojovi – a že se nic nevypátrá –, jako volbou Suchánka coby vypravěče, který svým zaujatým, i když zdánlivě nevzrušivým přednesem dodává dramaticko-parodický rozměr. K tomu přičtěte místy zvláštní hypotézy, jeden tajemný zvrat a závěrečné modelování červa v Paintbrushi/Malování. ______ Ale taky uvidíte tři chlápky, kteří se s kamerou a s náklaďáčkem (a ve stejných tričkách s velkým logem Nike, takže je jasné, kdo jim dal na benzín) vydávají do mongolské pouště. A když potkají americkou expedici, obdivují jejich satelitní navigaci s tím, že „my máme jenom kompas.” Zpráva o dobrodružství raných devadesátých.

Expendables potkávají pohádky bratří Grimmů - a výsledek je lepší než Stalloneho řezanice i než Gilliamova producentská Kletba. Wirkola tak vrací žánr pohádky zpátky dospělým a v duchu toho je chvályhodné, že nenásleduje zvrhlé hollywoodské pravidlo „zabíjení a krev ano, nahota probůh ne”. Svět Jeníčka (to, že je cizími lidmi takhle oslovován dospělý muž v kůži, působí trochu… podezřele) a Mařenky je grimmovsky krutý, ale taky plný nadsázky. Od rozvedení představy, co by vyrostlo z oněch dětí s iniciačním zážitkem v perníkové chaloupce, přes stylové animované titulky až po detail, jako jsou informace o pohřešovaných dětech na lahvích mléka. Akční scény jsou dynamické a Mařenka sexy.

Největší atrakcí televizní Panenky je snaha o simulaci Ameriky (jedna scéna se dokonce odehraje na ulici!) a tamních poldů v podání Abrháma, Zedníčka a plechovek od coca-coly. Pobaví koketující Naďa Konvalinková, naopak Josef Abrhám a Svatopluk Skopal nejsou jako drsní detektivové moc přesvědčiví a skoro to vypadá, že na někoho křičet jim bylo trapné. A jedna otázka na závěr: Že by neprovedli pitvu zavražděné, ze které by hned museli zjistit to, co slavně odhalí jinou cestou až po hodině filmu? Zřejmě americký šlendrián. To by se u nás nestalo.

Parní lokomotiva táhnoucí vagony napříč galaxiemi je fantastický nápad. Jestli se říká, že železnice je poezie svého druhu, u galaktického expresu to platí na druhou. Svět space opery šmrncnuté westernem a pirátskou estetikou je jako živý a kreslené postavy nejsou jen figurky, ale věříte jim, že mají osobnost a svoji historii, i když jde třeba jen o vlakový personál. Jen ten svět je překvapivě malý – hrdina vždycky z celé planety hned potká ty, které potřebuje a o kterých mu někdo vyprávěl. Ale čert vem dějové berličky - za ten vesmír plný křehké krásy, smutku a osamělých bytostí křižujících mezi hvězdami jich ***** přidám.