asLoeReed

Zběsilé tempo, jímž Zanussi opět sbližuje podobu filmu se zrychleným myšlením hlavního hrdiny, jemuž hlavou probleskávají vzpomínky, zkušenosti a fakta (začlenění odborného a dokumentárního materiálu), diváka pohlcuje – za pomoci nervózních mechanických tónů Killarovy hudby - silným dojmem, ale teprve po skončení nabízí prostor nad obsaženými tématy a otázkami přemítat a pokusit se celý příběh vlastním způsobem uchopit. Franziszek je talentovaný vědec, který si za svůj obor vybírá fyziku, ale spíše než jasné cíle ho ve výzkumu i životě vedou nerozhodnost a touha odhalit tajemství, která se již zdají být za racionálním zkoumáním, tedy meta-fyzické. Franzkova kariéra se nenápadně rozpadá a je velmi těžké rozpoznat, stejně jako v životě, kdy k tomu začalo docházet. Smíření s klidnou pozicí v rodinném kruhu, idyla při koupání u jezera, za nímž se rýsuje obraz šedivého města, se jako závěr jeví víceznačně. Snímek Iluminace měl dohru i mimo filmové plátno, neboť představitel hlavní role Stanislaw Latallo, pro nějž to byla jediná herecká příležitost, tragicky zahynul jen o rok později při slézání hor v Nepálu.

Na parníku si sesednou dva výletnické páry a muž-skeptik si povzdechne nad stavem domácí kinematografie: "Polský film, to máte tak... Nuda... Nic se neděje... Dialogy špatné... A polští herci... Nic." (K této metakritice se film vrací ještě v samotném závěru "prázdným" koncem.) Byť duchem spíše klasicky absurdní, nežli přímo revoluční, film Marka Piwowského se přesto vydává jinou cestou, když při idylické plavbě pod letním sluncem staví k sobě různorodé člověčí typy, čímž vzniká série groteskních výstupů, trapných chvilek, nemotorného žvanění a celkově směšné komunikační neschopnosti. V závažnější rovině se pak v kolektivu, pokoušejícím se - podobně jako ve Formanově Hoří, má panenko - společně ustrojit slavnostní výstup, zrcadlí (ne)fungující komunistická společnost, za což byl snímek také napadán a díky čemuž se stal tolik populárním.

Surrealistické, psychedelické zpracování povídky Bruna Schulze o muži, jenž se ocitne na cestě mezi fantaskními prostory a epochami vlastní minulosti a osudů otce, za nímž na začátku přijel do zchátralého sanatoria, v němž jsou pacienti udržováni při "životě" neprůhlednými experimenty s časem a věčností. Snový svět, v němž se divák postupně ztrácí a zároveň stále více emocionálně odděluje od hlavního hrdiny ztvárněného Janem Nowickim, je spíše nežli expresivní stylizací obrazu (např. svícením) tvořen skromnou prací s kostýmy a výbavou prostoru (nápaditá práce scénografů a aranžérů). Wojciech Jerzy Has ambiciózním filmem rozvíjí svůj styl splétání příběhů, dobrodružství a motivů v jeden celek v přitažlivém žánru, jenž nemá daleko k juráčkovské linii české tvorby 60. let.

Moře, pláž, nebe. Svobodný, symbolický a abstraktní prostor jako dějiště osamělého setkání ženy a muže, jejich vzájemného vztahu, ostychů, rozprav a sbližování. Pozoruhodný minimalistický snímek, naplněný niternými dramatickými epizodami, může tematizovat existenciální tíhu válečných vzpomínek, stejně jako věčný a univerzálně srozumitelný příběh údělu muže a ženy, pomíjivosti krásných chvil, strachu z lásky či smrti. Režisérský debut Tadeusze Konwického, jenž se jinak proslavil jako spisovatel, se od soudobých děl Polské filmové školy odlišuje především jemnou poetikou a ztišenou atmosférou.

Nejkrásnější starý český film..

Vyhraněný film, jehož forma působí na smysly umírňujícím, tišícím dojmem, až se někdy chce spát, což je však očividně záměr s ohledem na téma. Příběh je pak komponován do výjevů, které osvobozeny od nějaké tradiční dramaturgie (odkrajovány od sebe mrkáním, neboli černými pauzami zatmívaček) přicházejí jeden za druhým a vyvolávají pocit zastřeného snu. Logický výběr do Cannes, jakožto protipól nabitým filmům mužských tvůrců.

Meditace, autoritativní vypravěč, vesmírné obrazy, propojení zemského prachu a lidských činů a příběhů s věčností galaxie. Evropská filmová cena za nejlepší dokument 2010.

Radostné.

Tajemné, krásné, avantgardní až abstraktní. Doporučuji Dog Star Man (Part I-IV) + Pink Floyd: Ummagumma jako zvukovou stopu! Jako by ta díla byla stvořena pro sebe navzájem.

Spolu s Mojí nocí s Maud pro mě jeden z nejkrásnějších černobílých filmů, nejněžnějších, nejzvláštnějších... opět takové poklidné okouzlení.