asLoeReed

Vida, že i ve Finsku je léto plné slunce a evidentně horkého, hezkého počasí (a to bych si nikdy, při pohledu na mapu, nepředstavoval). Ale že by jediný objev, v Niskanenově filmu? Ne: radostné byly četné střihově skotačivé pasáže, písničky ve vodách jezera (o nylonkách a krabici čokolády a nylonkách, a jiné), holky, kluci, stany, tlusťoch s motorkou a tak dále a tak dále, ja edellen (to je finsky:)

V čem je problém? Snad ne v tom, že jsem se těšil, jak se budu učit švédskou výslovnost (švédský film, jediný důvod, proč jsem na něj šel místo na africký film do Artu). A houby. A k tomu, aspoň podle mě, zcela bez konceptu forma, nijak originální, nepřekvapivá, a tak podobně. Widerberg se vymezoval vůči Bergmanovi, ale proč? Dám jemu kdykoli přednost před tímto socialisticky zaměřeným pánem s kratičkým křestním jménem Bo.

Ach, zvuky vlaků.

Někdy film útočí spíš po emocích, do hlavy, do srdce a je to lepší. Přitom ani není filmařsky "všední" (zajímavé kamerové hry). "Jahody" vychází přímo z dění, přímo z doby - natočeny jsou už v 70., proto je jejich atmosféra trvalá, stálá... A mají Cenu poroty z Cannes.

Příklad filmu, který táhnou dva herci, s dostatečným prostorem, ale je to dáno umírněnou režií Sama Mendese. Divadelní drama, v jednom domě, s vymazanými dětmi. Myslím, že to není hit, není to ani komerční film, v podstatě je to naopak i minimalistické, krásně. No co, v divadle bych z toho byl nadšený, a že je toto pojetí vpasírováno do filmu, mi vůbec nevadí.

Je to v podstatě román, je to dáno už kompozicí, kterou อภิชาติพงศ์ วีระเศรษฐกุล dílu vtiskl.

Od srdce, Naomi.

Takový film nejlíp dokazuje, jak je svět jinde. Škoda, lituju, že se už u nás dostalo filmování do takového stavu, kdy tu nemůže vzniknout podobný nestandartní film. (A pokud nějaký "jiný" vznikne - dejme tomu loňský Jan Hus, ale nedá se to srovnávat - tak prakticky není k vidění.) Na všechno tu je spousta času, taky stojíte na ulici, tlučete špačky, sedíte v kanceláři policejní (policejní, adjektivum) stanice, nudíte se s tajným policistou při jeho případu..v čekárně vedle sekretářky klofající do klávesnice...nudou, v nudě, bez hudby, bez rozptýlení....tisíceré díky aspoň za zvonící telefon. Jistě, v podstatě je to ideální film leda tak pro páteční bezčasé nicnedělání, kdy člověk má chuť koukat do blba, a tak aspoň ten pohled namíří na obrazovku. Bonusy Politist, adj.: nenásilné vykreslení atmosféry země, čtení plného znění hesel "svědomí" a "policie" ze slovníku, copak bych si je někdy sám přečetl?

Hrdinové mají biblická jména, jejich příběh ale v sobě skrývá lítost nad něčím, co se stalo v současnosti, je to přirozená cesta a civilizace přírodu ovládla se vším všudy, to víme už dávno. Osud jednoho kontinentu nám přiblížil Warwick Thornton ve skutečně "svém" filmu, který napsal, báječně neuvěřitelně nasnímal a doladil i hudební náladou.

Mléko strachu je v kostce lyricko-realistický a tyrkysový film. Jeho peruánská chuť vyniká neuvěřitelně rozvrženou barevností v mizanscéně, matné odstíny pastelových žlutí, růží, purpurových a sivě bronzových, mořsky zelených a květových tónů kouzlí a na film se dá dívat třeba jen s ohledem na to. Dlouho jsem neviděl tak barevný film - je v tomto způsobu výrazný stejně jako třeba Zvětšenina.