asLoeReed

Ani lehkost a úspornost režisérského stylu plného elips a detailů to nezachrání, svět je zlý. Krutý, temný a zlý. Bressonův odchod ze scény v Cannes vhání do srdce jakousi slabost a slzy. Zabil jsem ty dva v hotelu a celou rodinu, po odvedení spěchá čas ke své smrti a v materiálu nezbude ani metr černého blanku.

Dynamický, atraktivní film (s velmi fotogenickou herečkou, ale.. je to vlastně Ewa Farna, což?), ze kterého úplně bouchá energie. Po formální stránce výborně pracuje s tempem (takové rytmické vlny, je to vlastně taneční film, nechtělo se vám úplně hýbat...?). Nátlak pohybu. Při cerém aroma to je asi nejvíc sexy film roku. Rachitický Michael Fassbender se oklepal z Hladu a tady úřaduje.

Dobré, s přesnými citovanými pasážemi, hanekeovsky fragmentované. Příklad věrnosti (lze popřemýšlet, zda tomuto počinu ale zase na druhou stranu nechybí interpretace, inscenace je soustředěná přísně zase do sebe, jako Kafkův román, nevytváří vlastní autorský kosmos...). Svým pojetím film razantně dociluje efektu absolutní nejasnosti ve významu vyprávění, pocitu objektivity, neutrality, přesně podle znaků Kafkova textu. Za celý film neuvidíme jedinkrát kopec se zámeckým sídlem, ani jednou nepohlédneme vzhůru. Kamkoli před sebe, do prostoru. To je tíseň! Nelze nikam proniknout, kafkův fikční svět je zapečetěný a Haneke toto zvládá vytvořit. Uvěznění. Zámek.

Komplikovanější obsah (téma) si žádá komplikovanější formu. Bressonův předposlední film je protnut skepsí. Všudypřítomnost pekelného, všeho, co pochází od ďábla, formuje v tomto od srdce jdoucím autorském vyjádření k duchu doby vší počínání a snahy mladé (neromanitcké) revolty. Ďábel, pravděpodobně, je (byť ke své době zacílený, přesto nesporně živý) genereční film, či lépe: generační román (a chtěl bych ho číst na stránkách knihy).

Další výborná a šokující Dumontova věc. Na širokém formátu s vypilovanu kompozicí a odstíny barev rozvíjí dál svůj námět, porovnávající sex a násilí (jejich vlastnosti, formy), jako nejzažší, krajní situace lidství. Obojí (si) způsobuje člověk a obojí je tak "nebiblické", úděl krutého života se mění jen částečně, když srovnáme protiklady žití na svobodě, na venkově ve Flandrách, a nesmyslné fatální vojenské služby (v severní Africe). Dumontovi neherci vytváří opravdovou, reálnou situaci, díky geniálnímu střihu se okamžitě stírá prostorová hranice dějišť, odkud kluci - a jejich dívky - (ne)vylezou s tragickými důsledky a dopady. Napůl angažovaný a napůl umělecky čistý úvahový film, což spolu ostatně i souvisí.

Při čtení Dostojevského Bílých nocí si říkáte, jak se s tímhle může Bresson vypořádat. A ve výsledku je to věc nádherná, skoro baladická. Není snad pocitově a myšlenkově věrnějších adaptací, než jsou ty Bressonovy. Příběh, jenž vybízí spíš k inscenaci divadelní než k filmu, samozřejmě u Bressona ožívá v místně a časově přizpůsobené situaci, v Paříži okolo Pont Neuf (místo v Petěrburgu), ale i v tom je cítit upřímný autorský vklad mistrovského, vlastně již staršího pána. Dosahuje stejné romantičnosti a poutavosti, to, co je v knize explicitně psáno (Dostojevského postavy jsou přirozeně mnohem a více upovídanější, otevřenější), dává najevo řadou nepřímých znaků (kytarové skladby znějící na ulicích, noční verše světel a zvuků).

Bresson má velkou důvěru v montáž, nelze skoro, v překvapení, odhadnout, co bude vidět v dalším záběru. Oproti vesnickým mikrosvětům, které se v předchozích filmech jal portrétovat, a kde život ve spojení s přírodou vytvářel nejrůznější krize a nálady, je náhled nyní ohraničený počínáním jediných dvou postav z masy velkoměsta, které zní, ve kterém vrní auta a na ulicích je shon. Je slyšet stálý ruch - a pomlka jen tehdy, když se lidé ukryjí do svých bytů a tedy soukromých světů, jedinečných a přece tolikrát i různě opakovatelných (v parku sedí na lavičce osamocená dívka - tentýž příběh by mohl být stejně tak o ní). Poprvé tu je skutečně jen diegetická hudba (a jakých významů, když se hraje z desek, v těch chvílích dosahuje!), zato však se Bresson vrací ke komentáři, který vytváří dívčin muž, když se sklání nad tělem mrtvé..něžné...

Ukázka, jak film dovede zkazit pocit z knihy. Předlohou Elementárních částic je nehorázné porno v románu Michela Houllebecqa, který je ještě k tomu takovým tím typickým kunderovským textem, knihou, co se nedá vyprávět. Roehlerův přepis se o to přesto pokusil a výsledek je - vlastně nepřekvapivě - spíše než adaptací, deformací a redukcí. Zbylo tu jen jádro příběhu (vše přesunuto z Francie do Německa), to, podáváno velmi přístupně a nenáročně (za použití patetické, romantizující hudby v duchu německých filmů poslední dekády), je okleštěno od ironického a cynického tónu vypravěčské techniky Houllebecqovy knihy, a zaciluje na pohodlnou říši mainstreamu. Nevím, co z toho vyplývá: snad že Francouzi jsou inteligentnější než Němci.// Radku99: tu knihu si skutečně přečti, protože pak to pochopíš.

Posedlost drobnými krádežemi, sehraný tým kapsářů úřaduje ve vlaku, v hale a Michel trénuje na speciální taktiku v metru (s novinami) a v obavách čeká na zatčení. Tomu se přece nemůže vyhnout. Okradl svou matku, přátelé si nejsou jistí, všude chybí důkazy. Neskutečné. Na minimu je rozehráno strašně moc, užití komentáře a obrovská elipsa (Michelovo potulování přes Milán, Řím a Londýn) posunují příběh s věčností svižně dál a dál. Hra detailů, jemných pohybů (obnos peněz v ruce střídají želíska a pevný stisk) a pohledů. Přesto jakási vykupitelská nálada (spjatá s hudbou), jako na konci K smrti odsouzený uprchl, Jeanne je v podstatě anděl, který antihrdinu obrátí na cestu pokory zpět.

Dámy z Bouloňského lesíka se inspirují pouze jednou částí z Diderotovy knihy (přesně řečeno jednou vyprávěnou anekdotou), onen román jako celek přece filmově rozpohybovat nelze, dramatizace se aspoň s radostí a úctou chopil Jakubem a jeho pánem Milan Kundera. Jest toto však (ještě) velice tradiční Bresson, divadelní, bez většího překvapení, příběh je snímán v americkém plánu, s klasickým střihem, kamera je poetická v duchu své doby. Dialogy sepsal Jean Cocteau.