MarekT

Proč mám rád Woodyho Allena? Protože se dívá na běžný životní úděl s humornou nadsázkou a právě tímto zjemňováním jeho záměr ukázat, že život nedává až takový smysl, jak si myslíme, dostává obrysy geniality. Důležité je také zmínit kombinaci bergmanovských dialogů a nezávaznosti bratří Marxových. Oba prvky samy o sobě mi zrovna moc nesedí z důvodu snadného zasycení. (U Bergmana mi to vynahrazuje jiná věc, ale k té se ještě dostanu později...) Jejich na první pohled nelogické spojení je ale mnohem více obohacující, než by se zdálo a krom svého pohledu na věc je i toto důvod, proč je Allen vskutku originální filmař. ___ Výše vypsané resumé je vlastně také důvodem, proč se mi interiérová sága nelíbila. Neexistuje zde onen allenovský nadhled, realita je zde natolik zobrazena syrově, že zde nenacházím žádný záchytný bod (u předchozí "Annie Hall" tomu tak platilo v případě jednotlivých replik či postav), u zmíněného Bergmana také nebývám zrovna výrazně uspokojen, nicméně Woodyho režijní vzor dokázal nediváckost nahradit emocemi. Sice chladný Seveřan, ale dokázal rozjiskřit projekci jak tucet pazourků. Proto také "Šepoty a výkřiky" či "Hosty Večeře Páně" hodnotím jako lepší průměr, byť se dá jen stěží zatloukat, že se jednalo o tučné sousto, nemluvě o "Scénách z manželského života", o jejichž dokonalosti v oblasti kinematografického realismu jsem se již dříve zmínil, stejně jako o neo-realistické generaci (Pasolini, Antonioni, De Sica, Fellini), jenž z kvalitativního hlediska zvládala své úkoly asi nejlépe. ___ Suma sumárum - formálně se nejedná o špatný film, režijním výkonem Woody nikterak nezaostává za předchozí a vlastně i pozdější tvorbou, nicméně z mého pohledu se nedá doporučit divákům, kteří nechtějí být jen pasivními spoluúčastníky zhmotněných představ. Proto musím poprvé, a věřím, že i naposledy, známkovat nějakého Allena jako mírně podprůměrného. 40%

V podstatě souhlasím s komentářem Limy, až na podstatný fakt, že, je-li to nutné, příběhová stránka musí být také patřičně zohleděna. To je vlastně i důvod, proč k filmu stavím spíše neurčitý dojem, jelikož Zemanova brilantní práce s výtvarnou strankou nenachází srovnání ani s odstupem let. Překvapil mě i režisérův smysl pro humor, který jsem v jeho díle nezaznamenával zrovna často (snad jen v Baronu Prášilovi, kde to ale je dáno předlohou), ale ani to, aní zmíněná formální skoro-dokonalost mi nezabránila v tom, abych hodnotil lépe než lepšími třemi hvězdami, jelikož kromě větší části dějové linky jsem lhostejný postoj zastával také k hlavním hrdinům (poslední dobou mám tento nedostatek vrchovatou smůlu), je to částečně dáno i tím, že v mladším věku jsem toužil po jiném druhu dobrodružství.

Nemůžu si pomoci s tím, že tato komedie byla spíše psána na tělo dvojici Matthau - Lemmon, kteří ústřední dvojku ztvárnili v remaku Billyho Wildera. Ti dva mi sem sedí víc možná i proto, že mě v tomto díle mnohem více zajímá zápletka okolo tiskovin než vztahové rozbroje mezi bývalými manžely (to je pochopitelně ve Wilderově filmu pozměněno, jelikož Walter s Jackem by asi v takové pozici nemohli být, aniž by se jednalo o částečnou dobovou provokaci). Cary Grant a Rosalind Russell ale i přes mé nepatrné skřípání zubů vytvořili vynikající oponenty, natolik dobré, že jsem se po dobu stopáže vlastně nerozhodl, kdo mi je sympatičtější. Opticky sice vyniká něžnější část souboru, ale to je dle mě dáno i tím, že Grant zde není natolik prostorově výrazný jako v jiných svých filmech - particiálně to považuji i za kámen úrazu, jelikož je i přesto vtipnější, byť nezastírám, že tahle role je trochu odlišnější, než jsem od Caryho zvyklý (šéfovská pozice mi k němu nejde dohromady, k výše zmíněnému Walterovi Matthau už ano). Nejvíce si lámu hlavu nad závěrem filmu, jelikož úplně mění pohled na sledování předchozích 88 minut - je pravda, že třeba u Philadelphia Story byl podobný, ale tam jednalo o očekávaný zvrat, jen trochu jinak vygradovaný. Tyto mírné nesrovnalosti ale výrazně nedegradují celek jako takový a bude mě jistě zajímat, jak tato příjemná komedie z novinářského prostředí obstojí již se zmíněným remakem.

I u tohoto filmu tria ZAZ mě sice nepotěšily různé fyzické či tělesné gagy, nicméně jejich podání není tak zjizvující jako například u animovaného a stylem humoru podobného seriálu Family Guy. Navíc tyto momenty nejsou nijak výraznou přítěží snímku, jelikož se objevují nanejvýš v průměru každou desátou minutu. Zbylé situace nezapírají tvůrčí rukopis Zuckerů a Abrahamse a názor na ně se mi nemění i přesto, že v podstatě pro všechny své nápady využívají pouze dvou věcí - nečekané pointy (telefonát z nemocnice) či totální absurdity (scény s krbem, přestřelka na motivy piškvorek). Narozdíl od Oskara si nemyslím, že by větší rozvrstvenost jednotlivých situací byla na škodu, díky víceru úhlů pohledu například na jednotlivé charaktery - charakter Nicka se dá brát jednak jako parodie na Elvise, ale také na Deena Reeda či Beach Boys (titulní skladba jako kdyby z oka vypadla legendární "Surfin' USA"). Val Klimer sice nemá takové komediální charisma, jako například Charlie Sheen nebo Leslie Nielsen, ale jeho výkon mi nepřišel vůbec rušivý. Sice částečné opakování předchozího počinu "Airplane", ale komedie je to sama o sobě výborná. "Můj strýc byl jedním z těch šťastných. Během funkčního období Jimmyho Cartera se mu povedlo uprchnout v balónu."

Oproti o tři roky starší disneyovské "Mother Goose Goes Hollywood" (kde byly výborně zparodovány i specifické hlasy tehdejší herecké elity) je tato karikatura poměrů a manýrů tehdejšího Hollywoodu humorně nevyvážená. Výstupy kreslených Marxů, Fondy, Gabla a hlavně Jimmyho Stewarta (skvěle vypointovaný skeč!) pobaví, nicméně jejich kolega Bogart se svému předobrazu ani nepodobá, podobně dopadly i charakterové vlastnosti Caryho Granta či Grety Garbo... Ale i tak se jedná o slušnou zábavu, navíc podobně tematických krátkých filmů moc v tehdejší době nevzniklo.

Pokud bych měl v souvislosti s tímto Allenovým filmem použít oblíbenou recenzentskou berličku, napadá mě tato: "Martin Frič meets Miloš Macourek". Skutečně, atmosféra příběhu nápadně připomíná prvorepublikové taškařice, ať už romantickou idylizací, nebo časovým úsekem odehrávání, zatímco myšlenka procházení mezi světem filmu a realitou jakoby pocházela z pera, ze kterého vyšly blázniviny typu masožravých Adél a pánů, z kterých se stanou vdovy - svojí nereálností je velmi zábavná. Takové guláše mi už v minulosti několikrát právě z toho důvodu pomíchání nesedly (poameričtělá britská komedie Hot Fuzz aj.), Allen ale dokázal, že se tomu vyhnout lze. Film se mi líbil i z další roviny - pro mě bylo sledování Purpurové růže jakýmsi zhmotněným cinefilským snem, věřím, že takový Douglas, Tetsuo, ale i jiní by toužili do nějaké svojí srdcové záležitosti vstoupit a žít v pospolitosti s charaktery. Sám nevím, kolikrát jsem si již při nějaké projekci říkal - "tam bych chtěl být taky". Potěšující jsou i herecké výkony - neúčast Woodyho před kamerou mě sice nedávala výrazné naděje na úspěch, ale i přes fakt, že se část humoru s ním ztratila, mě jeho podílení se pouze na dění v zákulisí přijde jako dobrý tah, jelikož opakovaně jsem se nevyjádřil zrovna pochvalně o jeho "chemistry" s Miou Farrow. Zde se mi potvrdilo, že šlo jen o můj pošramocený dojem a částečný zvyk na Diane Keaton, jelikož Farrow spolu s její kombinací hereckých prvků Katharine Hepburn a Nicole Kidman jsou duši hladící. Na půdě pětihvězdičkových allenovin sice nejméně nápadná hrouda, ale své hodnocení si zasluhuje neméně. 90%

Tento Allenův kousek mě moc nepotěšil, například z toho důvodu, že se vlastně jedná o takovou obdobu předchozího Zeliga (už jen fakt, že Woody natočil dvakrát po sobě podobný film, mě nedává dobrý pocit) - kultovní postavička zůstala, akorát pseudodokument nahradila skupinka přátel, z kterých se vyklubou známí komici (Berle, Davis...), něco mi však říká, že bych hodnotil stejně i nezávisle na Zeligovi. Woody tentokrát přidal pouze kávovou lžičku humoru místo obvyklé polévkové lžíce a co mi asi nejvíce vadí, je stejně jako v "Erotické komedii..." jeho partnerka Mia Farrow, která má zde poměrně velký prostor. Jako herečka obecně mi nevadí, což dokázala například v pozdější "Purpurové růži...", ale její souznění s Allenem mi opět nefunguje a nacházím tak výjimku potvrzující pravidlo, že (herecké) protiklady se přitahují... Spíše průměr a jedna z nejslabších allenovek.

Když jsem tento film viděl poprvé, cítil jsem se mírně zklamaný, dnes si myslím, že to bylo třeba zapříčiněno tím, že tento snímek není až tak bláznivou fantaskomedií jako například "Pane, vy jste vdova", spíše bych řekl, že se jedná o odlehčené povídání o cestování časem, nevyvolává poměrně hlasitý smích, ale je velmi vtipná. Oproti dřívějšku musím ocenit dokonalost scénáře, byť se zde ještě nepracuje s časovými paradoxy jako v Návratu do budoucnosti nebo některých epizodách Futuramy, zde se počítá s možností, že návrat na start dokáže vše změnit od základů. Tato - pro někoho - změna je ale důsledkem toho, že film byl oproti výše zmíněným natočen dříve, nehledě na to, že zdejší úhel pohledu je také vyhovující (moje prvotní představa o cestování časem byla přesně v tomto duchu, nepamatujíc na různé slepé uličky apod.). Obsazení jako vždy dobré, vedle Kostky nejvíce potěší asi nejzápornější role trojice Sovák - Brodský - Menšík, i díky nim původní hodnocení po úspěšné repríze pět let poté zvyšuji o jeden stupeň.

Příjemná humoreska, vypravující o světské slávě a polní trávě velmi originálním způsobem, v tomto směru mě nejvíce zaujalo hlavně ztvárnění posmrtného světa jako takového, jeho systém, vztahy, vybavení... Na dvě hodiny se tak povedly setřást obavy z posmrtného života. Výkony zúčastněných jsou fascinující, Colin Firth překvapil a v souvislosti s Peterem O'Toolem mě mrzí, že topka není nafukovací, jelikož z charakterních herců si více vážím pouze Granta a Mastroianniho. Podobné pocity zažívám i při pomyšlení na fakt, že jméno pana Votočka není v jeho rodné zemi moc známé, přitom stvořil dílo, které snese srovnání s jeho současníky, známými též pod označením "Čs. nová vlna" (není bez zajímavosti, že třeba s Menzelem nebo Formanem seděl v jedné třídě). 80%

Původně jsem se na tohoto Pantera nechtěl podívat, jelikož už byl bez Sellerse, nicméně otevřený závěr Stopy mě donutil změnit názor. Ani sám nevím, proč - druhá půle příběhu o inspektorově zmizení je v podstatě jen obyčejnou podprůměrnou komedií, kde by ani ty zde vystoupivší známé postavy nemusely být. Nijak mě to neuráželo, proto také hodnotím lépe než předchozí... ehm... poctu, byť výstup Rogera Moora (který ale za to nemůže), je nebývale trapný.