sigf07

„Jmenuji se Toma-Rae, ochránce sektoru 2813, ve kterém se nachází 80 012 galaxií, kde žije 2,34 milionu vnímajících druhů“. Tohle slyšet musí být noční můrou každého pochůzkáře, ale vesmírní poldové evidentně zvládají oběhnout svůj rajón bez větších problémů… Kdyby mělo jít o parodii, asi bych řekl, že to docela ušlo a hned bych se pochlubil, že jsem si všiml odkazů na Hvězdné války, Krotitelé duchů, Stealth a dokonce i na Karafiátovy Broučky. Jenže ona to parodie být nemá a zmíněné narážky na filmy jsou ve skutečnosti „vypůjčené“ nápady, o kterých si Campbell s celou tou tlupou scénáristů, která je pod Lanternem podepsána, zřejmě mysleli, že když něco fungovalo dřív a jinde, proč by to nemohlo fungovat i v jejich filmu. A když už pejsek s kočičkou ten dort vařili, přimýchali do něj pro jistotu i slaboduchý románek a 3D.

Jsem Ostravák, takže je mi celkem šumafuk, co si v Praze staví. Špatné filmy mi ale fuk být nemůžou. Paní režisérka pravděpodobně potřebovala ventilovat svůj obdiv k panu Kaplickému a natočila mu proto pěkný sentimentální filmový památníček. Problém je v tom, že jej vydává za seriózní dokument, v čemž však katastrofálně selhává. Jako příčinu bych viděl už samu účast manželky Kaplického a to nejen coby producentky, ale především jako spoluautorky scénáře. Je to jako by se náměstek mostecké uhelné podílel na dokumentu o ekologické zátěži severních Čech. Protistrana nedostává příliš prostoru k tomu, aby obhájila své názoru a když se ke slovu konečně dostane, je sdělení útržkovité, prostříhané. Při scéně veřejné debaty vystoupí pan Jakl a obrátí se na pana Knížáka slovy „Doufám, pane Knížáku, že budete tuto diskuzi řídit spravedlivě“. Je zvláštní, že tato pasáž byla do filmu zařazena, protože samotný dokument něco jako spravedlivou diskuzi nepřipouští.

Lassie je pojem ve filmovém světě těžko opomenutelný. Kromě toho, že se zde představí mladíčka Elizabeth Taylorová, jde především o ukázku mistrného psího výcviku. Film je zábavný a jakkoli to zní jako klišé, má své poselství o věrné lásce psa k pánovi. Osobně mám nejraději pasáž o Lassiině putování s potulným obchodníkem a Tootsie.

Čajkovského mám hrozně rád, v podstatě je to jediná vážná hudba, kterou si kdykoli rád pustím a snad proto byl Koncert (mimo to, že byl nominován na Zlatý glóbus) filmem, který jsem si nemohl nechat ujít. Při pohledu zpátky musím kromě skvělé hudby (soundtrack netvoří jen Čajkovský) ocenit i skvělou vyváženost filmu a lehkost, se kterou se přechází z komediálně laděné poloviny (dění v Rusku, příjezd do Paříže) do té dramatičtější (koncert a odkrývání Anne-Mariiny minulosti). Uvědomuji si, že film stojí na modelu „dá se dohromady parta kamarádů, kteří to s láskou k hudbě dotáhnou až na vrchol“, ale Koncert jej obohacuje o pokud ne přímo bolestnou, tak přinejmenším tesknou liníi a unikátní „tak-to-u-nás-v-Rusku-prostě-chodí“ humor a velice rád se na tento film znovu podívám. Už kvůli sponzorovi-oligarchovi. Kvůli řešení problému s pasy. Už kvůli Čajkovskému a krásné Melanie Laurentové.

Technicky takřka dokonalé a nemůžu jinak než obdivovat trpělivost a pečlivost tvůrců. V podstatě mi na filmu vadí (nebo možná bude lepší výraz mrzí) dvě věci. Jednak to, že jde o první svěrákovský film určený ryze dětskému publiku. Už jsem si zvykl, že jejich filmy mají vždy co nabídnout mladším i starším. Za druhé mě nenadchl dabing postav. Ani mi tak nevadí dabéři jako spíše jejich pojetí, které je nudné, monotónní bez emocí.

Nijak mě nenadchl originál z roku a mým přesvědčením, že na narušené a uzurpátorské spolubydlící toho není zase tak moc děsivého, neotřásl ani remake. U Bridget Fondovou zde nahradila anorektická Minka Kellyová, která byla zjevně vybrána pro hezkou tvářičku než pro své herecké umění. Ostatně na základě této filosofie byl zjevně obsazen i zbytek rolí. Dlouho jsem čekal na to, až začne stoupat napětí a Rebecce konečně přeskočí tak, že udělá něco, co by nahánělo hrůzu, ale kromě citového vydírání, bolestné aférky s domácím mazlíčkem a vyškubnutím piercingu toho moc k vidění nebylo.

Zklamání číslo 1. – pan Popper není ten plešatý svalovec z reklamy na mycí prosředky (Mr. Proper) Zklamání číslo 2. - Jim Carrey hodinu a půl pobíhá po bytě s bandou tučňáků, dětmi anebo vysedává nad kávou s Jessicou Fletcherovou a touto infantilní groteskou se snaží sdělit převratné poselství, že opomíjet rodinu kvůli práci je hloupost. To, na čem film stojí a na co nezapomíná sám několikrát upozornit, jsou cvičení, více či méně digitálem upravení tučnáci, kteří mají svou roztomilostí zavřít ústa kritice. Zákonitě po čase začnou nudit a začnete dumat nad tím, co je vlastně vtipného na tom, že Jim Carrey sedí u stolu s tučňáky.

Strhující dokument o lidech, žijících v pro Evropana těžko představitelných podmínkách. A vezmeme-li v potaz, že film vznikl v roce 1922 musíme jen úžasnout nad uměním a vytrvalostí osoby za kamerou, která diváka neochudí o jediný detail polárního života. Ta hodina a dvacet minut uběhne jako nic a scény jako lov tuňáků, stahování tuleně či stavba iglů se vryjí do paměti natrvalo.

Zasloužená oscarová nominace a to i přestože obvykle nadšení z herectví Nicole Kidmanové nesdílím. Role zdrcené matky ji ale sedla, dokonce si troufám tvrdit, že jde o výkon předčící její oscarovou Virginii Wolfovou v Hodinách. Je pravda, že zápletka přímo svádí k tomu, aby vzniklo jedno velké srdceryvné drama plné klišé, ale díkybohu se tak nestalo a výsledek je překvapivě vkusný.

Tenhle scénář tu už byl nesčetněkrát a jediným důvodem proč se na Pod jednou střechou podívat znovu, jsou Katherine Heiglová a Josh Duhamel. Oba mají komediální talent a tady to mezi nimi příjemně jiskřilo. I díky tomu jsem bez námitek přetrpěl scénky, v níchž hraje hlavní roli obsah plenek a dobře se bavil. Po Kdopak to mluví je to asi druhá nejlepší komedie pro nastávající rodiče.