Traffic

Lepší než Taxi a Tělo dohromady, jenže takovéhle filmy holt na festivalech ceny nevyhrávají. Renč by se u Jacquota mohl inspirovat, jak natočit kvalitní a záměrně zábavnou historickou exploataci.

Všednodenní, komorní Chou (tohle a třeba Prach ve větru) mi kupodivu sedne víc než ten historicky výpravný (Město smutku, Assassin). Ta osamělost, solitérnost, je tady skvěle vystižená, jakkoli to zdánlivě může vypadat, že jde prostě o další pomalý, vyprázdněný film, kde se nic neděje. Je to fakt jen zdání. Na druhou stranu jsou ty otrávené reakce pochopitelné. Film předpokládá znalost tvorby Jasudžira Ozua, kterému je určené věnování v úvodu. Chou nicméně netočí poctu, ale spíš dekonstrukci Ozuových formálních i tematických trademarků. Mistrovy známé "interpunkční" záběry na město nebo vlaky jsou tady v souladu se zpomaleným temporytmem vyprávění souměrně protažené a přitahují k sobě pozornost. Mezigenerační vztahy jsou roztříštěné, nebo spíš oproti Ozuovým filmům zpřeházené - hrdinka neřeší to, jestli se provdá a odejde od rodiny, ale je rovnou těhotná, navíc s někým z jiné země a koho ani nejspíš nemiluje. Dominantní otcovskou figuru z poválečného Japonska střídá mlčenlivý, pasivní tatík, který do ničeho moc nemluví. Je to podobný postup jako volil třeba Melville v Samurajovi vůči americkým noirům. V tomto ohledu mi Cafe Lumiere připadá jako brilantní aktualizace, která mně osobně říká víc než původní mistrovy (jakkoli precizní) klasiky.

Bohudík za každou filmovou adaptaci stokrát převyprávěné legendy, která nejde cestou divácky atraktivního, "realistického" originu. Místo odkazů k současné společensko-politické situaci a "vědeckého" vysvětlení nadpřirozených jevů, k čemuž se uchyluje např. úmorný Exodus, přichází Macbeth s básnickou shakespearovštinou a vysokým důrazem na stylistickou expresivitu. Pokud se v některých rozpačitých reflexích filmu zmiňuje, že se návrat k tradici neslučuje s moderní, snyderovskou post-300 stylizací, podle mě to není pravda. Obě polohy spolu naopak dobře ladí, protože každá svým způsobem přispívá k výrazně uměleckému pojetí snímku. U dialogů není tolik důležité to, že posouvají děj (který řada lidí zná), ale že mají silný poetický rozměr. Taktéž styl se přiliš nepodřizuje požadavkům vyprávění, ale pomáhá expresionisticky dotvářet vyznění scén, slouží k charakterizaci postav nebo má ryze uměleckou funkci. Nejde přitom jen o kontrastní, mohlo by se zdát až manýristické zacházení s barevnými kontrasty, ale třeba i o subtilní práci s kostýmní detaily. Takže když Lady Macbeth svádí manžela na scestí, její vlasy jsou po stranách stočené jako klubka hadů a v pozdějších fázích Macbethova šílenství už volněji rozpuštěné. Audiovizuálně jde o jeden z letošních nejpůsobivějších filmů. Jsem zvědavý, jak si tentýž tvůrčí tým poradí s Assassin's Creedem - takovéhle pojetí by videoherní adaptaci slušelo.

Director's cut

Totální de(kon)strukce bondovského univerza. Aneb ve světě bez jistot zbývají akorát vyprázdněné rekvizity. Záměrně drhnoucí film, který pro mě spolu s Hackerem představuje nejzajímavější letošní experiment v rámci mainstreamové kinematografie.

Mám pocit, že je to snad jediný opravdu minimalistický narativní film. Převařené brambory byl vrchol filmu. _______ Delší článek o tom, proč si Jeanne Dielmanová plně zaslouží prvenství v anketě nejlepších filmů všech dob Sight & Sound, proč je to dobře pro naše ponětí o historickém kánonu a proč nejde u tohoto filmu oddělit estetiku od politiky.

soundtrack: Max Richter - Memoryhouse

Zlomyslný film. Blbým stylem.

Po nadšených reakcích z Cannes trošku zklamání. Možná jsem jen čekal něco komplexnějšího a složitěji vystavěného, třeba ve stylu Města smutku, kde "velké" dějiny neustále probíhaly kdesi v pozadí, v zadních prostorových plánech, mimo záběr nebo v narativních elipsách. Assassin je podle mě až klamně jednoduchý film a v téže jednoduchosti tkví zároveň jeho krása, ale i určitá plochost. Nemůžu se zbavit dojmu, že většinu času jde skutečně především o sled nádherných obrázků, mezi kterými trochu zaniká vnitřní život postav nebo detailnější vhled do Číny 9. století. Stylisticky je to samozřejmě úkaz, byť opět ve svojí matoucí jednoduchosti - Chou se oproti svým starším počinům, které byly ještě zřetelně inspirované Jasudžirem Ozuem, naprosto odpoutává od konvenční výstavby prostoru. Chybí ustavující záběry, nebo se z nich naopak sestává skoro celá scéna. Ve vrcholné scéně s povlávajícími záclonami by konvenčnější film zdůraznil pohledy a protipohledy, ale tady ne, všichni jako by hledí před sebe, čelem ke kameře, stejným směrem. Podobně jako v některých pozdních filmech Manoela de Oliveiry tak tady dochází k poměrně neokázalému, ale celkem radikálnímu experimentování s filmovým stylem, jehož výsledkem je (podle mě) cílená "plochost" zobrazovaného, byť často v jednotlivých záběrech komponovaného do hloubky prostoru. Jediné chvíle, kdy se kamera obrací o 180 stupňů a nabízí záběry/protizáběry, jsou šermířské souboje. Jako by jindy než v ozbrojeném konfliktu se postavy nemohly setkat tváří v tvář.

Formalisté prominou, ale jestli je něco, co si na Hunger Games zaslouží podrobnější rozbor, tak je to postavení dívčí / ženské hrdinky a problém emancipace, potažmo sexismu. Teze o feministickém postoji série, která by měla čtenářkám / divačkám dávat příklad aktivní nebojácné hrdinky, jsou totiž docela dobře napadnutelné, respektive to zdaleka není tak jednoznačné, jak se možná zdá. Katniss je v prvním i druhém dílu poměrně často postavou reaktivní až pasivní, závislou na pomoci shůry ve stylu deus ex machina ("padáčky" od Haymitche, což je pochopitelně otcovská figura) nebo větší pohotovosti ostatních (Finnick a jeho oživení Peety, při kterém Katniss akorát vyděšeně přihlíží a x dalších případů...). Katniss rozhodně není po většinu času proaktivní figurou, která by určovala směr vyprávění, ale přesto je protagonistkou, což evidentně samo o sobě někomu stačí. V tom je ale právě ta komplikace - Hunger Games na jednu stranu působí jako progresivní, emancipační popkulturní produkt, jenže pouze do určité míry. Ve skutečnosti film na mnoha místech nabízí divačkám zcela konzervativní potěšení z toho, že hrdinka může na veřejnosti předvádět krásné nové šaty (stávat se "objektem pro pohled") a být slavná. Samozřejmě, filmy / knihy toto všechno zároveň kriticky reflektují (druhý díl je v tom důslednější), ale nemyslím si, že by vyloženě znepříjemňovaly sledování těch efektních momentů; je to pořád okouzlení pozlátkem, luxusem a popularitou, byť vylhanou a pomíjivou. Je to na jednu stranu logické. Aby frančíza dokázala přivábit svoje cílové publikum a zaplatila přitom svůj vysoký rozpočet, těžko se může uchýlit k radikálnější interpretaci, která by vyloženě systematicky podrývala cokoli okouzlujícího a narcistního. Pořád tu musí být vzrušení z toho, že sledujeme dobrodružství pro vyvolené - že nahlížíme do pozic vyhrazených jen pro mizivé procento "šťastných". Na druhou stranu, rozhodnutí portrétovat Katniss převážně pacifisticky (málokdy skutečně někoho zlikviduje, a kdyžtak jen náhodou) a nechávat "černou" práci na druhých, prostě naráží na stanovené meze a ústí v už zmiňovanou neakčnost až pasivitu. Což se dá ale znovu obrátit a číst jako záměr - hrdinka je tady ostentativně zobrazovaná jako oběť systému, se kterou je neustále manipulováno. Jenže fakt se to dá chápat jako důsledný komentář neschopnosti vymanit se ze stereotypů, které ženám přikládá společnost? Nejsem si jistý. Místo toho jsem z toho rozpačitý, tak nějak pořád. Ale jak říkám, je to pro svoji rozporuplnost a kompromisnost, která je vlastně v řadě ohledů pochopitelná, zajímavý materiál k diskuzi.