Goldbeater

V programu festivalu se nám letos objevila velká spousta dokumentárních snímků. Myslím, že stojí za to vyzdvihnout hlavně tři z nich, které by mohly být potenciálně nejvíc zajímavé pro fanoušky kinematografie. Mám na mysli tři filmy o významných filmových režisérech 20. století - Hal, Oči Orsona Wellese a Hledání Ingmara Bergmana. Menší srovnání by tedy nemuselo být tak úplně od věci.

Jako první jsem navštívil projekci snímku Oči Orsona Wellese, v němž nám režisér Mark Cousins dává nahlédnout do svého velice subjektivního pohledu na filmového velikána proslaveného snímky Občan Kane či Dotek zla. Bez výraznějších rozhovorů s pamětníky, spíše formou otevřeného dopisu, se Cousins snaží proniknout do Wellesovy duše a přiblížit nám, co se mohlo odehrávat v hlavě tohoto velkého filmaře. Nicméně v určitých částech snímku se Cousins pouští až příliš na tenký led, navíc kvůli dvouhodinové délce jsou Oči Orsona Wellese ke konci už poměrně zdlouhavé, a proto ode mě tento dokument dostává bronzovou medaili.

Druhý dokument, který jsem zhlédl, bylo Hledání Ingmara Bergmana režisérky Margarethe von Trotta. Jedná se o poměrně konvenční snímek postavený na rozhovorech se spolupracovníky a rodinou Ingmara Bergmana i na záběrech z natáčení několika mistrových filmů. V některých scénách se bohužel Margarethe von Trotta (v roli režisérky, scenáristky a průvodkyně příběhem) až příliš angažuje v rozhovorech s dotazovanými, takže jim často skáče do řeči a někdy je téměř ani nepustí ke slovu, což není zrovna správný způsob, jak by se měl dokument vést. I přes tento menší nedostatek u mě Hledání Ingmara Bergmana vyhrává stříbrnou medaili.

Na prvním místě bych ovšem vyzdvihl snímek Hal, který jsem viděl nejpozději. Dokumentární film o americkém režisérovi Halu Ashbym kráčí podobně konvenční cestou jako předchozí zmíněný film, ale bez jakýchkoliv klopítnutí. Zabírá život hollywoodského rebela komplexně a citlivě, až je vám líto, že tomuto režisérovi nebylo dopřáno ještě pár tvůrčích let navíc. Hal by se dal označit za velmi dobře natočený dokument, u kterého mě nenapadá, co vytknout, a proto jsem se rozhodl mu udělit zlatou medaili.

Tíživých dramat a depresivních snímků je na karlovarském festivalu každým dnem spousta, a tak si čas od času člověk potřebuje od té ponuré nálady odpočinout. Naštěstí je v letošním programu spousta snímků na oddechnutí a i pár opravdu skvělých klasických filmových děl.

Včera jsem byl opravdu rád za projekci snímku Nevidím zlo, neslyším zlo v Městském divadle a geniální humorné kreace Gene Wildera a Richarda Pryora mi opravdu padly do noty. Ačkoliv jde o poměrně známou komedii, zhlédl jsem ji poprvé a rozhodně si vážím příležitosti ji vidět na velkém plátně. Film byl uveden v sekci Lidé odvedle, která je součástí festivalu již třetím rokem a zaměřuje se na snímky, ve kterých je výrazným motivem zdravotní postižení (tento rok přibližuje poruchy sluchu). Nevidím zlo, neslyším zlo bylo pro odlehčení opravdu výbornou volbou.

Ve 22:00 jsme s několika dalšími CSFD agenty navštívili projekci očekávaného snímku Utøya, 22. července. Dle očekávání se z toho vyklubalo jedno z těch nejdepresivnějších a nejtíživějších filmových děl na letošním festivalu, jaké jsme zatím měli šanci vidět. Proto jsem se rozhodl, že i přes značnou únavu (po návštěvě 4 filmů ten den) vyrazím ještě na půlnoční projekci do kina Čas.

Od 24:00 totiž začínal Predátor, a ačkoliv se nejedná o zrovna nějak extra relaxační snímek, po Utøye mi i toto klasické akční sci-fi naplněné hláškami Arnolda Schwarzeneggera připadalo jako ideální odreagování, protože s depresí z norského dramatu se mi rozhodně nechtělo chodit spát.

Sál kina Čas se naplnil téměř celý a všichni si poté mohli vychutnat skvělou akční jízdu, kterou už většina diváků zná téměř nazpaměť. Přemohl jsem únavu a s plechovkou černého kozla jsem si užil akční klasiku s dnes již ikonickým monstrem. Do programu byla zřejmě zařazena jako menší rozehřátí před brzkým pokračováním The Predator (ne, nechci používat ten český název), které má do našich kin dorazit v půli září. Tak se necháme překvapit, jak se Shane Black s návratem k predátorské sérii popere!

Pár dnů předtím, než byl zveřejněn program letošního karlovarského filmového festivalu, jsme s kolegou tipovali, jaké snímky by se tam pravděpodobně mohly objevit. Lucky byl jeden z mých tipů, protože tento režijní debut skvělého herce Johna Carrolla Lynche jsem již delší dobu netrpělivě očekával - částečně abych se přesvědčil, jak si Lynch poradil s úlohou režiséra, ale hlavně abych viděl rozlučku s nedávno zesnulým hereckým velikánem Harry Dean Stantonem. Navíc David Lynch ve vedlejší roli - třešnička na dortu. A trefil jsem se, Lucky se opravdu v programu letošního KVIFF objevil. Třikrát sláva!

Včera od 16:00 jsme tedy obsadili svá místa v kinosále hotelu Pupp a netrpělivě očekávali promítání. K našemu překvapení byl součástí promítání i úvod herce Petra Vacka a zástupců ekumenické poroty Lukáše Jirsy a Petra Vacíka (právě díky této porotě jsme měli šanci Luckyho na KVIFF vidět). Dozvěděli jsme se, že snímek Lucky dostal hlavní ocenění ekumenické poroty na festivalu v Locarnu, načež sám režisér John Carroll Lynch napsal jejím zástupcům dopis o tom, jak ho tato událost zaskočila, jelikož si nemyslel, že by tak ateistický snímek mohl získat uznání u poroty, která vyzdvihuje duchovní přesah.

Jezuita Petr Vacík se v tomto směru vyjádřil, že s režisérem J. C. Lynchem nesouhlasí a Lucky je podle něj čistě duchovní film, rozhodně ne ateistický. Vyzdvihl poté několik prvků, kterých si diváci mají během sledování Luckyho všímat, aby případně po skončení projekce mohli přispět svými názory do krátké diskuze o tom, jaký význam mají jednotlivé scény a symboly. Poté promítání začalo.

O snímku se dlouze rozepisovat nehodlám - můžete si přečíst můj komentář, nicméně lepší bude, když si na Luckyho uděláte názor sami. Já byl unesen a okouzlen a mohutný potlesk v sále dával znát, že jsem nebyl sám. Zůstal jsem i na avizovanou diskuzi a rozhodně jsem toho nelitoval, protože Lukáš Jirsa a Petr Vacík již měli snímek nastudovaný a poukázali na detaily, které si člověk během první projekce neuvědomí či nespojí. A celé mi to rázem dávalo ještě daleko větší smysl.

Byl jsem rád, že se mi dostalo této příležitosti vidět Luckyho na velkém plátně a s tak obohacujícím komentářem. Díky! Úsměv Harry Dean Stantona je pro mne zatím jedním z highlightů letošního festivalu. Tak se taky usmívejme!

Návštěvníkům Karlovarského městského divadla bylo umožněno dnes od 13:00 zhlédnout kopii němého filmu z Národního filmového archivu, Bílý ráj režiséra Karla Lamače, a to za doprovodu živé hudby. Do tohoto promítání jsem vkládal velké naděje a byl to pro mne jeden z nejočekávanějších bodů programu karlovarského festivalu. Snímek krátce uvedl právě generální ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant.

Má očekávání bohužel zůstala nenaplněna. Ne že by za to mohl film - melodrama Karla Lamače mě velmi bavilo a jsem moc rád, že jsem měl šanci ho vidět na velkém plátně. Na pozdější Hitchcockovu herečku Anny Ondrákovou a samotného Karla Lamače v hlavní roli byla radost pohledět. Nicméně byla to právě avizovaná živá hudba, se kterou jsem měl velikou potíž.

Autor hudby se totiž nespolehl na běžné orchestrální nástroje hodné doprovodu němého snímku z 20. let minulého století - nástroje, jaké jsem sám očekával. Místo toho byla divákům uštědřena bolestná lekce v podobě alternativní elektronické hudby s velkou spoustou nelibozvučných skřípavých zvuků, vysokých tónů zařezávajících se hluboko do sluchových orgánů a spousty nepochopitelných ruchů. Všiml jsem si hned několika diváků, kteří si při nejvyšších pištivých tónech zacpávali uši. A někteří dokonce raději v průběhu promítání odešli.

Musím přiznat, že tento přístup k látce jsem absolutně nepochopil a hudba mi připadala krajně nevhodná. Svou náladou ani nekorespondovala s děním na plátně. Pokud například ve filmu bylo veselo a jedna z postav hrála na harmoniku, hudební doprovod evokoval naprosto opačnou atmosféru a svým trýznivým skřípotem rozhodně nepřipomínal hospodské veselení.

Rozhodně jsem nebyl sám, kdo měl z hudebního doprovodu smíšené pocity. Po skončení promítání se dvě ženy v řadě přede mnou zvedli se slovy „hrozné, hrozné“ a jsem přesvědčen, že se nevyjadřovali k samotnému filmu. Vlastně jsem v davu diváků nezaslechl nikoho, kdo by si hudbu vychvaloval. Tak snad se tato slova dostanou až k pořadatelům projekce a ti si pro příští léta raději dvakrát rozmyslí, než svěří výrazný a důležitý aspekt filmového díla někomu podobně neortodoxnímu. Občas trochu té konvence při psaní hudby neuškodí.

Photo © Film Servis Festival Karlovy Vary

Dostalo se mi příležitosti navštívit Karlovarské městské divadlo a zhlédnout projekci životopisného snímku Nico, 1988 s úvodem dánské herečky Trine Dyrholm, která ztvárnila titulní roli. Do kinosálu jsem vyrazil s předstihem, abych si v klidu našel své místo a pohodlně se usadil. Nicméně v tomto sále zrovna sezení pohodlné moc není, pokud zrovna máte místenku na jeden z balkonů. Málo místa na nohy a rovné tvrdé opěradlo vás po několika desítkách minut začne poměrně iritovat.

Nicméně odbyla první hodina odpolední a na jeviště divadla vystoupali pořadatelé, aby uvedly hlavní herečku v doprovodu dvou italských producentů. Trine Dyrholm působila vřele a sympaticky. Sdělila divákům, že sice podle slov režisérky nevypadá jako Nico, nezpívá jako Nico, není ani stejné národnosti jako Nico, ale byla pro roli tou nejlepší možnou volbou. Snímek jen opravdu krátce uvedla a dodala, že po promítání bude přibližně desetiminutový prostor pro dotazy diváků. Poté hudební film mapující poslední léta múzy Andyho Warhola začal.

Po zhlédnutí snímku musím říct, že je obdivuhodné, jakou proměnou si Trine pro roli Nico prošla. Z milé vysoké blond herečky se na plátně stala ješitná plnoštíhlá bruneta. Její herecký výkon mě ohromil a všechna čest za to, že se nebála pojmout hlas zpěvačky po svém (více o filmu se brzy objeví v mém komentáři).

Následovala avizovaná krátká diskuze, kdy se mohl dotazovat kdokoliv v sále. Zprvu se většina lidí zřejmě styděla, ale poté se objevilo několik přítomných, kteří vyřkli své otázky. Zřejmě nejvíce pozornosti upoutal postarší pán stojící kousek ode mě, který svou otázkou odkazoval na třicet let starý pražský koncert Nico a zmínil, jak moc tato hudební událost znamenala pro letmý pocit svobody v tehdejším Československu, a vysloužil si tím od lidí v sále nemalý potlesk.

Na dnešních 16:00 bylo do kongresového sálu hotelu Thermal naplánováno KVIFF Talk s hercem, režisérem a držitelem Oscara Timem Robbinsem. S kolegou jsme očekávali velký nápor příchozích, a proto jsme si šli do fronty před kongresový sál stoupnout už půl hodiny předem. Nakonec jsme zjistili, že to nebylo nutné. Sál se ani zdaleka nenaplnil celý a o místa nebyla nouze.

Chvíli po čtvrté hodině a po krátké upoutávce mapující tvůrcovu kariéru se v uličce mezi sedadly objevil zástup několika lidí, z nichž vyčníval jeden vysoký pán s krátkou bradkou a sněhobílými vlasy. A lidé v sále pár vteřin váhali s potleskem, jako by málokdo poznal, že ten vysoký šedivý pán je právě Tim Robbins. Ten samý Tim, kterého znají z Vykoupení z věznice Shawshank (snímek můžete dnes zhlédnout v karlovarském letním kině). Moderátorem následného rozhovoru byl americký novinář Gregory Ellwood.

Spíše než se pouštět do komentování toho, co všechno bylo v bezmála hodinu a půl dlouhém rozhovoru rozebíráno, (mluvilo se totiž snad o všem - od začátků Timovy kariéry, přes jeho nejznámější díla až po jeho politické názory) bych se chtěl raději zaměřit na to, jak na mě Tim Robbins působil. Je to od pohledu sympatický dlouhán se zdvořilým vyjadřováním a opravdu dlouhými a obšírnými odpověďmi. Celou dobu z něj sršel klid a pohoda, jen když se dostala řeč ke glorifikaci násilí ve filmech, jako by se Tim mírně rozčílil. Vše působilo tak, že je Robbins opravdu otevřený a připravený diskutovat o svých názorech.

Takovým menším highlightem odpoledne bylo, když Gregory Ellwood přivedl řeč na snímek Kačer Howard a v otázce pro Tima ho označil jako kultovní, načež Tim odvětil, že „kultovní“ je pro ten film hodně diplomatické označení. A poté s humorem líčil, jaká zkušenost to byla Kačera Howarda natočit a jak si poté už vždy vybíral scénáře pečlivěji.

Po ukončení poměrně dlouhého rozhovoru a než se se všemi rozloučil, Tim Robbins ochotně rozdal několik autogramů a zapózoval s pár přítomnými pro fotku. A tím dnešní KVIFF Talk skončil.

Rok se s rokem sešel a máme tu opět významnou tuzemskou kulturní událost - Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Dorazil jsem již v ranních hodinách, abych se stihl ubytovat, vyzvednout akreditaci a pokud možno vyzvednout i co nejvíc vstupenek na snímky, které chci vidět. Atmosféra okolo hotelu Thermal byla okolo půl deváté ráno zatím klidná. Žádné davy, žádný shon, žádné nervy. To ovšem netrvalo dlouho.

Ale abych nepředbíhal. Náznaky, že se festival blíží, byly v ulicích znát už několik posledních dnů. Objevily se reklamní tabule, ukazatele ke kinosálům, vyrostly všemožné stánky i jednorázové stavby okolo Thermalu. A samozřejmě lidé začali střádat plány i tak trochu bláznit. Když jsem si předevčírem vyslechl na chebském nádraží rozhovor dvou starších žen ve znatelně obnošených šatech (ne proto, že bych je poslouchal úmyslně, mluvily zkrátka tak nahlas, že je slyšelo snad celé nádraží) mimo jiné o tom, že si o víkendu vyrazí do Karlových Varů, když už je tam ten „karneval“ a když už mají možnost si tam něco vydělat. Snad jsem si ani nechtěl domýšlet, čím si chtějí vydělat. Ovšem rozhodně tahle malá hlučná epizodka potvrdila to, že karlovarský festival je zkrátka pro všechny, ať už mají zájem o kinematografii či nikoliv.

Já ovšem přijel hlavně proto, abych zhlédl pokud možno co nejvíc zajímavých projekcí a napsal o nich Vám všem, kolegům z CSFD.cz! Jako své první filmy jsem si tento ročník vybral dva po sobě promítané dokumentární snímky o významných filmových režisérech, jež ostatně nemusím nikomu dlouze představovat. Šlo o Oči Orsona Wellese a Hledání Ingmara Bergmana. Této volby nelituji, oba snímky pro mne byly velmi zajímavé (první stylem, druhý obsahem - komentáře k nim napíši v průběhu dnešního večera).

Nyní už je to před Thermalem hlava na hlavě a já vám z poklidu hotelového pokoje píši tento příspěvek. Jsem zvědav na další projekce a těším se zde novým zážitkům, o kterých vás rád budu v dalších dnech informovat!