Goldbeater

Pozdě, ale přece... Jen tak ve zkratce malé ohlédnutí za letošním Mezinárodním filmovým festivalem v Karlových Varech. 21 viděných celovečerních filmů, mnoho nachozených kilometrů (a stovky metrů do kopce), nespočet vypitých piv, několik nových známých, k tomu Russell Crowe a jeho koncert pod širým nebem a podpis Ewana McGregora. A jako vždy uteklo to celé až moc rychle :)

17. října 2022 proběhla v pražském kině Bio Oko projekce výborného snímku Maják, po níž následovala velmi zajímavá masterclass s jedním z nejzajímavějších a nejtalentovanějších režisérů současnosti, Robertem Eggersem, a jeho dvorním kameramanem, na Oscara nominovaným Jarinem Blaschkem. Na Majáku jsem byl v kině už potřetí a pokaždé to stálo za to, ale tentokrát to i se setkáním s tvůrci byl opravdu zahlcující zážitek. Tak ať jim už konečně vyjde i ten problematický, v Praze natáčený Nosferatu! Nemůžu se dočkat, snad je to na dobré cestě :)

Abych nepřerušil tradici posledních let, i letos jsem zavítal na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Původně jsem počítal s tím, že se zapojím tak na 3 až 5 dnů a bude to stačit, ale nakonec mě ta festivalová atmosféra, line-up filmů a překvapivě i velmi silný výběr hostů strhly natolik, že jsem si 55. ročník dal bez jednoho dne celý. Nenechal jsem si navíc ujít příležitost vidět naživo hvězdné hosty, jimiž byli známí herci Michael Caine, Ethan Hawke a Johnny Depp.

Tempo jsem si tentokrát dal volnější, za 8 dnů jsem stihl 24 celovečerních filmů a 2 rozhovory KVIFF Talk (s režisérkou Rozkoše Ninjou Thyberg a Ethanem Hawkem). A co pro mě byly takové největší filmové highlighty? Bezpečně můžu vyzdvihnout například hudební dokument Edgara Wrighta s názvem The Sparks Brothers, nový provokativní snímek Paula Verhoevena Benedetta, evropskou depku nominovanou na Oscara Quo vadis, Aida?, hektickou šichtu natočenou na jeden záběr v Bodu varu a v neposlední řadě taky film, co do Varů přijel uvést Ethan Hawke, pár let staré tíživé drama Paula Schradera Zoufalství a naděje.

Jak to tak bývá, čas strašně letí, když se člověk dobře baví, takže i ten letošní ročník zas utekl neskutečně rychle. Byl to fajn zážitek a už teď jsem zvědav na KVIFF s číslovkou 56. Tak snad zase za rok!

Takové malé ohlédnutí a postřeh o pár let zpět. V roce 2017 získal snímek Jana a Zdeňka Svěrákových Po strništi bos ocenění Český lev pro nejlepší filmový plakát. Z hlediska tehdejších nominací to zasloužené asi bylo a aspoň se vskutku nejednalo o další z „ksichtových koláží“, což je aktuálně mor velkého množství (nejen) českých filmových plakátů. Příkladem budiž letošní (z nějakého důvodu) vítězné dílo. Nejsem designer, abych mohl soudit, ale i to před lety vítězné Po strništi bos by asi mělo uznat svůj inspirační zdroj, který přeci jen přišel o pár let dřív... a neříkejte, že to tam nevidíte :)

Když jsem letos svým skromným příspěvkem v deníčku popřál k 90. narozeninám herci a režisérovi Clintu Eastwoodovi, vzpomněl jsem si v duchu i na herecké veterány Gena Hackmana a Seana Conneryho, kteří coby zástupci ročníku 1930 tento rok taktéž oslavili neuvěřitelnou devadesátku. A nyní musím vzdát hold třetímu zmíněnému, Seanu Connerymu, jelikož s jeho dnešním odchodem se uzavírá nemalá kapitola světové kinematografie.

Herec, jemuž značným dílem vděčím za svou lásku k filmům, odešel v požehnaných 90 letech. Jako malý kluk jsem si ho oblíbil v roli agenta 007 a jeho bondovka Srdečné pozdravy z Ruska patří dodnes k mým nejoblíbenějším. Jeho výrazné charisma zářilo ze všech jeho filmových rolí, ať už to byl Juan Sánchez-Villalobos Ramírez v Highlanderovi, Henry Jones Sr. v Poslední křížové výpravě, John Patrick Mason ve Skále, či Jim Malone v Neúplatných.

V nedávné době jsem si pouštěl jeho nedoceněnou sci-fi kovbojku Outland, v televizi jsem před pár dny spontánně sledoval Hon na ponorku a dnes jsem si k jeho památce pustil Neúplatné, za něž byl právem oceněn Oscarem. V dohledné době mě čeká nějaké to ohlédnutí za starými bondovkami, které jsem už léta nezhlédl, a zbývá mi ještě značný počet snímků Seana Conneryho, které jsem dosud nikdy neviděl, a milerád si na ně v budoucnu najdu čas. A tak mě tento herecký velikán bude doprovázet, bavit a překvapovat ještě pěknou řádku let. A to patří ke kouzlu filmového média. R.I.P.

Není vůbec od věci vzdát čas od času hold zasloužilému tvůrci. A vzhledem k tomu, že legendární americký herec a režisér Clint Eastwood dnes slaví devadesátiny, rozhodl jsem se mu udělat alespoň nějaký svůj osobní tribut tím, že si pustím jeden z jeho filmů. Ačkoliv jsem si před pár dny zopakoval snímky Útěk z Alcatrazu a Železný stisk, vybral jsem si dnes dílo, které jsem ještě neviděl, a tak volba padla na Dokonalý svět.

Tímto přeji neúnavnému tvůrci Clintu Eastwoodovi k jeho životnímu jubileu všechno nejlepší a hlavně pevné zdraví! Ať je tu s námi tento filmový velikán ještě dlouhá léta, a když v budoucnu pro nás natočí ještě nějaký ten další snímek, rozhodně se nebudeme zlobit. A já budu mezitím dál rozšiřovat sbírku jeho filmů!

52. ročník mezinárodního filmového festivalu v Sitgesu je za námi. Celá akce utekla jako voda. Podle oficiálních zdrojů během 11 dnů jeho trvání navštívilo festival přibližně 200 000 lidí, z toho 542 akreditovaných novinářů a 845 filmových profesionálů. Celkem bylo promítáno 171 různých filmů při 355 projekcích.

Mně samotnému se podařilo absolvovat 53 projekcí, z toho bylo 5 krátkometrážních filmů, 3 celovečerní dokumenty a 45 hraných celovečerních snímků. Festival přinesl několik velmi zajímavých zážitků a časté hvězdné úvody k filmům: mezi ně počítám třeba projekci snímku Posedlost za přítomnosti herce Sama Neilla s následnou diskuzí (fotografie pod příspěvkem), klubový koncert Hermanna Koppa a seskupení Nightcrawler a v neposlední řadě pokec s režisérem Richardem Stanleym na chodbě hotelu po projekci Color Out of Space - prý se můžeme v příštích letech těšit na další jeho filmové projekty. Že by přišla další lovecraftovka?

Na poslední noc jsme si jako zakončovák s přáteli naplánovali maraton ze sekce Midnight X-Treme, tedy filmový line-up začínající v 1:00 v noci a končící cca v 7 hodin ráno, zahrnující tituly Peopling, Greener Grass, Why Don't You Just Die a Porno. Po deseti solidně nabitých festivalových dnech byla docela výzva vydržet až do svítání, ale zvládli jsme to!

Atmosféra byla přátelská, počasí nám přálo a celý letošní ročník byl opět neskutečná jízda, tak snad se poštěstí v příštích letech opět navázat na tento filmový svátek. Na konec nezbývá než říct jediné: ¡Adios Sitges!

Rok se s rokem sešel a společně s Filmmaniakem, Pomem a Russellem jsme znovu vyrazili do katalánského Sitgesu vstříc novým filmovým zážitkům. Letošní 52. ročník si pro nás přichystal rozmanitý program s celou řadou očekávaných žánrových filmů, mezi nimi například novou řezničinu Roba Zombieho 3 from Hell, černobílý opus Roberta Eggerse The Lighthouse, lovecraftovský horor s Nicholasem Cagem Color Out of Space, sci-fi horor Synchronic, akční komedii Guns Akimbo s Danielem Radcliffem, zombie komedii Little Monsters a mnoho dalších novinek.

Mezi hosty festivalu se letos mohou řadit Nikolaj Coster-Waldau, Aaron Paul nebo Russell Mulcahy. Rozmanitá ocenění zde převezmou například Sam Neill, Patrick Wilson, Asia Argento, Charles Band a Pupi Avati. Mimo to nás opět čeká koncert pro hororové fajnšmekry - po vzoru Johna Carpentera, jehož hudbu jsme si mohli užít vloni, do Sitgesu 11. října přijede skladatel filmové hudby k takovým kultovkám jako Nekromantik I a II, Hermann Kopp.

No a já už se nemůžu dočkat, až si zas projdu kvanta stánků s hororovými tričky, plakáty, literaturou, DVD a Bluray, letos je totiž opět na každém kroku vidět, že Sitges fanouškovstvím žije!

Je tu opět karlovarský filmový festival, zřejmě největší filmový svátek v naší zemi, ačkoliv rok od roku by se člověk mohl stále víc pozastavovat nad tím, jak moc je ještě KVIFF vlastně o filmech, když běžný člověk dostává během festivalu mediální masáž jen o tom, jaké celebrity a rádoby celebrity se na festivalu objevují, co mají na sobě, jaký trapas se jim podařil a na kolika večírcích se ukážou - o filmech samotných padne jen velmi málo informací. O to víc si v těchto dnech cením CSFD.cz, kde se člověk může dočíst asi nejvíc relevantních názorů na promítané filmy, a proto během festivalu sám rád přispívám komentáři na všechny viděné snímky.

Festival mě letos programově moc neoslnil - jednak z loňského počtu 238 filmů se výběr snížil o čtvrtinu na 182. Navíc prakticky nabídl jen velmi málo exkluzivity, většina filmů v programu totiž prakticky běží, běžela, nebo brzy poběží u nás v běžné kino distribuci. Nemluvě o tom, že letos v programu zaujaly čestné místo naprosto mainstreamové filmy, jako je Yesterday, Mrtví neumírají a Spider-Man: Daleko od domova, což jsou prostě snímky, kvůli kterým není potřeba jezdit do Varů. A zařazení zrovna Spider-Mana do programu festivalu a s tím spojené vzájemné poplácávání programových vedoucích po zádech, že se jim tento film podařilo ukořistit pro regionální předpremiéru a jaký je to pro festival zlom, to mi připadá skoro jako výsměch fanouškům pravých „festivalových“ titulů.

Na 54. ročník jsem vyrazil jen na zkrácený čas, místo loňských 10 dnů mi letos bohatě stačily dny 4. Naštěstí se mi podařilo dostat se na většinu těch filmů, které jsem měl vyhlédnuté - zejména to, že jsem se dostal na první projekci Parazita, beru jako takové menší vítězství, jelikož s narůstající popularitou tohoto snímku dost možná bude už složité sehnat lístky na nadcházející projekce. Parazit za to totiž stojí. Tak přeji všem filmovým fandům, kteří festival navštívili, nebo se chystají, pokud možno nejvíc kvalitních filmových zážitků a málo nervů při běhání na projekce a shánění vstupenek!

Včera se Pražanům naskytla (možná jedinečná) příležitost vidět a slyšet naživo slavnou italskou hudební skupinu Goblin spolu s jejím zakladatelem Claudiem Simonettim. Uskupení, které je známo zejména díky skladbám k filmům jako Suspiria, Úsvit mrtvých, Tmavě červená, Tenebre, Démoni a dalším, vystoupilo ve Futurum music baru a hrálo bezmála dvě hodiny za bouřlivé podpory cirka stovky fanoušků.

Ačkoliv návštěvnost koncertu zřejmě byla očekávána vyšší (původně byla akce plánována do MeetFactory s daleko větší kapacitou) a stovka diváků vytvářela atmosféru ryze skromného klubového prostředí, na svérázné šou to vůbec neubralo a naopak bylo vidět, že se v sále sešla řada opravdu skalních fandů, která své nadšení kapele Goblin dávala neustále najevo.

Na koncert jsme vyrazili s Pomem a Russellem a podařilo se nám po akci ukořistit parádní fotku se všemi členy kapely (viz níže). Zážitek to byl parádní. Po koncertě jsme si dali ještě nášup v podobě projekce filmu Phenomena, super zakončení!

Ve věku 90 let zemřel v kalifornském Los Angeles můj velký herecký oblíbenec, Dick Miller. Rodák z Bronxu má od svého debutu v roce 1955 ve snímku Apache Woman na svém kontě více než 180 filmových a televizních rolí. Do Hollywoodu přišel původně jako scenárista a začínal společně s legendárním režisérem Rogerem Cormanem, jenž ho často obsazoval do vedlejších rolí (např. degustátora květin v mé oblíbené hororové komedii Malý obchod hrůz). První ryze hlavní roli dostal ve snímku Vědro krve, kde si zahrál postavu beatnika jménem Walter Paisley (stejné jméno nesly jeho postavy později i ve filmech Hollywood Boulevard, Kvílení vlkodlaků, Twilight Zone a Obchodní dům hrůzy).

Hlavních rolí tolik neměl, zato se však často objevoval ve vedlejších a epizodních rolích - i ve snímcích režisérů jako James Cameron, Martin Scorsese a Quentin Tarantino. Vedle Rogera Cormana byli Dickovými častými spolupracovníky i režiséři Allan Arkush a Jonathan Kaplan. Opravdovou renesanci ovšem Dick prožíval ve spolupráci se svým dlouholetým přítelem Joe Dantem, jenž Millera obsadil do téměř všech svých filmů. Zejména roli ve Kvílení Vlkodlaků Miller označoval jakou svou nejoblíbenější, i když českým divákům možná více v paměti uvízla role mrzutého souseda z Gremlins I a II.

Po roce 2000 se Dick Miller objevoval ve filmech už jen sporadicky. I v pokročilém věku se však často účastnil setkání s diváky na festivalech a dalších filmových akcích. V roce 2014 se Dick se svými fanoušky rozloučil v celovečerním životopisném dokumentu That Guy Dick Miller. Pro mě vždy bude charismatickým hercem, který i na poli malých rolí dokázal vždy díky své naprosté přirozenosti a osobnímu kouzlu zazářit a spojil svou přítomností více než šest dekád filmové historie.

Je tu poslední den festivalu v Sitgesu a jako symbolické zakončení jsme si s Pomem a Russellem nemohli nechat ujít koncert (nejen) filmové hudby legendárního skladatele, režiséra a hlavně mistra hororu, Johna Carpentera. Už hodinu před začátkem se kolem dokola celého hotelu Meliá, jehož hlavní kinosál Auditori sloužil jako místo konání koncertu, utvořila neskutečně dlouhá a klikatá fronta plná fanoušků ochotných se poprat o ta nejlepší místa co nejblíž k pódiu.

Samotný koncert nechci nějak dlouze popisovat - byla to zkrátka nezapomenutelná show, která se musí vidět. John Carpenter v doprovodu několika hudebníků (včetně svého syna Cody Carpentera) zahrál slavné znělky z většiny svých filmů, proložil je i několika skladbami ze svých stand-alone alb Lost Themes I a II a rozjařil diváky i svým trsáním do rytmu a krátkými, avšak věcnými a vtipnými promluvami. Zazněla samozřejmě i hudba z nového Halloweenu.

Pětasedmdesátiminutový koncert byl zkrátka opravdu skvělý zážitek, a pokud jste fanoušci hudební tvorby Johna Carpentera a budete mít snad někdy možnost navštívit jeho živý koncert, rozhodně vám to doporučuji! Já si tento večer neskutečně užil.

Na Sitgesu se mi líbí, že je zde spousta možností, jak se setkat s filmovými tvůrci. Nemyslím tím teď samozřejmě hlavní hosty festivalu, s nimiž je setkání velmi nepravděpodobné až nemožné. Ale pokud se spokojíte s „menšími hvězdami,“ na festivalu se vám naskytne spousta možností.

V nedávných dnech se mi například povedlo vidět nový povídkový horor Nightmare Cinema s úvodem šviháka Micka Garrise (na fotce vpravo), jenž sice ku mému překvapení celý úvod řekl kompletně ve španělštině a nám cizákům ho nikdo do angličtiny nepřekládal, ale hororový geek si tak nějak dokázal domyslet, co to tak asi Mick říkal.

Poslední den festivalu jsem si také nenechal ujít uvedení britského snového hororu Dream Demon, jehož director's cut verzi přivezl sám režisér Harley Cokeliss (na fotce vlevo). Po filmu zůstal na besedu s diváky, která byla bohužel velmi krátká a po několika minutách utnutá pořadateli, protože v sále měla začít další projekce.

Do programu jsem si na poslední chvíli zařadil i poslední film hororové legendy Williama Lustiga, nepříliš kladně hodnocený Strýček Sam. Béčko jak ďas bylo poměrně zábavné, ovšem opravdovým zážitkem bylo až Q&A se samotným režisérem Lustigem (na fotce uprostřed), jenž mimo Strýčka Sama na festivalu uvedl ještě svůj nejznámější snímek Maniak v restaurované 4K verzi v rámci nočního maratonu společně s Fulciho Zombi 2.

Dnes jsem si zařadil do programu projekci nového snímku The Man Who Killed Hitler and then The Bigfoot v produkci legendárního průkopníka speciálních efektů, schopného režiséra a opravdového pionýra kinematografie, Douglase Trumbulla. Sám Trumbull společně s režisérem a scenáristou Robertem D. Krzykowskim a dalšími členy delegace tento snímek uvedli a zůstali po čas celé projekce.

Ovšem to, na co jsem se celý den těšil, byla následná masterclass s Douglasem Trumbullem. V jejím rámci byl promítnut padesátiminutový dokument Trumbull Land, který nám přiblížil kariéru uznávaného režiséra snímků Silent Running a Brainstorm a zároveň tvůrce efektů, mezi jehož nezapomenutelná díla patří zejména 2001: vesmírná odysea, Blade Runner, Blízká setkání třetího druhu a mnoho dalších.

Poté následovala přibližně stejně dlouhá Trumbullova prezentace, v níž nám ukázal svou aktuální snahu a vyvíjení nových kamerových technologií, revolučních koncepcí kinosálů a hlavně se svěřil s plány týkajícími se jeho návratu k filmové režii, s níž před 35 lety po neblahých zkušenostech z natáčení filmu Brainstorm skončil.

Šestasedmdesátiletý Trumbull se tedy do důchodu ještě nějakou dobu rozhodně nechystá a nepochybuji, že o tomto vizionáři v budoucnu mnohokrát uslyšíme! Jsem rád, že jsem měl možnost se s ním na malou chvíli osobně setkat a podepsaný plakát k Silent Running mi ode dneška bude doma zdobit zeď.

V sobotu 6. října, třetí den festivalu všichni napjatě očekávali příjezd herecké hvězdy Nicolase Cage. A já si nechtěl nechat ujít příležitost zhlédnout znovu snímek Mandy (u nás vychází koncem října na dvd a bluray pod názvem Mandy - Kult pomsty), jenž bych označil jako největší překvapení letošního karlovarského festivalu, ovšem tentokrát s úvodem samotného Cage a režiséra Panose Cosmatose.

Před vstupem do největšího kinosálu Sitgesu se ani neutvořila souvislá fronta, ale pouze celistvý dav lidí, z nichž naprostá většina jen čekala na moment, kdy by si mohla ukořistit aspoň jedno foto Nicolase Cage na červeném koberci. A upřímně tam byl kvůli tomu takový chaos, že jsem si nebyl jistý, zda se do sálu vůbec protlačím.

Naštěstí právě zmatek a zběsilost fanoušků umožnili, abych se dostal až do předku kinosálu, a tak jsem si mohl vychutnat proslovy charismatického herce a vizuálního mága ze čtvrté řady od řečnického pultu. Zajímavý zážitek!

Je tu druhý den festivalu a rád bych vyzdvihl několik filmových událostí, které jsem dnes zažil. První byla projekce britsko-amerického filmu Apostle od režiséra Garetha Evanse, jenž nám v předchozích letech přinesl například dva díly indonéské akční řežby The Raid a natočil jeden ze segmentů v hororové antologii V/H/S/2. Znepokojivý snímek rozhodně stojí za vidění, ale hlavní důvod, proč ho zmiňuji, vysvětlím za okamžik.

Po Apostle následovala světová premiéra thrilleru Asher, jenž přišel uvést sám producent a hlavní herec, Ron Perlman. Řekl nám, že ačkoliv se cítí být již v důchodu, rozhodně se ještě nechystá pověsit herectví na hřebík a stále víc se snaží věnovat pozici producenta. Jak sám prozradil, scénář k filmu Asher byl prvním dílem, které přistálo na stole jeho produkční společnosti.

Jako třetí projekci jsem si vybral snímek Naneživo, jenž jsem sice měl šanci už v červnu vidět v Karlových Varech, ale nevešel se mi tenkrát už do programu. Nicméně musím říct, že jsem nakonec opravdu rád, že jsem se na něj dostal až zde, protože nejenže byla přítomna většina hereckého osazenstva filmu a ochotně se s diváky bavila a zapózovala na fotky (viz níže), ale navíc jsem zjistil, že v kinosále přímo vedle mě sedí režisér Gareth Evans, jehož Apostle jsem dopoledne zhlédl. Veliký sympaťák a bezesporu opravdový filmový fanoušek mi daroval autogram, načež jsem mu pochválil Apostle jako zatím nejlepší snímek, co jsem na Sitgesu viděl. Řada milých překvapení během jedné jediné projekce, tak se mi to líbí.

Společně s Pomem, Russellem a Filmmaniakem jsme ve čtvrtek odpoledne přiletěli do slunné Barcelony, abychom odtud vyrazili na 51. ročník mezinárodního festivalu fantastických filmů v Sitgesu. Pro tři z nás je to první návštěva zahraničního filmového festivalu a musím uznat, že jsme si nemohli vybrat lépe - deset dnů nabitých všemožnými horory, thrillery, sci-fi, fantasy a mysteriózními filmy, žánrové dokumenty a krátké filmy nevyjímaje - no zkrátka parádní nálož!

Je znát, že Sitges je určen výhradně pro fanoušky. Na každém rohu visí hororové plakáty, lákadla na každoroční zombie walk (viz foto dole), restaurace v okolí mají halloweenskou výzdobu a v hlavním centru dění můžete narazit na mnoho stánků s prodejem filmových triček, plakátů, knih, dvd, bluray, sběratelských figurek, gramofonových desek s filmovou hudbou (ty vypadají obzvlášť lákavě) a mnoho dalšího. Takové věci u nás během festivalů povětšinou chybí.

Také na rozdíl třeba od takových Karlových Varů tu v noci neuslyšíte žádné diskotéky, venkovní koncerty a řvoucí opilou mládež - návštěvníci jsou zde kvůli filmům, ne aby si šli zapařit a opít se do němoty. Nenajdete tu ani davy lidí, co si jen přijdou na festival udělat fotku, aby mohli říct, že se ho účastnili. Tady je to zkrátka jen o čistém diváctví. Lidé disciplinovaně tvoří fronty před sály a během filmů tleskají, kdykoliv se jim jen naskytne příležitost - zejména při nějaké obzvlášť drastické scéně.

I v následujících dnech budu psát další deníčkové příspěvky s festivalovými dojmy, abych vám tuto filmovou událost co nejvíc přiblížil. Tak hororům zdar!

53. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary je za námi, tak si dovolím napsat takové menší ohlédnutí za vybranými dojmy a zejména filmy, které jsem si nejvíc užil. Těch 9 dnů strašně rychle uteklo a přes značnou únavu se mi z Karlových Varů vůbec nechtělo odjet.

Chci poděkovat POMOvi za to, že po letech prosadil, aby v Karlových Varech opět mohli být přítomni agenti CSFD.cz, a že mě do této úzké skupinky vybral. Moc si toho vážím. Nemalé díky patří také Vodafonu, že naši přítomnost na festivalu umožnil. A rozhodně musím poděkovat i svým kolegům agentům, jejichž přátelská společnost pro mne byla nedílnou součástí tohoto filmového svátku. Díky!

Během festivalu jsem stihl zhlédnout celkem 42 projekcí, z toho 35 celovečerních filmů a 7 krátkometrážních. Nevím, jestli jsem někdy v životě viděl tolik snímků během tak krátké doby, ale rozhodně to stálo za to. A jaká díla letošního ročníku jsem si tedy nejvíc užil? Vybral jsem pětici těch, které na mě opravdu nejvíc zapůsobily a něco ve mně zanechaly. Tak tady je máte od pátého místa k prvnímu:

5) BlackKklansman (r. Spike Lee) - Zábavná a nápaditá satirická komedie o tom, jak mohou černoch a žid společně infiltrovat lokální buňku Ku Klux Klanu, to celé v téměř tarantinovském duchu a podle skutečných událostí.

4) Climax (r. Gaspar Noé) - Neortodoxně natočený šílený hororový snímek o jedné taneční párty, míse sangrii a velké dávce LSD byl do programu KVIFF přidán na poslední chvíli jako překvapení, které rozhodně stálo za to.

3) Flákač (r. Richard Linklater) - První uznávaný snímek hvězdného hosta letošního KVIFF, Richarda Linklatera, který svým originálním narativním postupem neskutečně baví a nabízí jednu dialogovou bombu za druhou.

2) Lucky (r. John Carroll Lynch) - Režijní debut slavného herce vedlejších rolí J. C. Lynche, kde Harry Dean Stanton hraje devadesátiletého Luckyho, který je nucen čelit vlastní smrtelnosti. A rozhodne se jí čelit s úsměvem.

1) Mandy (r. Panos Cosmatos) - Ideální snímek pro půlnoční festivalovou projekci a zároveň čistokrevná béčková akční řežba pro opravdové hororové fanoušky, v níž excentrický Nicolas Cage ukazuje, jak se umí odvázat.

Výborný dojem z letošního festivalu ve mně rozhodně nesmazatelně zůstane - bylo to opravdu vynikajících devět dní plných (nejen filmových) zážitků a jsem rád, že jsem je mohl sdílet s přáteli. Tak snad zase někdy na viděnou!

Dnes v dopoledních hodinách jsme se v rámci posledního dne festivalu (ach, to uteklo) sešli na Vodafone pláži s kolegou Russellem, aby nás POMO trochu vyzpovídal o filmech, které jsme viděli a které nás nejvíc zaujaly.

Popovídali jsme si o snímcích Lawrence z Arábie (r. David Lean), Mizející světlušky (r. Sébastien Pilote), Lucky (r. John Carroll Lynch), Mandy (r. Panos Cosmatos), Billy Kid a kulečníkový upír (r. Alan Clarke). A řeč o včerejší na poslední chvíli speciálně přidané projekci snímku Climax (r. Gaspar Noé) taky nesmí chybět!

Mám-li budoucím návštěvníkům karlovarského filmového festivalu dát jednu jedinou radu, bude to tato: Vycházejte na projekce včas a s rezervou. Ušetříte si tím spoustu energie a nervů. Už se ani nemohu dopočítat, kolikrát jsem během uplynulého týdne dobíhal do kinosálů a kolikrát jsem si poté vždy řekl, že příště už vyrazím včas. A stejně další den zas. Lituji, že jsem si nevzal na festival běžeckou obuv, mnohokrát bych ji totiž využil. Aspoň je to tedy tip pro příště.

Ulice okolo hotelu Thermal a kolonády jsou přeplněné návštěvníky festivalu, pouličními kejklíři, všelijakými flákači i náhodnými kolemjdoucími, takže je opravdu složité mezi nimi kličkovat, aniž byste to od někoho neschytali loktem, nebo do něj přímo vrazili. Zvlášť když se všichni ještě s oblibou zničehonic zastavují vprostřed chodníku, pomalu se plouží, znenadání mění směr, či zkrátka jen skupinově blokují průchod a zabírají zbytečně moc místa.

A co je ještě složitější a protivnější než dobíhat na projekce v přeplněných ulicích okolo hotelu Thermal a prodírat se davy lidí? Dělat to samé v dešti! Ne že by vadilo těch pár kapek, to vůbec, ale všichni rozevřou své deštníky a vaše šance proběhnout mezi nimi, aniž byste si vypíchli oko, je rázem minimální.

Včera mě tyto okolnosti zpomalily natolik, že jsem na promítání krátkometrážních snímků Jonathan Demme Presents: Made in Texas (s kraťasy Rychlost světla, Maska ze Sárnathu, Sestry v triku, Smrt rockové hvězdy, Leonardo Jr. a Invaze hliníkových lidí) dorazil opravdu v posledních pár vteřinách před tím, než by mi propadl nárok na místo. Takže lidi, ušetřete si námahu a choďte raději dřív. Opravdu se to vyplatí.