Caym

Na papíře možná silné téma, které je ale ve výsledku scénáristicky i filmově prapodivně uchopené a křečovitě natočené - příběh stojící na pozadí odehrávajících se událostí není dostatečně podchycený na to, aby člověk vnímal postavu dcery jako někoho ztýraného přístupem otce. Namísto toho režisér volí verzi "počkej si na konec, tam se to dozvíš", a tak po většinu filmu člověk zírá na hysterickou ženskou, která terorizuje staříka poklidně si restaurujícího staré harampádí. Perfektně mimo je i rozhovor hned na začátku příběhu, který nás zdlouhavě a nereálně uvádí do děje. Vlastně - většina rozhovorů (krom soubojů mezi otcem a dcerou) působí tak nějak uměle a uměle, čemuž nejspíš napomáhá i způsob, jakým jsou zachyceny: chybí totiž protizáběry; tak se Etienne baví se sousedy, kteří nejsou vidět, popřípadě sociální pracovnice mluví s Etiennem, který - zase - není vidět. Režisér tím, nejspíš neúmyslně, zcizuje děj a oddaluje diváka od sledovaného. Samotná hlavní postava taky v člověku nic nevzbudí - tlumené herectví, šourání se domem, osahávání nábytku, to všechno jako by chtělo strašně emociálně chytit pod krkem, ale nemůže. Něco chybí. A nakonec je tady nevhodná hudba, nevkusně přilepená k některým scénám vzpomínání. Tohle se prostě nepovedlo, c'est la vie.

V závěrečných titulcích jedna postava prohlásila, že snímek nemá ani český humor, ani polský humor a že se bojí, aby vůbec někomu připadal směšný. Ať se snímek snaží sebevíc, přece jen ta ironizující složka, která má za cíl utahovat si z filmu samotného, z herců a snad i z herectví, kulhá na obě nohy. Prvky mokumentu, reflexe, asi čtyřicetkrát slovo ču*ák, neskutečně protahovaná délka. Chlapci se nudili a rozhodli se experimentovat - namixovali fikci s ... vlastními jmény? Pousmání na několika místech, odkaz na Mirku Spáčilovou, opakování Zelenkova příjmení, v závěru sklouznutí k Blair Witch filmovému stylu i příběhu (proč?) - postava Marka kupodivu funguje a pro mě vlastně zachraňuje celý snímek, bohužel většina scén je až příliš umělá a neopodstatněná. Slepenec "reálných" a "hraných" promluv a civilních i fiktivních vstupů nefunguje tak, jak asi fungoval v mysli režiséra a představitelů. Nekonzistentní patvar tak nakonec utone ve snaze dobrat se (ne)smyslného (= jakéhokoliv) konce. Ale když si vzpomenu na krysu v úvodu a na úplný závěr, snaha byla. Vlastně to není horší než jakýkoliv mokument, který jsem byla "nucena" zhlédnout.

Sevřené, agresivní, znepokojivé. Kristina Buozyte se vydává krajinou věčného hluku, neuronů a doslova lucidního snění. Postava Lukase se noří do života jiné osoby, do jejího příběhu i prožitků. Snaha nadechnout se pod vodou ústí v propletenec silně pocitových, vnímavých obrazů pracujících se zvuky a s neklidem, se světlem, s lidským tělem a s prostorem. Kousek z Věčného svitu neposkvrněné mysli, Matrixu, kousek z Minority report, jenom mnohem otevřenější, co se sexuálních scén týče, mnohem poetičtější (ač to slovo nesnáším), méně hravé, ale zato více kousavé. Jediným problémem tak zůstává přehnaně dlouhá stopáž, která snímku spíš ubližuje, než co jiného, a slabší příběh násilně ukončený předvídatelným závěrem (aneb i bez něj by to člověk pochopil).

Smrtí nic nekončí. Sousedi vás dál budou pomlouvat, prolezou vám celý byt, sní pizzu, kterou jste si objednali... Miroslav Momcilović přichází s jednozáběrovou tragikomedií komentující s jistou dávkou cynismu, a především s neskutečnou upřímností, společnost, pro kterou není nic překážkou. Nakonec - i sebevražda je pouhou společenskou událostí, vzrušivým elementem v životě lidí, kteří nemají co na práci, možností, jak si popovídat o zemřelém sousedovi bez skrupulí, jak vytvořit plastickou fiktivní osobnost, kterou zemřelý mohl a nemusel být, jak poukázat na všechny odvrácené tváře lidí a vykreslit bez servítek a s netypickým humorem znuděnou, chladnou, sobeckou a chamtivou společnost věčně lačnící po senzaci.

O některých věcech je lepší nevědět, nebo ne? Andor si myslel, že o svém životě ví všechno jen on sám, teď zjistil, že jeho svět byl otevřenou knihou, ve které listovalo množství lidí. Jeho životní přešlapy, lásky, jeho celý osud byl v rukou jiných. Zjištění, že na něj donášel jeden z jeho nejbližších přátel, mu dává impuls k jednání. Říká se oko za oko, zub za zub. Andorovi byla pošlapána hrdost a celá minulost dostala nový, nečekaný rozměr, vydává se proto na cestu... pomsty? Odplaty? Nebo chce prostě jen slyšet, že je to Jánosovi líto? "Prosté 'promiň' by stačilo." Každý má svou pravdu, zrcadla minulosti i přítomnosti jsou nastavena a odráží se v nich úleva, vztek, smutek, zrada. Jestliže složka s papíry o životě dokáže všechno obrátit naruby, jaké přátelství potom Andor a János měli? Jak uchopit situaci? Nejednoznačné, dokonale zpracované téma zmatku, ale i hluboké, temné úlevy, odhalování tajemství, které je bolestivé pro obě strany, pro každou jinak. Sára Cserhalmi si vyhrává se světlem, s rámováním i s délkou záběrů, nevytváří plastickou a přecitlivělou sondu do života hlavních postav, právě naopak, drží se při zemi a téma zpracovává s určitým odstupem, který dovoluje zamyslet se a nedržet se černobílých pravd.

Jak nalézt životní lásku, která sice nemluví stejným jazykem, žije na druhé straně světa, ale po internetu vypadá mile. Duševně nevyrovnaný malíř Lars (aneb všichni umělci jsou více či méně blázni) a jeho "prasátko" Manoel (zoufale osamělý a odhodlaný být s Larsem za každou cenu). Bylo by zajímavé zírat oběma do života ještě v následujících letech.

Pokud máte rádi novorozeňata, nevadí vám pětiminutové blízké záběry na jejich krmení, přebalování, kojení, popřípadě doopravdy blízký záběr na použitou plenku (pan režisér je fajnšmekr), pak vám snímek mohu vřele doporučit. Taky by vám ale neměl vadit pohled na (opakované) odsávání mléka z prsou, natržené krvácející bradavky, měli byste mít rádi minimalistické a oddramatizované herectví přecházející v amatérské výlevy a určitý vztah k silně roztřesené kameře, která v rámci jednoho záběru několikrát přeostří. Pokud všechny zmíněné věci doslova milujete, můžete se vydat na cestu, která je všechno, jen ne klaustrofobická (proč, proč proboha každý druhý snímek na letošním MFFKV neustále pracuje s blízkými záběry? zakažte to těm filmařům!). Možná za ten závěr by si snímek zasloužil pozitivnější hodnocení, ale já si nemůžu pomoct, byla to poporodní deprese podaná tak otravně, že jsem si sama chtěla koupit odsávačku a odsát si mozek. (ale, teď mě tak napadá, že to možná byl záměr - uvést diváky do deprese a zvýšit prodej odsávaček!)

A je to tady - pseudocosi pouze pro zasvěcené a neospalé. Smát se, nebo jen zírat? Snažit se to pochopit, nebo čekat, že to přijde samo? Osobně (jako už hodně lidí přede mnou) jsem si užila hudební intermezzo, zbytek filmu jsem zírala a doopravdy v tom chtěla vidět víc než jen prapodivné a psychotické šílenství (v takovýchle high artech je přece vždycky něco víc! nebo se to alespoň tvrdí...), ale na to bych snímek musela vidět ještě tak třikrát - a upřímně nevím, jestli mi to za to stojí.

Smíchejte všechny filmy o druhé světové válce, koncentračních táborech, odsunu Němců, popřípadě podobných lidských válečných/poválečných hrůz a máte nový snímek. Očividně není třeba nekonvenčních filmových postupů, protože to přece nikdo nečeká. Stačí, když na konci budou titulky říkající, kdo jak dopadl, protože - je to přece podle pravdy! Ano, je to hrozné, ale šlo by to natočit i jinak. Dvě hodiny rozhovorů, prázdných výrazů, zbytečně protahovaných scén (je třeba všechno pořádně popsat), které už znáte, aniž byste film kdy viděli. Víte, jak co dopadne, víte, o co jde, a stejně se ty filmy prostě pořád natáčejí a já na ně jako pako neustále chodím. Takže: už nebudu chodit na filmy s podobnou tématikou, vždycky se pak rozčílím, že jsem strávila dvě hodiny u něčeho absolutně neoriginálního, co už bylo tolikrát předtím natočeno - a možná i líp.

Neurazí, nenadchne. Whisky newhisky, nejprve jsem měla dojem, že jsem přišla sledovat drama (to se stává, když si nepřečtete anotaci), potom jsem pochopila, že se můžu i smát. Chlapec s popelníky místo brýlí byl vtipný, dokud nezačal příliš lpět na hláškách o sedřených vejcích, hlavní postava nejprve budila soucit i opovržení, až se z ní nakonec stal takový Ethan Hunt, který vymyslel a provedl krutý plán (a agrese i agresivní "kamarádi" zmizeli kdo ví kam), když přidáme k pár dobrým vtipům i nějaké ty nechutné, ve kterých figurují tělní tekutinky, máme před sebou komedii, která žije svým životem, ale na plátně ji není třeba vidět.