Caym

Nejdelší návrat do minulosti v mém životě podpořený animací, na kterou jsem si zvykala dobrou polovinu filmu a tradičním pomalým, velmi pomalým asijským tempem (čas na hodinkách nekorespondoval s časem, který hlásil můj mozek). Život mi utíkal před očima, zatímco šikana, ošemetné a tolik oblíbené téma, na sebe bralo obličeje zvířat a vztekem znetvořených chlapců, kteří unaveně posunovali nohy po plátně. Jsem zhýčkaná anime i mangou, takže čuňata, vlnící se pozadí za šílející postavou a rozšiřování zorniček mi prostě nestačí. Vím, co všechno může v kresleném světě existovat, tady existoval jen rozvleklý příběh s pár falešnými konci, krababtící se čela a spousty kopanců, které se opakovaly s pravidelným, pomalu unavujícím tempem a držely pohromadě jen tak tak. Tak možná za ten monstr smích a za dabing.

Možná by měli tvůrci radši vytvořit leporelo s vtipnými popisky - úvodní titulková sekvence fungovala slušně, pak jsem se párkrát pousmála, ale nakonec mě "film" nechal tam, kde mě obvykle mokumenty nechávají - na pokraji zoufalství a s pocitem, že tenhle falešný a sebereflexivní patvar (chápej: neustále vidíš týpka s mikrofónem v záběru, kamera občas švenkne tak, jako kdyby to natáčela tvoje babička, popř. vidíš vůbec lidi, co se na natáčení podílí - prostě jedno velké zákulisní rodeo), kde je všechno vtipem (ale nakonec jako by vtipem nebylo nic), mě vlastně pouze uráží a unavuje, protože musím vynakládat přílišné úsilí k tomu, abych nesklouzla k opakování si: "hergot a on by to mohl být celkem zajímavý dokument...třeba ti dirigentni, to mě vždycky zajímalo, proč tak máchají rukama...no, jasně, to mi asi nevysvětlíte, hoďte vtípek, popojedem...". Po 82 minutách noso-výlevů (fetišismus teď letí) a urážek (a odchodů - mega spoiler) a neherců, kteří nevydrží hrát své ne-role a rozesmějí se v záběru (čímž už podráží nohy snad i tomu mokumentu, jestli to jde), přijdou vystajlované titulky (končíme, jako jsme začínali). Rozčarování, úsměv, rozčarování, nevěřícnost (rap? wtf?) - jo a ty komentáře chlapců ze zákulisí-zákulisí --- uááááá!

Sladký dívčí horor - tohle dokážou prostě jen Japonci.

Milý Time Burtona, když jsi natočil Alenku v říši divů (pardon, když jsi natočil něco, čemu jsi říkal Alenka v říši divů) myslela jsem si, že hlouběji už klesnout nemůžeš (a hlavně, že už prostě nemáš šanci narazit na téma/motiv či příběh, kterým bys mě mohl doslova urazit). Ó, jak jsem se zmýlila! Prvotřídní dvouhodinová nuda, při které jsem měla své nehty zaryté do sedačky (přiznávám, mé nehty nejsou tak speciální jako Johnnyho - bože, ty scény, kdy osahával dům, byly tak zbytečné a fetišistické), dvě hodiny, které chci vrátit, protože jsem je strávila v zajetí něčeho, co se nedá nazvat ani komedií, ani hororem, ani burtonovskou schízou a bohužel - ani filmem. Nekonečný, zdlouhavý a trapný úvod s Johnnyho hláškama, při kterém jsem si ještě říkala "neházej flintu do žita, třeba se ještě něco stane" - haha. Tady prostě někdo nevěděl, co točí a proč to točí. Z traileru bych pochopila, že půjde o parodii na všechny ty upíří srandy, co se s nima roztrhl pytel, z filmu jsem potom pochopila, že jsem nic nepochopila (ale nejsem v tom sama). Všech pět vtipů (ne-li méně), které v traileru měly celkem odpich (resp. vypadaly schizoidně burtonovsky a ujetě) v dvouhodinovém balastu scén nasekaných jen tak a propojených absolutně ubohým a nepadnoucím soundtrackem, vyznívaly uboze a nevtipně - smál se snad jen desetiletý chlapec o řadu nad námi, zbytek se tak maximálně pousmál. Do rádoby vtipů tvůrci sekli zbytečně dlouhou efektní scénu sexu, za kterou by se nemusela stydět ani Bella s Edwardem (resp. myslela jsem si, že už nic trapnějšího, než rozbitou postel a hromadu peří, v upírských filmech a knihách neuvidím, ó jak jsem se zmýlila). Kromě Barnabase jsou všechny postavy tak bílé, že první hodinu přemýšlíte, kdo všechno je teda mrtvej (ano, Time, s tím makeupem už to taky přeháníš), ty pokroucené stromy jako bych už někde viděla, ta krvavá pudinková transfúze se rovná krvavému drinku od mekáče v Rozbřesku... já nevím, snad bych si radši pustila jakýkoliv film dle Stephenie Meyer, kde sice všechno vyznívá strašlivě uboze, ale tvůrci aspoň věděli, co a pro koho točí. Takhle jsem seděla dvě hodiny u příběhu, který neměl ani hlavu ani patu (ale zato efektní úvod a doslov s větou "it is said that blood is thicker than water" - vážně? a co my s tím?) - postavy v "příběhu" byly zbytečné a vyčnívaly ven jako rádoby exoti, kteří ale ujetě vůbec nepůsobí (vlastně nejvtipnější byl sluha Willy), no a nějaká logika - ta prostě přestala existovat. Upír mluví shakespearovskou english a dvě stě let někde hnil, takže by měl mít asi víc šoků než jen zpěvačku v tv, vlkodlačí dáma je nalepená na konec příběhu, aby tam teda vůbec měla nějakou funkci, helena hraje úplně zbytečnou postavu, která ale, v případě úspěchu, otevírá dveře do dalšího dílu, malý chlapeček je nudný ufňukánek, který má ale k dispozici hustý modrý lítající mrtvý mrchy no a hlavní čarodějnice je něco na styl stepfordské paničky a zneškodní ji (ano, spoiler, zavřete oči) - lustr! Tak tomu říkám zápich, škoda, že na to nepřišly postavy ve filmu dřív, ušetřily by mě té zoufalé nudy.

Hamlet v animovaném balení s volnomyšlenkářským hippie Hamletem v hlavní roli? Whatever, na zadek mě ale krom animované Afriky a legendární filozofie Hakuna Matata (a kultovního dua Timon & Pumba) nic neposadilo, škoda.

Ghost Protocol místy ztrácí tempo a dech, jindy přijde s příliš dojemnou hudbou, klišátka se opět střídají jako na běžícím pásu (ale nenudí, hoho, potěšující). Pak je tady Simon Pegg a Jeremy Renner ("So, I'm jumping into an oven, essentially." - "Yeah, essentially. But uhm, I'll catch you." - "Great."), přehlídka agentské výzbroje a výstroje, i nějaké to scenáristické překvápko a fajn stopáž na to, aby si člověk užil šplhajícího Cruise i zábavnou písečnou bouři. Vyhráli si, kluci, ale na Abramse to nemá.

Fajn skeče, které fungují samostatně, ale dohromady vytvářejí "cosi", co scenáristicky kolísá mezi absurdním dramatem bez myšlenky a dutými charaktery pospojovanými lážo plážo v jakýsi paskvil. Kdyby Roy Andersson místo 93 minut dlouhého filmu vytvořil sérii fotek, samostatných krátkometrážních absurdních výlevů nebo obrazů, tak why not, potenciál to má, jenomže přišel s filmem, který celou dobu nevěděl, čím je a co má vlastně říkat (resp. vypadal, že nemá nic říkat - série hezky namaskovaných postav pěkně kompozičně rozestavěných...). Někde v půlce jsem začala s panikou zjišťovat, že jsem s největší pravděpodobností zastáncem střihu, pohybu v rámci záběru, pohyblivého rámu a co já vím čeho všeho dalšího, tzn. čehokoli, co zajišťuje změnu a pohyb a nutí vás alespoň minimálně zapojit mozek, když už vás nenutí zapojit mozek "scénář". Nic naplat. Jako umělec u mě Roy Andersson obstál, jako filmař ne.(alespoň co se celovečerních snímků týče)

Zatlačme na pilu, nechme děti opakovaně říkat básničky o mamince, teď všichni zabrečte, hlasitěji, prosím! Posaďte se doleva, víc doleva, tak, žmoulejte papír, tak je to správně a vy v těch brýlích tolik nepřehrávejte. A nebo jo. Přílišná snaha občas škodí, místy umělé a přehnané, heslo opakování matka moudrosti taktéž neplatí. Děti brečí, pak už jsou apatické, ale pro pana režiséra teda ještě nějakou tu chorobně procítěnou větu pronesou (ačkoliv už se vidí v Rakousku a na nějakou kameru kašlou). Ženštiny odcházejí a zase se vracejí, roky naskakují, a všechno to začíná připomínat výměnu manželek bez druhé strany. Návrat manželek vol. 4 (dlouhé, dlouhé, dlouhé, zdlouhavéééé). Nakonec člověk tak nějak zapomene, proč že se to natáčelo? A ne, nezapomene, přijde další scéna "děti, víte, že jsem to dělala pro vás?". Možná by bylo lepší víc si pohrát s vizuální stránkou, než s těmi uměle vyprovokovanými projevy. Co po nich vlastně chtěl? Čekal Moschitz, že se strhne tak trochu reality-bitva ve stylu "To ti to teda nikdy neodpustím, mami!"? Možná. Očividně se nedočkal.

Rozpačité a nedotažené. Mladší a o krapet méně charismatická verze Ichaboda Crana, trocha té naprosto neopodstatněné ingredience ve formě náboženských obrázků a vpisků, krvavé nápisy, zombie děti a naprosto famózní dům s hutným, dusivým, zdobným a pře-pavučinovaným interiérem. Radcliffe roli zvládá víc než obstojně (a oproti většině lekaček má do 3/4 filmu celkem uvěřitelný racionální přístup ke všemu logicky nevysvětlitelnému - žel bohu jeho obrat k mysticismu v jeho nejryzejší podobě aneb "teď to musíme udělat takhle - zcela obvykle se věnuju záhrobním záležitostem a tak to prostě je" výsledný dojem trochu kazí). První třetina se utápí v pomalém dopisovém rozjezdu á la Ospalá díra, druhá třetina se snaží dostat do kolen lekačkama (za zmínku stojí tak tři), konec vyznívá zbrkle a přijde tak nějak příliš rychle. Čekám další díl (nebo se to tak aspoň tvářilo) s ještě více ohranýma plyšovýma zvířatama (chci toho králíka!). Btw.Janet McTeer ve své mini-posedlosti u stolu válí. (a Radcliffovi by neměli pořád nalejvat tu whisky, pokaždé jsem měla chuť říct "nezletilým se přece alkohol nemá podávat!)

Dokonalý emocionální výplach duše s lehce nedotaženou formální stránkou. Hrané scénky působí místy nevkusně, někdy (doufám, že nezáměrně) až vtipně, popisky událostí mi připomínají videa teenagerů z youtube (aneb tribut tomu a tomu) a závěr se nese v příliš didaktickém stylu. A já si říkám, proč jsem si o tom raději nepřečetla. (vlastně to byla taková ždímačka á la pošta pro pana Wintona)