Caym

Hemel. Slečna Nebe, která se postupně promění v ubrečené a ucajdané filmové Peklo. Můžete ji nenávidět, můžete ji milovat, je mi to celkem jedno (tedy, pokud se chcete kamarádit se Sachou Polak, tak musíte postavu mít rádi, sama to říkala) - já jsem věřila (naivně) tomu, že se z pseudointelektuálních kapitolek příběh rozvine v něco, co má hlavu a patu. Má tolerance k rádoby hlubokým kecům hlavní hrdinky bohužel někde za polovinou filmu vzala za své. Komplexní postava? Kdeže. Nedočkala jsem se ničeho, jen krve z nosu a narychlo načmáraného portrétu uplakané znuděné, rozmazlené tátovy holčičky.

Film, který vidíte, prožijete, prosedíte titulky až do konce, zíráte do stěny, zíráte do stěny, zíráte do stěny... Víte, že lidi jsou zvířata, umíme se chovat naprosto zparchantěle, leč onu skutečnost vám opětovně někdo naservíroval tak naturalisticky a s takovou silou, že nevíte, kam uhnout pohledem. Potom se oklepete a jdete si po svém. Otázka: "Líbilo?" se vám zdá nemístná hned po filmu, dlouho po filmu, kdykoliv. Jsou prostě věci, které se těžko hodnotí. Špatně se píše recenze na deníky z Hirošimy, špatně se reaguje na dokumenty explicitně ukazující životy feťáků. Ano, vždycky můžete rozebrat filmový styl, můžete si popovídat o kameře, o délce záběrů a o tom, jestli často používali jízdy, nebo třeba polocelky. Nakonec ale skončíte u příběhu - u nedůvěry, u toho, jak lidi umí ničit všechno a všechny, když se schovávají za svou pravdu. A u věčné otázky: tak jak bych se zachoval já? (a potom teprve přejdete ke kameře a střihu, protože, v tomhle případě, to bude jednodušší, než řešit, zda prvně bylo vejce nebo slepice)

Domov má takový menší problémeček - místy chytá parodický, až cynicky vtipný tón (a s největší pravděpodobností to nebyl režisérský záměr). Rodina se hádá, hraje nám tuc-tuc hudba, mafiáni střílí. - on to byl hezký nápad, ale ta rodinná hádka namísto tíživosti chytá rysy rodinné komedie (čemuž odpovídal i smích v obecenstvu). Takže ačkoliv poslední půl hodina ukázala všem, zač je toho loket, a doopravdy dokázala pesimisticko-negativně naladit (aneb každé Vary mají správnou depresárnu), nedokázalo to smazat chuť rodinných skečů. A hlavní postava a její dokumentaristický "hlas boží" a otcovské, úžasně správňácké chování mě lehce iritovalo.

Ztratili se někde mezi mužem a ženou - androgynní, nepopsatelné, bezpohlavní. Kategorie jsou nanic - rozdělili jsme si WC na muže a ženy a teď máme problém: kam patří ženy, co se cítí jako gayové? Kam zařadit muže, co se cítí jako lesby? A musíme se někam zařadit? V současném světě ano. Ale musíme my sami doopravdy vědět, jak se definujeme? Co přesně jsme? Svět plný skrytých poselství, nejenom genderových, ale i těch týkajících se osobnosti - jaké to je, hledat sám sebe, jaké to je se nenajít, jaké to je, se sám sobě ztratit. Krize osobnosti, krize pohlaví, šneci. Otevřené a silné.

Na světě existuje spousta těch, kteří mají talent hrát, ale nikdy se neodváží v sobě svůj herecký potenciál hledat. Caesar musí zemřít pracuje s lidmi, kteří už před sebou nemají nic, jen prázdný čas plný sebetrýzně, čas strávený mezi čtyřmi stěnami věznice. Jejich minulost skrývá tolik, jako Shakespearovy hry, jejich životy jsou neznámou jako život barda, a když je bratři Taviani nechávají promluvit, umožňují jim dostat ze své duše na světlo to, co bylo dosud jen v hloubi. Mluví vězeň, nebo Caesar? Co se odráží v očích a tvářích herců? Hrají, nebo se jejich slova dávno protla se slovy samotných rolí? Kdy přijde zlom? Kdy umírá Brutus a kdy Salvatore? Znovuzrození, Fénix povstávající z popela, nový rozměr, který, alespoň na okamžik, dostává věznice i doživotí, herecké výkony, ze kterých by se mnohá plochá hollywoodská hvězdička mohla učit.

I přes mou lásku k upířinám všeho druhu (ne, to kecám, ty třpytivé si celkem s láskou odpouštím) pro mě Dracula - kultovní počátek veškerého špičákovitého šílenství - zůstává nestravitelný v knižní i ve filmové podobě. Bohužel i po Argentově počinu. Je jedno, kolik je tam krve, kolik je tam vlků a jak sexy jsou herečky, stejně spadnu do toho, že příběh znám, nebere mě, unavuje mě a já zírám na plátno a ptám se sama sebe, proč jsem tentokrát věřila, že už to konečně vyjde a já si najdu toho svého Draculu. Na druhou stranu: Dracula v podání Thomase Kretschmanna je neskutečně charismatický, van Helsing taktéž, efekty fajnově přestylizované (až na kudlanku, ta mě celkem probrala a chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem na dokumentu o hmyzu), leč do Argenta mi chyběl ten "disorientation element" a 3D neholduji, spíš mě při filmu ruší. No a Suspiria je prostě Suspiria. PS: kdyby mě nechtěli v kině Čas zabít nedýchatelným vzduchem zkombinovaným s nekonečným čekáním, tak bych si to možná užila o trochu víc (ano, člověka ovlivňuje i místo promítání, smutné).

Existuje množství snímků, které dostanou čtvrtý rozměr, pokud se vidíte s tvůrcem, mluvíte s tvůrcem, popřípadě se dopředu podrobněji seznámíte se samotným snímkem. Nový film Iry Sachse je přesně ten případ. Ve výsledku (a pokud odhlédneme od faktu, že snímek je zčásti autobiografický - od čehož se odhlíží těžko) jde o nijak objevné téma ničivého a složitého vztahu - ačkoliv, který vztah je jednoduchý. Jak Ira Sachs řekl, v dnešní době už nemá potřebu svým snímkem křičet "jsem gay a nestydím se za to", Neodcházej je proto spíš studií vztahu plného zamlčovaných pravd i nepravd, drogové závislosti a lásky (a je jedno, jestli v hlavní roli máte bi/homo/hetero/ či trans/sexuály). Bohužel, vztahová dramata nejsou ničím výjimečným - zpracovat je objevným způsobem vyžaduje hodně umu. Ira Sachs se s tím popral s neskutečným zápalem, v mých očích se ale deset let slilo v jednu vztahovou sekvenci trvající přibližně dva roky. I přes vynikající herecké výkony jsem často nepostřehla tu proměnu odehrávající se, podle slov Iry Sachse, v očích hlavních postav, a já tak místy nevěděla, kde jsme, či co se dělo po tu dobu, kdy jsme s postavami nebyli. I přesto snímek s odzbrojující jistotou a lehkostí prochází vztahovou hrůzou i nádherou, v mašinerii hollywoodských dramat plných křiku a krabic zmrzliny je jemný a nenásilný, a v neposlední řadě má k dispozici nádherně padnoucí soundtrack Arthura Russella.

Jeden velký blízký záběr, který přes veškerou snahu místy škobrtá o vlastní filmový projev a téma. Zkoumavě pozorující a roztřesená kamera je sice nepříjemně blízko, ale atmosféra dusného výslechu ploše devadesáti minut příliš neprospívá, stejně jako ji podkopávají černobilé vstupy. Otázkou pak zůstává, co chtěl vlastně režisér postihnout? Život hlavní hrdinky? Její problémy? Situaci v armádě? Příběh na nás sype ode všeho něco, ve výsledku pak působí zmatečně. Zůstáváme zavřeni v místnosti 514, zíráme do tváří vojákům, dobíráme se pomalu ale jistě toho, co se vlastně řeší, pak si dáme jednu nekonečnou sexuální scénu a jsme zase tam, kde jsme byli. Zásadová hrdinka je krutě zaujatá proti násilí, ale v ostatních ohledech už tak zásadová není. Charakter chytá punc uvěřitelnosti, ale pohřbívá ho snaha sdělit všechno a hned, a to jen skrze close-upy. A jako bonus: hollywoodský dialog s hollywoodským generálem.

Henrik se ztrácí sám sobě - ani jedna ze sociálních rolí, které na sebe v životě bere, mu nesedí. Sociální role kamaráda zamrzlého na prahu 20 let mu sice až donedávna vyhovovala, ale teď mu začíná téct do bot. Přítelkyně čeká dítě, pořádá párty na úrovni pro lidi, kteří ví, co a kdo jsou, a Henrik ztrácí půdu pod nohama. Začíná patřit do světa, do kterého patřit nechtěl, utíká před dospělostí i zodpovědností, ale ze své nedospělosti postupně sám dostává psotník. Kamera houpavě popisuje svět 35letého krizí osobnosti zasaženého muže s chlapeckou tváří, eskapády hořce úsměvné, posmutněle zábavné a hlavně - cyklické. Nikdy nekončící příběh Petra Pana začíná.

Jak vypít veškerý alkohol v hospodě - a zadarmo? Zeptejte se O'Shea. Parodie kombinující prvky z Čelistí, Vetřelce a sci-fi a hororu všeobecně na pozadí s irskou hudbou a irskou přírodou, v hlavní roli alkoholik a workoholička se zásadami, rybo-psycholog, pardon, ekolog, chobotničky a klišé romance - komedie bez výkalů a nechutných vtípků, u které se budete řezat smíchy, ať už v sobě máte alkohol vy, vy i hrdinové a nebo jen hrdinové.