Caym

Vlastně jsem celý film čekala na to, až týpek konečně vleze do díry a zastřelí se (ano, jsem si vědoma toho, že to vyznívá nelidsky, ale stěžujte si autorovi) - namísto toho jsem se dočkala cesty po íránských planinách ne nepodobné četbě knihy Na cestě (tu jsem taky nedotáhla do konce, nutno dodat). Bohužel, popisek a úvod lfš byl o krok dál, než samotný snímek - aneb jak nalákat diváka na něco... minimalisticky intelektuálního, a pak ho nechat na půli cesty za sebou s tím, že vyprázdněnost, rádoby tajemnost (mě bylo třeba celou dobu dost ukradené, proč se chce týpek zabít), dialogy a sebereflexivní závěr ho přece musí dostat. Věřím, že na někoho kecy o moruších působí, stejně jako někteří lidé zbožňují Na cestě, ale mě nutkavá potřeba najít svého asistenta pro poslední vydechnutí nic moc nedala - snad jen touhu vidět konec a ani s tím mě Kiarostamí nepotěšil. Připlácnout na konec rádoby hlubokého snímku scénu o natáčení z natáčení je jako vlepit sám sobě facku (a v tu stejnou chvíli i divákovi). Tak snad za první polovinu, kdy jsem filmu ještě dávala šanci, že se vymotá z té pitomé planiny a přijde s něčím zajímavým (a kdy mi nápad s asistentem připadal ďábelský - ale to mi vlastně připadalo už v synopsi).

Chlastačka s andělem. Děvka Arina to umí rozjet.

Vyhodit taťkovsky ukecaného a tak nějak ztuhlého Redforda s jeho studentíkem, nahradit ho výstupy a debatami v hodinách, a bylo by to tak silné jako návrat Streepové do novin po pokecu s Cruisem.

Chci se vrátit do Varů a ještě jednou zatleskat Argentovi. Barevné, přestylizované panoptikum plné postaviček, ke kterým by se člověk nechtěl přiblížit ani na metr, doslova slizká atmosféra, pomalu gradující scény, z nichž každou druhou bych si klidně pustila na smyčku (i pitomá jízda taxíkem dostává nový rozměr - a bazén - a zástrčka u dveří) - ty barvy - ty prostory, ten neustálý voyerský koncept rychle se přibližující kamery - a hlavně ta paranoidní šílená hudba. Ten neustálý šepot, skřípot a řev namixovaný do ohlušujícího podkresu...

Děsivě televizní kamera, hudba, o střihu nemluvím. A nuda. Možná kdybych nečetla kdysi dávno Paasilinnův román, tak... Ale ne, ani tomu vlastně nevěřím.

Čekala jsem všechno, ale že se budu bavit, nebudu muset sledovat dlouhé hollywoodsky sexuální scény ani nechutné vtípky zahrnující veškeré tělesné tekutiny, to ne. Ani ta poslední scéna nebyla trapná! Vtipná americká komedie z prostředí striptérského klubu, perfektní choreografie a sexy vypracovaní chlapi včetně Joa Manganiella? To budu muset jít zapít. (a ano: hodně tomu přidávala i atmosféra v Thermalu, ten řev a pískot byl stejně zábavný jako samotný snímek a jako bonus nám ho uvedl pokladač mikrofonů, co víc si přát!)

Chtěla jsem si film oblíbit jako většina lidí kolem mě, ale nemůžu, fakt ne. Buď jsem vyrostla z přehnané stylizace tlačící zbytečně na pilu, nebo prostě nemám Andersonovský humor ráda, dokonce i Desplatova hudba mě vytáčela, bylo jí nějak moc. Kdyby nebylo hvězdného obsazení, nedám snad ani ty dvě hvězdy, takhle jsem si mohla čas krátit sledováním Nortona, Willise a chvilku i té Tildy, která prostě z charakterů železné lady těží. Ve výsledku mi ale bylo dost ukradené, jestli hraje tuba nebo harfa, jestli je někdo skaut, jestli má ostrov šestnáct metrů nebo dvacet - prostě ten "příběh" byl... brrr. Já už vím: poetika starého ohraného plyšového medvídka, kterému někdo vybral vnitřnosti. Tak nějak to na mě působilo, prázdně, hrozně snaživě, ale ve výsledku: spousta pěkně naaranžované vaty. A tak zatímco se lidi smáli a tleskali, já jsem počítala minuty. Ale usmála jsem se u scény se stanem, a to se přece jen počítá.

Snivé, kouzelné i smutné; Resnais. Skvělé herecké výkony, podmanivá hudba, střih, hra s pohybem po scéně a s mizanscénou (barvy a vlakové nádraží, různorodé pokoje), propojení divadla, filmu a opět divadla. A především: Eurydika. Zacyklení do sebe. Přítomnost, současnost, minulost a jeden velký příběh na pozadí jiných. You Ain't Seen Nothin' Yet.

Postava Andrého je dokonale ambivalentní - už dlouho se mi nestalo, že bych si byla postavou ve filmu tak nejistá; je to hodný taťka-děda, nebo parchant? A nemá jeho chování ještě jiný vzorec? (co takhle taťka gay?) Nemluvě o tom, že snímek sice staví na typickém základu (odlišné kulturní zázemí, tradice, postavení ženy vs. postavení muže ve společnosti), ale vytváří novou verzi, ve které nejde o násilné vytržení manželky z života ve vlasti a přesun do manželova prostředí, ale zcela paradoxně o koncept pomoci - hlavní hrdinka padá bezmocně do rukou manžela a převelice hodného Andrého, stává se jen figurkou na šachovnici a pozvolna ztrácí sama sebe. Konec je bohužel předvídatelný a jako už po tisícé - stopáž ubližuje. Stejně jde ale o výborné a svým způsobem neotřelé manželské drama.

Perfektně vybraná dvojice v hlavních rolích, úsměvný humor, vztah takový, jaký je, bez příkras, bez zbytečných cavyků a snahy rozedrat nitro diváka, přirozené, milé, kouzelně svěží. Jen ta délka, ta to zase ke konci začínala vláčet a utlumila dojmy, ale to se stává poslední dobou většině snímků, bohužel.