Matty

Pod slupkou žánrově nevyhraněné kritiky vyprázdněnosti životů dnešní mládeže, která navenek neuznává jakékoli hodnoty, se skrývá až hanekeovsky sadistická hra s diváckým očekáváním. Výchozí situace, kdy se parta dementů vloupe do luxusní vily, i způsob, jakým jsou „nevinné“ scény prokládané náznaky něčeho hodně nepříjemného (detaily vrtačky, kladiva, modřin na zádech), nás vede k tomu, aby Dům pro panenky vnímali jako teenagerský horor, v němž se bude hodně (a zaslouženě) umírat. Dialogy, jimiž postavy zdánlivě komentují zákonitosti tohoto typu filmů, současně nutí k hledání alternativního, méně předvídatelného klíče. Zvolené řešení však, domnívám se, popře všechny domněnky, které si libovolně „sečtělý“ divák během sledování vytvoří. Nejde přitom o šok pro šok samotný. Drastická změna směru, jímž se film (ne)ubíral, režisérce umožňuje zakončit film mnohem důmyslnější pointou, než tradičně hororovým: na konci všichni – možná vyjma final girl – zemřou. Zápletka je ve finále v podstatě převrácena vzhůru nohama, což odpovídá hrdinčinu duševnímu rozpoložení, vykloubenému nazírání reality jí i jejími vrstevníky. Podobně jako Hanekeho psychologické studie dnešní společnosti, také Dům pro panenky je pro diváka dost vyčerpávající. Ještě víc než jeho sledování vám ale dá zabrat úsilí přestat na něj myslet. 75%

Rape revenge komedie, do které krom pedofilního sexu a černé magie („zakleli ste město!") odkudsi ze dna prosáknul i Saša Hemala. Paskvil stejně průzračně debilní a obludně nevkusný jako filmy z prvních let normalizace, ovšem s food porn lahůdkami jako je Magnusek ohřívající si párky nebo Magnusek žeroucí věneček. Doktorce Cajthamlové by se zadrhnul knäckebrot v krku. 20% Zajímavé komentáře: Radek99, JFL, InJo, Dreadd,legenda2

Že by emancipace konečně pronikla i do animáků? Merida představuje zřejmě první disneyovskou hrdinku, jejíž životní spokojenost není vázána na prince ani jinou mužskou postavu. Byť k tomu film zpočátku, kdy se dívčina svéhlavost projevuje zejména „mužským“ chováním, zdánlivě směřuje. V předurčené úloze poslušné holčičky nedokáže naplnit svou touhu po volnosti, vyjadřovanou divokou jízdou na koni. Ženské šaty, v nichž musí mít schované své ohnivé vlasy a které jí brání v pohodlné lukostřelbě, viditelně dusí její pravou povahu. K jejímu zmužštění přispívá absence ženského vzoru, který by mohla následovat. Obklopují ji jenom stereotypizované obrazy ženství (dobrosrdečná služebná, upjatá matka), jejichž role v procesu dívčiny proměny je ale nakonec překvapivě významnější než role mužských nápadníků, kteří jsou (doslova) jen za MacGuffiny. Merida si možná víc rozumí s otcem, ale ten, natrvalo zakletý v minulosti, kdy se (ne)slavně utkal s medvědem, pro ni není výraznou inspirací. Tou se stává matka. Příznačně teprve poté, co je prostřednictvím její metamorfózy ozřejměna skutečná role ženy v patriarchátu – ženy jsou kořistmi, muži lovci. Jenom společnými silami mohou Merida s matkou toto nastavení změnit. Ústřední konflikt sice stejně jako v mnoha mateřských melodramatech vyplývá z dceřina nerespektování matky, jeho řešení se ale většině melodramatickým klišé úspěšně vyhýbá. Emblematická scéna, ve které je Merida kvůli záchraně jednoho z rodičů nucena spojit to, kým by být měla s tím, kým by být chtěla (vyšívání na koni), je poměrně vyzrálá nejenom na animovanou pohádku. Radost z dospělosti přístupu k ženské postavě tlumí infantilita vyprávění. U Pixaru dříve nebylo zvykem, aby se od práce na vývoji postav a prohlubování zápletky neustále odbíhalo k atrakcím. V akci (nebo rovnou akcí) je řešeno téměř vše důležité. Hladká návaznost řetězce akčních scén, důraz na to, ať je stále nač koukat a čím se bavit, neponechává prostor a čas pro trvanlivější emoce. V jistém směru zlomové poznávání dosud výhradně mužského území z ženského úhlu pohledu je tak hlavně rychlou zábavou, jejíž pravá hodnota zaniká pod hromadami akčního a komického blbnutí. 75% Zajímavé komentáře: berg.12, Macejko, MartinezZ, Allia

Když neměl po ruce tommy gun, používal James Cagney ke kulometné palbě svá ústa. Jako producent s výbušnou povahou a úsměvem neviňátka během první hodiny pálí do všech stran. Nepřetržitě. Neboť je jeho bojištěm film natočený před zavedením Produkčního kódu a jeho partnerkou nijak ostýchavá Joan Blondell (viz její dobové propagační fotky), (dvoj)smyslných narážek je ve screwballově střižených scénách jako bakterií na Petriho misce. Sice zaškatulkovaná mezi muzikály a divadelními muzikály nepřehlédnutelně inspirovaná – včetně přechodů mezi scénami, připomínajícími roztáhnutí pomyslné opony, včetně Cagneyho kádrujícího své ovečky jako kdyby mluvil k publiku –, skutečné představení Footlight Parade nabídne během posledních čtyřiceti minut. Přesně ve chvíli, kdy se čekání na přerod pracovního vztahu ve vztah osobní příběhově vyčerpá. (Ono se ale stejně vše odehrává v takovém kvapu, že nad tím není čas přemýšlet.) Pokud by někdo čekal právě na velkolepá muzikálová čísla, z berkeleyovského hemžení nohou nemůže být zklamán. Slova písní nejsou ani zdaleka tak důležitá jako choreografie, beroucí zasloužené superlativy z našich oněmělých úst i během barové rvačky. Ač se láme ve dva filmy, z nichž ten druhý tvoří tři oddělená čísla, baví tahle all-talkie komedie z branže nepřetržitě, a navrch přihazuje v době svého vzniku hodnotné, třebaže nepravdivé konstatování: zvukové filmy vaše podnikání neohrozí. 75%

Souboj romantismu s osvícenstvím (přičemž vizuálně tvůrci jednoznačně straní prvnímu směru), zasazený do prostředí jako z gotického hororu. Nepochybuji, že předloha obsahuje stále platné myšlenky a dokáže čtenáře emocionálně vyždímat, tato adaptace ale nabízí jenom značně neuspokojivou ochutnávku. Dvojitý skok do minulosti, ani samotný fakt, že celý příběh někdo vypráví, není filmem nijak odůvodněn. Tedy kromě snahy pomoct nám s orientací ve složitých rodinných vztazích, trochu incestních a zřejmě i lehce nekrofilních. Nelimitované utrpení ženské hrdinky k melodramatu patří, zde ale neplní svou funkci. Nevyvolává soucit s Cathy, která se ke svým blízkým občas chová jako mrcha mrchatá, ani s jinou ženskou postavou, protože žádná z nich není výrazněji prokreslena. Ještě obtížněji se cesta hledá k Heathcliffovi, jenž je vykreslen jako podlý psychopat, kterého ke Cathy nepoutají čisté city, ale šílená láska (a k nikomu jinému se dobře nezachová). Zkuste si pak užít melodrama s vesměs nesympatickými postavami, které ubližují sobě navzájem i lidem, jež se jim snaží pomoct. Mít přečtenou knihu, třeba bych jejich jednání vnímal v jiném světle, takhle jsem si však odnesl jenom hodně negativních emocí a vzpomínku na sugestivní záběry krajiny, které by se dobře vyjímaly jako ilustrace v některé z knih třeba od Byrona. Zajímavé komentáře: Madison, Gilmour93 60%

Není útočný jako Godard, ani nás do svého světa nezve s promyšlenou vřelostí Truffauta, s Rohmerovými přátelskými filmy buď pár desítek minut strávit chcete, nebo ne. Pro mne to byla zatím pokaždé příjemná společnost. Film je rozdělen do čtyř kapitol na režisérova oblíbená témata (morálka, umění, víra vs. věda) a jeho jádro jako tradičně tvoří dlouhé polemiky bez jednoznačných závěrů, čili v nich můžete klidně pokračovat i po doběhnutí titulků. Nechybí ani Paříž a s ní tradiční atrakce města nad Seinou – arogantní číšník. 75%

Nezvrhává-li se film v banální dojímadlo o tom, že správná křesťanská matka své dítě nikdy nedá, pak díky věcné režii a realistickým hereckým výkonům. Během pár úvodních záběrů je s brutální jednoduchostí shrnuto několik desítek let života i hlavní „prohřešek“, který hlavní hrdinku od jejího mládí pronásleduje. Stavbou příběhu – tři odděleně se odvíjející dějové roviny – připomíná Mother and Child drastičtější dramata Alejandra Gonzáleze Iñárritua, výkonného producenta filmu. Neromanticky fyziologické pojetí sexuálního aktu pro změnu oživilo mé vzpomínky na seriál Tell Me You Love Me, aniž bych věděl, že Rodrigo García režíroval jednu z epizod. Rovněž režíroval několik epizod cvokařské série In Treatment, což by mohlo vysvětlovat psychoanalytickou povahu filmu. V dlouhých záběrech, snímaných kamerou jen málo svolnou k jakémukoli pohybu, se odehrávají velká dramata. Jenomže ne melodramaticky, tedy na povrchu. Postavy po sobě nemusí křičet a prožívat šílená muka (vážně, Alejandro), abychom pochopili, jak se úporně snaží najít svá místa v životě a jak je trápí, že to nedokážou. Zatímco u jiných filmů mne ledabylost, s jakou hrdinky vyhledávají a nabízejí tělesnou rozkoš dokáže naštvat, zde mi sex přišel jako přirozená, psychologicky podložená součást dějového vývoje. Třebaže není závěrečné propletení rozpletených dějových nití stoprocentně věrohodné (těch náhod je najednou nějak moc), autentických momentů, kdy jsem plně cítil s postavami, se ve filmu nachází dost na to, abych scenáristům odpustil jejich dobráckost. Osud stejně milostivý nebývá. 75% Zajímavé komentáře: kleopatra, Beagle, mat.ilda

Brutálně minimalistické drama o rodině, ve které trochu vázne komunikace, což se přirozeně nedovídáme ze slov, ale z rozmístění postav v prostoru. Promyšlenost dlouhých záběrů, kdy pouhé zaplňování prázdných míst obrazu vyvolává specifické emoce, je úchvatná. Krásně plynoucí snímek naráží teprve v poslední třetině. Jakkoli snová sekvence i tragikomická zlodějská vsuvka oživují polevující diváckou pozornost, jsou jako vyňaty z úplně jiného filmu. Odměřený závěr s fantastickou hudební tečkou naštěstí představuje návrat ke ztišené atmosféře předchozích minut. Dříve znepokojující mlčení nabývá nového významu. 75%

První řada výborná. „Mám to na háku“ polda, jehož totální vnitřní rozervanost hraničí s antickou tragédií a jehož konfrontace se svůdně psychopatickou Alicí připomínají introspektivní pohledy do zrcadla, které vám odhalí i to, co byste nejraději zakopali hluboko pod zem. K tomu nepříjemně realistické zločiny, jež jsou spíše impulsem k psychologickým hrám mezi vyšetřovateli a vyšetřovanými (nejčastějšími oběťmi jsou policisté) než ke standardnímu odhalování vrahovy identity (která je většinou brzy odtajněna). A samozřejmě zdrcující finále, vyhrocené skoro stejně intenzivně jako finiš třetího dílu Sherlocka, které hrdinovo neštěstí dovádí až na hranu autorského sadismu. Druhá série se svou neředěnou vážností a stupňovanou brutalitou zločinů tu hranu překračuje. Příliš často a nápadně se předpokládá, že se zlosyn zachová určitým způsobem a, ejhle, on se tak opravdu zachová. Tvůrci zužitkovávají snad každé z klišé supertemných kriminálek, jež jsou shazovaná v A Touch of Cloth. Jako kdyby jim stačilo, že Luther je v háji a už se nenamáhali jeho postavu někam dál posunovat. Takže jenom vyměnili Alici za jinou vykolejenou, ale mnohem méně zajímavou dívčinu, která by mohla být nanejvýš protagonistovou dcerou, nikoli jeho temnou stránkou. Lutherovi vnitřní démoni byli vůbec dost zkroceni (v poslední epizodě se chová jednoduše jako magor, ne jako muž až fanaticky oddaný svým zásadám) a to navíc v zájmu scén silně čpících sentimentem. Pravdou ovšem je, že Elba, obdařený mimochodem přesně tím typem charismatu, které potřebuje představitel Bonda, předvádí konstantně fenomenální výkon a některé nepříjemně konfrontační voyeristické záběry kruťáren vybízejí k obsáhlejší studii o zobrazování násilí v televizních detektivkách. 80% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Traffic, SarumanKo

Hudební jednohubka, která mne párkrát přiměla věřit, že je cool být holkou. Bohužel posazená o pár komediálních oktáv níž než třeba Ženy sobě. Příslušnost mezi filmy jejich ražení Pitch Perfect nepředstírá moc přesvědčivě. Vysokoškolským prostředím se tvůrci jen snaží zamaskovat, že jde o další variaci high school komedie pro náctileté diváky. Je pěkné, že film svádí stejný boj jako protagonistka (být svá x jít s davem), ale bohužel jde o boj velmi nevyrovnaný, v němž tuctovost s přehledem vítězí nad originalitou, jejíž arzenál tvoří popové songy, jedna sympatická herečka a desítky vteřin urputné snahy stavět humor na zvratcích a autoerotice. Lepší tři hvězdičky za opatrný výsměch nerdovskému kultu a za Annu Kendrick. Tu bych už taky jednou rád viděl ve filmu dospělejším, dostatečně soběstačném, aby nemusel vykrádat nepřekonatelný Snídaňový klub a dostatečně sebevědomém, aby se nestyděl za svou předvídatelnost (která k žánru patří a pokud na ni ústy některé z postav upozorníte, situaci nezachráníte). 70%