Matty

Budu SPOILERovat. Druhé zhlédnutí objasnilo některé zdánlivé strukturní vady (trojitý konec, nefunkčnost milostné linie), ale stále mi přišlo, že film má zásadní problémy s tempem a soudružností: nepřetržité měnění tónu za pochodu je dost samoúčelné, některé záběry a scény z filmu čouhají (dvojité cameo Zoe Bell jako ženy sledující z okna přijíždějícího Djanga a Schultze a jako členky gangu). Nevadí, že postavy moc mluví o skutečnostech, které by se daly odbýt jedním záběrem – Tarantino byl v interiérových dialozích vždy silnější než ve vyprávění obrazy, takže lze pochopit, že krajina zde plní čistě dekorativní funkci. Vadí, že některé kecací scény vyprávění nikam neposunují, ani nenabízejí jinou přidanou filmovou hodnotu typu pozvolna gradovaného napětí (na čem z velké části stáli Pancharti). Vyloženě vycpávková je divně sestříhaná KKK odbočka po dopadení bratrů Brittleových (vložený flashback působí napoprvé poněkud matoucně). Jedna dějová linie byla uzavřena, k otevření další (Hildi) zatím nedošlo. Vyprávění několik minut stojí. Schultzovo následné zasvěcování Djanga do pravidel tržního mechanismu spouští rábovu proměnu v pána, která je završena v samém závěru radikální obměnou šatníku. Společně s výchovou ke kapitalismu ale dochází k poměrně zbytečnému (z hlediska vyprávění, nikoli diváckého požitku) výcviku Djanga v nejrychlejšího střelce amerického jihu. Vícevrstevnatá proměna protagonisty přesto patří k těm nejlépe vystupňovaným v rámci celé Tarantinovy filmografie. Od začátku jsme připraveni na Djangovo převzetí zodpovědnosti od jeho mistra, vůči němuž nejprve vystupuje jako malý chlapec, dychtivý dozvědět se, jak to bylo s tou německou princeznou. Postupně ale projevuje stále více samostatnosti, ačkoli mu role, které musí ztvárňovat a které mu rozhodně nejsou vlastní, brání naplno se projevit (jeho mikrosvět se musí podřizovat tomu Schultzovu, ač později, poprvé výrazně během scény se psy, se s ním dostává do konfliktu). S o to větší pompou může v blaxploitation finále převzít pozici hlavní morální autority, odhodit všechny masky (a sedlo z koně) a jako zcela svobodný hard ass nigga motherfucker postřílet asi dva tucty bílých padouchů (a jednoho bílého negra, který svého pána uctívá víc než vlastní matku a v rámci vyprávění prodělává ve vztahu ke svému mistrovi podobný významový posun jako Django). Django se konečně explicitně pouští do toho, co Tarantino dělá za kamerou – bourá stereotypy. Většina postav, na něž nezařaditelný německý ex-zubař a odpoutaný otrok narazí, totiž odpovídá určitému archetypu z americké mytologie nebo z exploatační kinematografie (mammy, jižanská kráska, eugenikou posedlý zlosyn). Výjimkou bohužel není ani Hildi, na Tarantina nezvykle plochá ženská postava, které je vesměs dovolena jenom brečet, křičet a nechat se zachraňovat. Nespoutaný Django je neuvěřitelně stylovou záležitostí, excelentní v mnoha dílčích oblastech (soundtrack, herci, punchlines) a odvážnou v nerespektování westernových konvencí (i když některé z nich – třeba střelbu na koně, nebo učinění využití bílých amerických kovbojů jako padouchů – už mnohem dříve porušili italští režiséři), ale v celku ne úplně vyladěnou. Z „dojmového“ hlediska jde ale intenzitou divácké potěchy o skoro dokonalý počin a některé scény z něj si ještě pustím mnohokrát. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, kiddo, Bluntman, Slasher, Mertax, Šakal, mcb

Po přeplácaných a přesto bezobsažných Temných stínech mile pokorné dílko, jimž Burton ke své předchozí tvorbě spíše odkazuje, než aby ji vykrádal. Hned úvodní scéna s filmem ve filmu, velmi zhuštěné převyprávění následujících minut, nás připravuje na „přepisovací“ charakter Frankenweenieho, který pouze ve větším měřítku ukazuje, co bylo dříve natočeno v mnohem amatérštějších podmínkách. Snímek zachycuje Burtonův vlastní přerod podivného dítěte v masově adorovaného filmaře. Do stejného experimentu se pouští více dětí, jenom Viktorovy úmysly jsou ale čisté a jenom on nakonec nachází podporu u dospělých. Stejně jako u jiných burtonovských hrdinů není důležité, aby byl se stal součástí kolektivu, ale aby kolektiv akceptoval jeho výstřednost, což se Burtonovi-režisérovi bezezbytku podařilo. Podezřívám jej, že Frankenweenieho natočil hlavně sobě a svým nejvěrnějším fanouškům pro radost. Černobíle, morbidně, anti-disneyovsky (nejroztomilejším zvířátkem je krvelačný kočičko-upír), s úmyslně předvídatelným příběhem. Známý dějový rámec je využíván na způsob atmosférického muzea klasických hororů, v němž jsou kromě slavných monster připomínány také Burtonovy dřívější režisérské počiny. Jestli se nevyžíváte ve vizuálních citacích hororů, Frankenweenie vás bude bavit zejména podle toho, nakolik jste schopni a ochotni ocenit jeho sebe-referenční a auto-biografické kvality, čím se film vymyká lehké zábavě, na niž celá rodina bez předchozí přípravy vyrazí v neděli odpoledne do kina. V rámci současné velko-studiové animované tvorby jde o počin stejně výlučný jako jsou Burtonovi hrdinové, zpravidla zatvrzelí outsideři. Krok komerčně sebevražedný, ale velmi sympatický. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, ScarPoul, (mOnkey)

Pod slupkou žánrově nevyhraněné kritiky vyprázdněnosti životů dnešní mládeže, která navenek neuznává jakékoli hodnoty, se skrývá až hanekeovsky sadistická hra s diváckým očekáváním. Výchozí situace, kdy se parta dementů vloupe do luxusní vily, i způsob, jakým jsou „nevinné“ scény prokládané náznaky něčeho hodně nepříjemného (detaily vrtačky, kladiva, modřin na zádech), nás vede k tomu, aby Dům pro panenky vnímali jako teenagerský horor, v němž se bude hodně (a zaslouženě) umírat. Dialogy, jimiž postavy zdánlivě komentují zákonitosti tohoto typu filmů, současně nutí k hledání alternativního, méně předvídatelného klíče. Zvolené řešení však, domnívám se, popře všechny domněnky, které si libovolně „sečtělý“ divák během sledování vytvoří. Nejde přitom o šok pro šok samotný. Drastická změna směru, jímž se film (ne)ubíral, režisérce umožňuje zakončit film mnohem důmyslnější pointou, než tradičně hororovým: na konci všichni – možná vyjma final girl – zemřou. Zápletka je ve finále v podstatě převrácena vzhůru nohama, což odpovídá hrdinčinu duševnímu rozpoložení, vykloubenému nazírání reality jí i jejími vrstevníky. Podobně jako Hanekeho psychologické studie dnešní společnosti, také Dům pro panenky je pro diváka dost vyčerpávající. Ještě víc než jeho sledování vám ale dá zabrat úsilí přestat na něj myslet. 75%

Rape revenge komedie, do které krom pedofilního sexu a černé magie („zakleli ste město!") odkudsi ze dna prosáknul i Saša Hemala. Paskvil stejně průzračně debilní a obludně nevkusný jako filmy z prvních let normalizace, ovšem s food porn lahůdkami jako je Magnusek ohřívající si párky nebo Magnusek žeroucí věneček. Doktorce Cajthamlové by se zadrhnul knäckebrot v krku. 20% Zajímavé komentáře: Radek99, JFL, InJo, Dreadd,legenda2

Že by emancipace konečně pronikla i do animáků? Merida představuje zřejmě první disneyovskou hrdinku, jejíž životní spokojenost není vázána na prince ani jinou mužskou postavu. Byť k tomu film zpočátku, kdy se dívčina svéhlavost projevuje zejména „mužským“ chováním, zdánlivě směřuje. V předurčené úloze poslušné holčičky nedokáže naplnit svou touhu po volnosti, vyjadřovanou divokou jízdou na koni. Ženské šaty, v nichž musí mít schované své ohnivé vlasy a které jí brání v pohodlné lukostřelbě, viditelně dusí její pravou povahu. K jejímu zmužštění přispívá absence ženského vzoru, který by mohla následovat. Obklopují ji jenom stereotypizované obrazy ženství (dobrosrdečná služebná, upjatá matka), jejichž role v procesu dívčiny proměny je ale nakonec překvapivě významnější než role mužských nápadníků, kteří jsou (doslova) jen za MacGuffiny. Merida si možná víc rozumí s otcem, ale ten, natrvalo zakletý v minulosti, kdy se (ne)slavně utkal s medvědem, pro ni není výraznou inspirací. Tou se stává matka. Příznačně teprve poté, co je prostřednictvím její metamorfózy ozřejměna skutečná role ženy v patriarchátu – ženy jsou kořistmi, muži lovci. Jenom společnými silami mohou Merida s matkou toto nastavení změnit. Ústřední konflikt sice stejně jako v mnoha mateřských melodramatech vyplývá z dceřina nerespektování matky, jeho řešení se ale většině melodramatickým klišé úspěšně vyhýbá. Emblematická scéna, ve které je Merida kvůli záchraně jednoho z rodičů nucena spojit to, kým by být měla s tím, kým by být chtěla (vyšívání na koni), je poměrně vyzrálá nejenom na animovanou pohádku. Radost z dospělosti přístupu k ženské postavě tlumí infantilita vyprávění. U Pixaru dříve nebylo zvykem, aby se od práce na vývoji postav a prohlubování zápletky neustále odbíhalo k atrakcím. V akci (nebo rovnou akcí) je řešeno téměř vše důležité. Hladká návaznost řetězce akčních scén, důraz na to, ať je stále nač koukat a čím se bavit, neponechává prostor a čas pro trvanlivější emoce. V jistém směru zlomové poznávání dosud výhradně mužského území z ženského úhlu pohledu je tak hlavně rychlou zábavou, jejíž pravá hodnota zaniká pod hromadami akčního a komického blbnutí. 75% Zajímavé komentáře: berg.12, Macejko, MartinezZ, Allia

Když neměl po ruce tommy gun, používal James Cagney ke kulometné palbě svá ústa. Jako producent s výbušnou povahou a úsměvem neviňátka během první hodiny pálí do všech stran. Nepřetržitě. Neboť je jeho bojištěm film natočený před zavedením Produkčního kódu a jeho partnerkou nijak ostýchavá Joan Blondell (viz její dobové propagační fotky), (dvoj)smyslných narážek je ve screwballově střižených scénách jako bakterií na Petriho misce. Sice zaškatulkovaná mezi muzikály a divadelními muzikály nepřehlédnutelně inspirovaná – včetně přechodů mezi scénami, připomínajícími roztáhnutí pomyslné opony, včetně Cagneyho kádrujícího své ovečky jako kdyby mluvil k publiku –, skutečné představení Footlight Parade nabídne během posledních čtyřiceti minut. Přesně ve chvíli, kdy se čekání na přerod pracovního vztahu ve vztah osobní příběhově vyčerpá. (Ono se ale stejně vše odehrává v takovém kvapu, že nad tím není čas přemýšlet.) Pokud by někdo čekal právě na velkolepá muzikálová čísla, z berkeleyovského hemžení nohou nemůže být zklamán. Slova písní nejsou ani zdaleka tak důležitá jako choreografie, beroucí zasloužené superlativy z našich oněmělých úst i během barové rvačky. Ač se láme ve dva filmy, z nichž ten druhý tvoří tři oddělená čísla, baví tahle all-talkie komedie z branže nepřetržitě, a navrch přihazuje v době svého vzniku hodnotné, třebaže nepravdivé konstatování: zvukové filmy vaše podnikání neohrozí. 75%

Souboj romantismu s osvícenstvím (přičemž vizuálně tvůrci jednoznačně straní prvnímu směru), zasazený do prostředí jako z gotického hororu. Nepochybuji, že předloha obsahuje stále platné myšlenky a dokáže čtenáře emocionálně vyždímat, tato adaptace ale nabízí jenom značně neuspokojivou ochutnávku. Dvojitý skok do minulosti, ani samotný fakt, že celý příběh někdo vypráví, není filmem nijak odůvodněn. Tedy kromě snahy pomoct nám s orientací ve složitých rodinných vztazích, trochu incestních a zřejmě i lehce nekrofilních. Nelimitované utrpení ženské hrdinky k melodramatu patří, zde ale neplní svou funkci. Nevyvolává soucit s Cathy, která se ke svým blízkým občas chová jako mrcha mrchatá, ani s jinou ženskou postavou, protože žádná z nich není výrazněji prokreslena. Ještě obtížněji se cesta hledá k Heathcliffovi, jenž je vykreslen jako podlý psychopat, kterého ke Cathy nepoutají čisté city, ale šílená láska (a k nikomu jinému se dobře nezachová). Zkuste si pak užít melodrama s vesměs nesympatickými postavami, které ubližují sobě navzájem i lidem, jež se jim snaží pomoct. Mít přečtenou knihu, třeba bych jejich jednání vnímal v jiném světle, takhle jsem si však odnesl jenom hodně negativních emocí a vzpomínku na sugestivní záběry krajiny, které by se dobře vyjímaly jako ilustrace v některé z knih třeba od Byrona. Zajímavé komentáře: Madison, Gilmour93 60%

Není útočný jako Godard, ani nás do svého světa nezve s promyšlenou vřelostí Truffauta, s Rohmerovými přátelskými filmy buď pár desítek minut strávit chcete, nebo ne. Pro mne to byla zatím pokaždé příjemná společnost. Film je rozdělen do čtyř kapitol na režisérova oblíbená témata (morálka, umění, víra vs. věda) a jeho jádro jako tradičně tvoří dlouhé polemiky bez jednoznačných závěrů, čili v nich můžete klidně pokračovat i po doběhnutí titulků. Nechybí ani Paříž a s ní tradiční atrakce města nad Seinou – arogantní číšník. 75%

Nezvrhává-li se film v banální dojímadlo o tom, že správná křesťanská matka své dítě nikdy nedá, pak díky věcné režii a realistickým hereckým výkonům. Během pár úvodních záběrů je s brutální jednoduchostí shrnuto několik desítek let života i hlavní „prohřešek“, který hlavní hrdinku od jejího mládí pronásleduje. Stavbou příběhu – tři odděleně se odvíjející dějové roviny – připomíná Mother and Child drastičtější dramata Alejandra Gonzáleze Iñárritua, výkonného producenta filmu. Neromanticky fyziologické pojetí sexuálního aktu pro změnu oživilo mé vzpomínky na seriál Tell Me You Love Me, aniž bych věděl, že Rodrigo García režíroval jednu z epizod. Rovněž režíroval několik epizod cvokařské série In Treatment, což by mohlo vysvětlovat psychoanalytickou povahu filmu. V dlouhých záběrech, snímaných kamerou jen málo svolnou k jakémukoli pohybu, se odehrávají velká dramata. Jenomže ne melodramaticky, tedy na povrchu. Postavy po sobě nemusí křičet a prožívat šílená muka (vážně, Alejandro), abychom pochopili, jak se úporně snaží najít svá místa v životě a jak je trápí, že to nedokážou. Zatímco u jiných filmů mne ledabylost, s jakou hrdinky vyhledávají a nabízejí tělesnou rozkoš dokáže naštvat, zde mi sex přišel jako přirozená, psychologicky podložená součást dějového vývoje. Třebaže není závěrečné propletení rozpletených dějových nití stoprocentně věrohodné (těch náhod je najednou nějak moc), autentických momentů, kdy jsem plně cítil s postavami, se ve filmu nachází dost na to, abych scenáristům odpustil jejich dobráckost. Osud stejně milostivý nebývá. 75% Zajímavé komentáře: kleopatra, Beagle, mat.ilda

Brutálně minimalistické drama o rodině, ve které trochu vázne komunikace, což se přirozeně nedovídáme ze slov, ale z rozmístění postav v prostoru. Promyšlenost dlouhých záběrů, kdy pouhé zaplňování prázdných míst obrazu vyvolává specifické emoce, je úchvatná. Krásně plynoucí snímek naráží teprve v poslední třetině. Jakkoli snová sekvence i tragikomická zlodějská vsuvka oživují polevující diváckou pozornost, jsou jako vyňaty z úplně jiného filmu. Odměřený závěr s fantastickou hudební tečkou naštěstí představuje návrat ke ztišené atmosféře předchozích minut. Dříve znepokojující mlčení nabývá nového významu. 75%