humanbeing

Realistické stylizaci Nolanova Batmana se toho nedá moc vytknout. Možná jen to, že komiksová složka je víc v ústraní než jak by mi osobně vyhovovalo - první Burtonovy filmy se mi i pro to líbí o něco víc. Dark Knight je úžasný film, má skvělého záporáka, potřebnou hloubku a dostatek akce. Snad jen Joker s Batmanem se mohli na plátně ukázat častěji. Pokud ho srovnám s Batman Begins, vychází to přibližně na stejno, s tím, že jeden měl lepší atmosféru (horrorový BB), druhý lépe zahraného záporáka (DK).

Od třetí Mumie se mi dostalo asi tak tolik, co jsem od filmu očekával - sto minut mindless zábavy s povedenými triky, spoustou akce a porcí humoru. Neseděli mi tak úplně Yettiové, ale když měl Indiana Jones mimozemšťany, tak vlastně proč ne... 7/10

Kabinet doktora Caligariho jsem viděl poprvé až teď na LFŠ, a musím uznat, že se jedná o opravdu nevídaný zážitek. Několik scén i dnes působí slušně strašidelně, a jak teprve film působil na diváky ve dvacátých letech... Mimochodem viděl jsem verzi s německými titulky (na titulkovacím zařízení byly jinak české) a se skvělým živým doprovodem.

Black Water mě překvapil především tím, jak se mu povedlo navodit pocit realismu. Na zvířecí horror tu neumírá moc lidí, ale zato je tu pečlivě vytvářeno napětí, které film úspěšně zužitkovává v několika poloinfarktových situacích. Přesně takhle si představuju, kam by se měly vydat zvířecí horrory. Ale doufám, že ne úplně všechny - bez zábavných béček jako Frankenfish by to nebylo úplně ono...

Slabší než první film. Působí to trochu uspěchaně a nedotaženě. Několik hluchých míst... 7/10

Za největší negativum 28 Weeks Later považuji režii Juana Carlose Fresnadilla, kterému znatelně chybí styl, což by se u takového filmu, jako je tento, stát nemělo. Nicméně film má natolik zábavný scénář, že se to s trochou snahy dá přejít. Je to úplně jiné pokračování 28 Days Later, než jsem si představoval, ale není vůbec špatné a myslím si, že s ním bude spokojená většina diváků - mezi nimiž budou jak fanoušci, tak i odpůrci 28 Days Later.

Co si pamatuju, tak mi Nightbreed nepřisel jako nějak zvlášť povedený. V době, co jsem ho viděl, se určitě neblížil kvalitám ani Hellraisera 3, nejvíc mě ale zamrzelo, že se filmu nepodařilo vystihnout atmosféru knížky. Nejvíce povedená část filmu jsou masky a jednoznačně David Cronenberg v roli šíleného Deckera - přesně takhle jsem si ho představoval při čtení Cabala. Příjemně mě překvapil konec slibující druhý díl, ostatní se nedá příliš chválit. Celkový dojem bych viděl okolo průměru. 5

Ani nevím, kdy naposledy na mě horrorový film udělal tak silný dojem, jako Inside (L'Interieur). V minulém, na kvalitní filmy poněkud slabším, roce se žádný takový neobjevil a marně pátrám v paměti, jestli tu byl vůbec nějaký v posledních dvou nebo třech letech. Tak dobrý je film režisérské dvojice Alexandre Bustillo a Julien Maury, i když dobrý spíše ve smyslu, že splnil přesně to, co se od něj očekávalo. A že jsem toho od něj neočekával málo. Když jsem se na STUDNI o něm poprvé zmiňoval, psal jsem o něm jako o slasheru, kde bude velmi omezený počet obětí. O Inside se nedá přesně říct, co je zač, protože je složený z více subžánrů. Definici slasheru do jisté míry splňuje, nemalou měrou pak obsahuje prvky exploitation. Po jeho zhlédnutí se bude divák cítit jako po sledování drsného exploitation titulu, a to i přesto, že se nadějní francouzští režiséři chtěli zavděčit hlavně hardcore horrorovým fanouškům. A přesně pro ně Inside je.

Původně jsem přemýšlel, že mu plné hodnocení nedám - kvůli závěru, který je byť vynalézavý, ale nemá dostatečnou sílu smést diváka, což jsem od něj tak trochu čekal. Ale přecejen si to zaslouží, hlavně díky fascinující třetí třetině. Film se doporučuje všem fanouškům poctivé filmové hrůzy, tohle je totiž jeden z těch žánrových klenotů, které se rozhodně vyplatí vidět. Film se nedoporučuje klaustrofobikům. A mimochodem, The Descent považuju za jednoznačně nejlepší horrorový počin roku 2005.

Jen málo horrorů mě v posledních letech svojí atmosférou zcela pohltilo - Kansen řadím mezi ně. Zasazené do celkem originálního prostředí, alespoň co se týče japonských duchařin, se po šedesát minut odehrává dusná a poměrně nekompromisní ukázka neustálého strachu, která zdá se nemá konce. Řemeslně vynikající podívané bohužel dojde deset minut před koncem scenáristův dech a končí snad tím nejslabším koncem, jaký mohl mít. 7 až 8