Lichty

Vše důležité již bylo řečeno. Nikoliv dokonalý, ale přesto krásný a působivý film, který dokazuje, že čeští herci mohou hrát lépe než většina amerických, když má jejich role duši a příběhový význam.

Haneke ždímá svůj pomalý režijní styl a snaží se šokovat velmi jednoduchým příběběhem o vydírání. Bohužel ale tam, kde ve Funny Games střídal dlouhé záběry z rychlými a zajímavými, zde se film vleče po celou dobu. Své "neutajené" momenty má (scéna s nožem), ale jakoby z výsledného celku dýchalo samohoničství, které je pro Hanekeho tvorbu tak nezvyklé. I tak ale Utajený stojí za vidění.

Tam, kde ostatní uhýbají s kamerou, Darabont natvrdo snímá počítačová chapadla a psychologii zvládá stejně neuvěřitelně, jako to uměl před lety. Většina vychvaluje parádní závěr, ale já bych Darabonta poplácal po zádech za atmosféru, kterou již napotřetí vyždímal z Kingů úplně do sucha. Jeden z nejlepších hororů za posledních pár let.

Sám jsem si nebyl do poslední chvíle jistý, zda Zelenka tehdy natočil Sherlocka jako komedii nebo pokus o horor. Podle mého se ale jedná o takový malý český Slither, ve kterém se neuvěřitelně hláškuje a Petr Kostka v něm vytvořil českou podobu Vlka Jacka Nicholsona (už vím, kde se Nichols nechal inspirovat) s tak neobyčejným charismatem, že by po něm v Hollywoodu skočili. Jednoznačně nejlepší výrok ve filmu má ale Josef Somr, když Karel Augusta stojí nad bezvládným tělem a ptá se, zda nemá zavolat doktora. Somr se na něj podívá a po pár sekundách řekne: "Není potřeba nikoho volat. Doktor jsem já." Kdo chce zkrátka vidět Holmese a Watsona jako dva ochlasty s neobyčejným apetitem, ať si na Šplhajícího profesora počká v televizi. Větší guilty-pleasure asi na televizní scéně nenajde.

To jste nikdo nečetl Kingovu brilantní povídku Pitevní sál č. 4? Zřejmě ne, jinak byste tady nevzpomínali na Heroes a podobné zcestnosti. A tak když Hayden na operačním stole zjistí, že narkotika zrovna nezabírají, atmosféra by se dala krájet a scénář se do té doby přehrabuje ve smetánce mysteriózních thrillerů. Jenomže potom přijdou zvraty, rádoby dramatické situace a konečně i chvíle, kdy přední herecké duo odhalí svojí hereckou průměrnost. Zachraňovat všechno tak nemůže ani nevýrazná režie, ani Howard, jehož postava je neobyčejně špatně napsaná. Za tu první část si ale rozhodně nezaslouží Awake zatratit.

Moore se snaží odhalit brutalitu a "krvavost" situace a zapomíná přitom na základní filmové ingredience. Co je mi potom, že tam starému Toddovi pěkně vyříznou jazyk, když se divák pořádně nedozví, jak těžký je to bastard a co svému synovi provedl. Bohužel tento televizní Sweeney Todd trpí na nedostatek jakékoliv atmosféry, díky které by jistě pěkně napsaný závěr nabral na jakékoliv vážnosti. Takto sledujeme jen bezkrevnou krvárnu s pořádně ostrou břitvou, ale krví, která je čistě bílá. A nemyslete si, že tu jen bezcílně obhajuji Burtonův muzikál. Ten mi totiž přišel ještě o stupínek horší.

Naprosto nekoukatelná ptákovina. Mistře, takhle ne...

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem i v Delíriu našel typický DiCillův rukopis. Buscemi s Pittem válejí a pozdevávají příjemně, jen lehce komediálně, načrtnutý scénář o přátelství a pýše, který vás připoutá k obrazovce aniž byste věděli jak. Život v oblouznění určitě nečekejte, ale kvalitní zábavu s přidanou uměleckou hodnotou určitě. PS: Les měl stisknout spoušť foťáku.

Ultrashit alias Friedberg a Seltzer dělají všechno proto, aby lidstvo této země bylo oficiálně vyhlazeno a vymřelo v kině a u televize u jejich šílených produktů. Spektákl o Sparťanech totiž stihne během pouhé hodinky udělat odkazy snad úplně na všechno. Na Shreka, Casino Royale, Transformers, Ber nebo neber, American Idol, Amerika hledá Topmodelku, Paris Hilton, Britney Spears, Kevina Federlina nebo Lindsay Lohan. A to vše v tak šíleně dementním podání, že u toho zůstanete, stejně nebo já, sedět s otevřenou pusou.

Poctivý a drsný thriller ze staré školy, ze kterého je znát Lumetův rukopis jeho nejlepších kousků. Díky mozaikovitě vyprávěnému příběhu je film překvapivě velice svěží a chytrý scénář na vás nechrlí šokující vypointované scény, ale pomalu a ledově vstupuje do charakterů postav Andyho a Hanka. Mávání rodinnými vztahy, kde jde láska ruku v ruce s nenávistí, je velice náročné na psychiku. A to i díky parádním hereckým výkonům Hoffmana, Hawkea a Finneyho. Děkuji, pane režiséra a přeji ještě hodně elánu do dalších let.