Filomena.I.

Před očami míhá se mi stále ženština korpulentní poskakující bez samopalu a se samopalem (ach hořkost sama!) spolknuvší nejspíše celý kodex zákonů, kteréž neustále recituje. Tu zjeví se anděl s harmonikou, udávající všemu tomu mumraji bláznivému správný rytmus. Anděl držící jablko zaprášené znázorňující Zemi se všemi národy, „jež se milují, bojují a zabíjejí“. Zde, v domě bláznů, na střepinách čečensko-ruských vztahů setkají se vojáci, pak lidé, pak bratři bojující bok po boku v jiné zemi. Nyní však proti sobě stojí jako nepřátelé. Jak absurdní. Tohle bláznovství zavání smrtí. Tu noří se anděl do svých snů, by jej strach dočista nestrávil. (Voják zas do opiového nevědomí.) Ten sen je však pravým ŽIVOTEM, kde vládne láska a všichni sedí pospolu u jednoho stolu. Tak by to mělo být. Tak je to správně. Klidně i s Bryanem. * Do zvuků války zní tesklivý chorál čečenských mužů toužících po domově. Ne po zabíjení. Anděl zpívá: Ohni, miluji tě, nezabíjej mne! Bláto, miluji tě, nezabíjej mne!... Kdo je tady vlastně blázen? * Celý svět je domem bláznů... A kousek v mém Deníčku.

Po shlédnutí filmu místními potentáty byl prý Juraj Herz odporoučen na psychiatrické vyšetření. V první půli jsem se obávala, že tam skončím též. Ošívání, hlavy třeštění z toho neustálého lomozu, křiku, zvuků příšerných, špíny a otrhanců. Sáhla jsem i na čelo své v obavě horečky, jak jsem se z trýznivosti této zpotila. Úmysly zaječí na síle rostly a v křesle držela jsem se jen silou vůle. Náhle jakoby se cosi zlomilo a mozek začal opět fungovat a pozornost utkvěla na perle, o kterou konec konců přece šlo především. Vyskočil mi úryvek z Bible o drahocené perle, kvůli které člověk prodá vše, co má, aby ji získal. * Našla by se i postava prosťáčka, blázna, který má téměř vždy jakousi zásadní úlohu a jehož většinou všichni využívají a opovrhují jím. Pak přichází falešný mastičkář nepochopiv ničeho o cestě hledání Světla a zůstává tak ve tmě. Zlo převtěleno do motorkářů potetovaných, číhajících na své oběti jako hyeny nenasytné. Potulní herci nastavující zrcadlo. Vše a všichni vířící kolkolem jako na tržišti (spíše smetišti) světa. * Identifikovat herce známé nezdařilo se hnedle. Krásně - či spíše odporně zakukleni. Však osobitě zabarvený hlas (zakázané) Jany Kratochvílové a Jiřího Schelingera poznatelný byl hnedle. Alespoň něco. Tehdy zapovězený Pražský výběr byl nepřeslechnutelný svým vystoupením, inspirovaným pochody nacistickými. Proto tak odpuzující hudba a vlastně všecko. Straka získavší na závěr perlu, této se vzdává pro záchranu svého bližního. Vskutku skutek lásky. Vykročila do Světla... ***** Toť štěky, jež vyždímati jsem ze sebe ráčila k počinu tomuto. Více ze sebe nevytřesu. Poněkud pokulhávám za Jurajem Herzem. Však osvětlení přinésti mohl by podrobný rozbor fundovaný v mém Deníčku, chcete-li.

Zda nařčení z travičství a incestu levobočka kardinála Rodriga Borgia, později papeže Alexandra VI., bylo pravdou či pomluvou, zůstane nejspíše tajemstvím. Historická bádání však napovídají cosi jiného, nežli pověst Lucrezie Borgia jako největší neřestnice v dějinách. „Nebyla spíše nejnešťastnější ženou?“ Již ve dvou letech ji odebrali matce, proto se upnula na otce. Ve třinácti byla provdána, v šestnácti opět, však její milovaný manžel byl zavražděn. Ve dvaceti ji otec opět provdal za Alfonsa d`Este a zpočátku chladné manželství se rozehřálo. Během sedmnácti let společného žití Lucrezia porodila šest dětí. Skonala po porodu ve věku 39 let s manželem po boku. Ten pak napsal roku 1519 svému příteli: „Při psaní těchto řádků se nemohu ubránit slzám u vědomí, že jsem ztratil tak drahou a vzácnou bytost. Neboť takovou ji v mých očích učinilo její příkladné chování a její něžná láska, která mezi námi vládla.“ Jako vévodkyně Ferrarského vévodství se proslavila obratností při řešení občanských sporů a lid ji oplakával. *** Kde je pravda? Že by už Jiří Schelinger cosi tušil?... Viz Deníček.

Po projekci slyšel bys špendlík spadnout. Jakoby chtěli diváci tichou pietou vzdát hold pěti dívkám toužícím po tom nejpřirozenějším: Naleznout svého prince a žít s ním obyčejný život v teple domova. Však vtaženy jsou do války. Z odstínů válečné šedi představující bezžití vystupují jejich vzpomínky a sny v sytých barvách života skutečného. *** Soňa s duší poetickou snaží se jako ČLOVĚK - nikoliv voják - udělat druhému radost. Umírá jen kvůli váčku na tabák? Neb pro gesto lidství, jež je silnější nežli vojenský řád? * A není snad přirozené pro sedmnáctiletou Galku ocitnuvší se tváří v tvář smrti volat po ochranitelském náručí matky? * V pohledné Ženě vzedne se nečekaně vlna lidství v heroický skutek lásky a oběti, při kterém křičím v hloubi duše „schovej se!“ a cítím bezmoc šílenou nad zlovolností války. Tato krasavice s prádlem hedvábným a chováním pohoršlivým však umírá s písní na rtech a úsměvem na tváři nikoliv pro vlast, ale pro svoje kamarádky. Pro ŽIVOT. O to silnější je prožitek, když příběh vpravdě se udál a neskutečné scény stávají se tak skutečnými. ******************************** ************************************************** ************************************************ Válka s atributy zmaru a smrti přináší zbytečných obětí. Komorní, lyricky laděný příběh pěti dívek ocitnuvších se v nepatřičném ději zasazeném do nepatřičného místa přírodní horské krajiny, kde jitra jsou tak posvátně tichá...

Rodina vyobcována ze své země, dcery vypuzeny z domova do kláštera, zmatená vesnice vykořeněná ze zvyků a tradic, soudružky sestry vyhořelé vytrhnuty z řádu, jenž určoval Bůh. Nyní bezejmenné. Nikdo. *** Trudná léta padesátá. Ztracenci směřující nikam. * Ztracenci kodrcající se na rozbité cestě života vedoucí nikam. *** Otec bloudící po kraji hledajíc svou identitu a domov. Nalezne je u nejstarší dcery? Jen zahořklost a beznaděj. „Když dělati nemůžete, oběsit se někam jděte.“ * Mladší Zuzka uzavřena do smířlivé lhostejnosti jej též odmítá. „Když vám nelze pracovati, jděte chleba vyžebrati.“ * Poslední útočiště doufá zlomený otec naleznout u Klemencie, dcery nejmladší. Tu jakoby se při jejich setkání vznítil malinký plamínek lásky a odpuštění. Naděje... „Vítám vás milý tatíčku, vítám milý holoubečku!“ *** Absurdita s prvky surrealistickými obnažující lidskou hloupost (místních potentátů). * Všichni jsou jako opuštění psi v kleci toužící po svobodě a kouska sounáležitosti. Být někde zakotveni. Mít DOMOV. Nejmladší dcera, jediná čistá, však poněkud zmatená bytost v tomto mumraji živočišném, musí přinést svoji oběť... *** Není důležité, KDO JSEM, nýbrž KÝM JSEM ve svém nitru. *** (Obsáhlejší rozbor filmu v mém Deníčku, i s celým textem moravské lidové balady.)

Letopisy Narnie C. S. Lewise jsou knihou duchovní, žádné fantasy, které z ní udělal film. Ten tuto základní linii zcela zakopal a nechal pouze jakousi skořápku plnou soubojů a bitek. Tyto však vyznívají zcela odlišně nežli v knize. Aslanův meč je zbrojí víry proti zlu ve světě, proti zlu v nás. Zbroj Boží k duchovnímu boji. (Každé z dětí dostane určitý DAR, sloužící druhým.) Člověk stále musí zápasit o světlo v sobě, vzbuzovat dobré a živit naději. * Drak je obraz samotného Eustáce, jeho nitra. Svléknout tu tvrdou kůži musí bolet. V knize neděje se toto svlékání v mžiku jako ve filmu. (Uzdravujeme se postupně.) Přejícností druhým a dobrými skutky se může opět stát člověkem, s pomocí Aslana (sám to nedokáže). Největším hrdinou ve třetí knize Letopisů se tak stává Eustác vítězící sám nad sebou. * Aslan - Lev - je obrazem Boha (Ježíše Krista) z Knihy Zjevení: „Hle, zvítězil (nad satanem a nad světem) LEV z Judova kmene, Davidův potomek...“ (Zj 5, 5b). Narnie jako biblický obraz ráje, kde plyne život v harmonii - člověk rozumí i řeči zvířat. Odvrácením se od Boha je harmonie porušena. * Kniha určena je pro děti, tož symboly a obrazy křesťanské (jednoduché a místy nasládlé) zabaleny jsou do příběhů dobrodružných, navrch propletených elfi a dalšími tvory pohádkovými. Autor jistě by posmutněl, vida mordýřinu (nejvíce v „Princ Kaspian“), kterouž film udělal z knihy. *** Myšákovi srdnatému uděluji jednu hvězdičku. Gentleman každým coulem.

Bodrý týpek Belmondo „co má teď Lollu“ a mrazivě fešný Alain Delon s pohledem vražedným. První jejich setkání bylo zkázou pro nábytek. Vyříkaje si své názory skamarádili se nakonec při chutné polévce dívky Lolly, jejíž kuchyně nikdy nezklamala. Tito malí podvodníci dali hlavy dohromady a s šarmem rafinovaným pomocí koček dvounohých i čtyřnohých - a čehosi smrdutého navrch - vymítili z města rybí konkurenci. Zde končí veškerá groteska. Zaměřivše se na rybolov s rybami většími odvíjet začne se drama gangsterské s vehikly chrlícími kulky smrtonosné. Čím více moci, tím více krve. Plíživě vkrádá se nedůvěra vzájemná a atmosféra začíná houstnout. Město zavání pachem mrtvolným. A to již není k popukání. A oheň a led nejsou těmi nejvhodnějšími společníky, jak víme... *** Léta třicátá, kdy nejen v Americe vládli mafiáni s příručními gangstery. Dnes nazývají se kmotry či oligarchy. Neteče naštěstí tolik krve, o to více peněz špinavých do daňových rájů. *** Filmy po gangstersku vyvedené nejsou nejlepší pro trávení. Ovšem spojení Jiskry a Ledu v snímku tomto bylo neodolatelnou lahůdkou...

Pohled do duše člověka zdeformovaného navenek, však průzračného uvnitř. Dloubanec do "normální" společnosti (nehledě na letopočet) odmítající vše lišící se od běžného, jež dá krutými prostředky najevo odmítnutí toho, co se jí hnusí. Nevědomky tím však odkrývá SVOJI ošklivost a zrůdnost. Pouze lékař ztvárněný Anthony Hopkinsem (poprvé jsem jej viděla ve filmu mladého) ukáže znetvořenému "slonímu muži" vlídnou tvář a vrátí mu na chvíli lidskou důstojnost. *** Černobíle zabarvený, však sugestivní film je provázen výbornou kamerou, jež zbytečně neukazuje divákovi drastické scény ve vší nahotě, jak je to u mnohých snímků běžné (aby si divák co nejvíce užil!). Přesto nebo právě proto nepostrádají dramatičnosti. Film Davida Lynche natočený dle skutečných událostí si zaslouží divákovu stoprocentní pozornost.

Boňuelovy filmy prý vyvolávají pobouření, u mne se však dostavilo otrávení. Úchylný námět pro 3 v 1 - sexuologa, psychologa, psychiatra. Unuděná panička léčící si své sexuální problémy úletnými představami. Teprve až představa (neb skutečnost?) dojde do tragického konce, je ze svého chladu k manželovi vyléčena a její láska se rozehřeje?! Rozpor mezi konzervou navenek a zkažeností uvnitř? Jedna hvězda za zajímavé záběry kamery a hudbu.

V tomto Buňuelově filmu by se již dalo leccos hledat a najít. Film se povětšině odehrává u jídelního stolu, stále stejná parta a sem tam někdo navíc. Divadelní "sen" připomněl mi parlament, kde se politik zhrozí: Zapomněl jsem, co mám říkat...a lidé ho vypískají. Aktuální - politici nám stále hrají nějaké divadlo. (A také říkají to, co lidé chtějí slyšet.) *** Roztomilá scénka v kavárně, kde jim vše došlo... (melancholická vzpomínka na léta minulá)… Roztomilý číšník... Jinak scény vyvolávající zprvu pousmání, však v hloubi vykřičník skrývající... A závěrečné: Všichni jsme na cestě a záleží na nás, JAK po ní půjdeme...