charlie_ando

Od prvního obrázku je jasné jak tenhle film skončí a happy end to nebude. Co taky čekat od filmu, kde hlavní záporák je zhoubná rakovina. Režisér Josh Boone, co jsem pochopil, se knižní předlohy držel věrně a není se co divit, když spoluautorem scénáře byl i její autor John Green a předkládá nám film o nemoci/bolesti, naději/beznaději, lásce/smutku, statečném vzdoru, velkém snu a hlavně o hlubokých emocích. Tempo vyprávění není nijak závratné, taky proč, není kam spěchat, protože na obzoru nejsou žádné světlé zítřky, ale zároveň nenudí a servíruje nám divákům plno velmi působivých scén. Oba hlavni představitelé hrají velmi dobře. Shailene Woodley zvládla na jedničku silnou dívku Hazel Grace Lancaster zkoušenou krutou nemocí, která si drží odstup a jen ten krátký sestřih jí moc nesluší, ale k roli to prostě patří. Ansel Elgorta si s lehkostí zahrál trochu hejska a rošťáka s velkým srdcem Augustuse Waterse. Čekal jsem spíš srdcebolnou romanci, ale dostal jsem překvapivě dospělý snímek, který dokázal s bravurou balancovat na tenké hranici mezi prvoplánovitostí a laciností a jede si svou výraznou civilní cestou. Nechybí mu ani humor s hořkým nádechem ani hluboké (dojemné) pasáže a mě samého nejvíc zasáhla ta v domě, kde se skrývala a napsala svůj deník Annelies Marie "Anne" Frank. Musím pochválit i velmi vkusně zvolené grafické pojetí sms zpráv a emailů v obraze. Příběh se smutným a závažným tématem smrtelné nemoci, který dokáže být krásný a zvládne vyloudit úsměv i slzu.

Tento komentář začnu s trochu větší oklikou, jako vášnivý čtenář beru často knižní adaptace na stříbrné plátno, jako takové ochutnávky, které přede mnou otevřou fantastický svět uzavřený ve svazcích potištěného papíru a tak dokážu být k filmům shovívavější. Se Stoletým staříkem je to, ale obráceně. Tuto knihu od Jonase Jonassona jsem objevil a četl už skoro před rokem. Takže do kina jsem šel na jistotu a s konkrétní představou, co se na mě chystá a ejhle dostavilo se určité lehké rozčarování. Kniha se mi líbila a hlavně mě dokázala vcelku dobře pobavit svým osobitým severským zemitým humorem, který a to je moc dobře, je cítit i z filmu. Hlavním (ne)hrdinou této skandinávské taškařice je švédsky Forrest Gump stoletý penzista Allan Karlsson, který má za příbuzného našeho "dobrého vojáka" Švejka a nestydí se za to. Za svůj dlouhý barvitý život toho opravdu zvládl hodně, prošel celý svět a má prsty v kdečem. Moje jediná výtka směřuje ke scénáři od Hanse Ingemanssona, na kterém se podílel i pan režisér Felix Herngren. Děj se od knihy odchýlil v mnoha drobných detailech (chápu, že se muselo zkracovat; zvlášť třeba u špionských námluv mě to, ale zamrzelo) a to bych tvůrcům asi prominul, ale že vypustili uprostřed filmu několik dlouhých let po útěku z gulagu ve Vladivostoku a rovnou skočí do bouřlivé Paříže, opravdu zabolelo a to samé platí o závěru. Nechci jen kritizovat. Film je to zručně natočený. Je plný politicky nekorektního humoru, který si pohrává se spoustou svérázných postaviček, ale hlavně dokáže divákovi vykouzlit takový ten škodolibý úsměv na tváři. Člověk, který je nepolíben předlohou se musí opravdu dobře bavit, ale já budu tentokrát trochu víc kritický.

Cestování časem mě fascinuje a tak jsem se velmi těšil na Budoucí minulost. Nic není tak jak má, profesor není profesor, ale hodně slušná smaška, která neví kdo je, Magneto hnije v betonové díře, od které zahodili skleněný klíč, Mystique je na své válečné stezce a jen na Wolverina je spolehnutí zvlášť na jeho suchý humor. Sentinelové jako odosobnělí vyhlazovači jsou víc jak schopnými protivníky mutantům i lidem a systematicky provádějí genocidu, na kterou byli naprogramováni. Skvěle se povedl retro look počátku sedmdesátých let, občasné zapojení původních zpravodajských záběrů přidalo na působivosti a vše se veze na temnější thrillerové vlně. Z celého filmu dýchá poctivá práce, ale nemůžu se zbavit pocitu, že vše mohlo fungovat lépe a tím nechci říct, že je to špatný film dokonce si naopak myslím, že patří k nadprůměru, ale mohl být o hodně lepší a velký potenciál se nepodařilo plně naplnit. Ta pomyslná špetka koření, která chyběla téhle prima podívané, aby měla ten správný říz, jsou hluboké emoce, ale abych moc nekritizoval tak přes slušnou délku přes dvě hodiny jsem se nenudil a naopak jsem se dobře bavil, zvlášť vtípek se Star Trekem se hodně podařil. Ten kdo má rád Mutanty nebude zklamán a hlavně neodcházejte před koncem filmu, protože potitulková scéna stojí opravdu za vidění.

Nová Godzilla je tradiční/netradiční hollywoodský filmařský počin, který je však hlavně poctou první japonské Godzille z roku 1954 a o tento svůj názor opírám své celé hodnocení. Opravdu velmi povedená trailerová kampaň mě dokázala na tento film úspěšně nalákat a hodně jsem se těšil. Narovinu přiznám, že jsem nebyl zklamán, ač přijetí tohoto snímku je rozpačité a z kina jsem odcházel spokojen s prací, kterou odved celý filmařský štáb. Jediná moje výtka směřuje snad k tomu, že střih mohl být údernější a děj tak mohl mít dramatičtější spád, ale na druhou stranu je znát snaha tvůrců o budování silné atmosféry a to se počítá. Tvůrci scénáře Max Borenstein a Dave Callaham mohli ještě své dílo okořenit větší špetkou emocí, ale to bych chtěl asi moc. Zvlášť, když s přibývajícími minutami dostávala Godzilla čím dál víc prostoru a z lidí se stávali jen figurky v pozadí. To co se však opravdu povedlo, je samotná Godzilla, která nezapře svou japonskou maminku a přitom působí tak neuvěřitelně živě a skutečně. Režisér Gareth Edwards v sobě nezapře tvůrce atmosférických “Monsters“ a trpělivě buduje hutnou atmosféru a často se uchyluje k dokumentární kameře, ale nakonec nechává diváka vychutnat souboj titánů v rozvalinách kalifornského San Francisca. Díky silné konkurenci sympatické hlavní představitelky jsou lidští herci trochu upozaděni, ale potěšil mě Ken Watanabe jako Dr. Ishiro Serizawa a “perníkový táta” Bryan Cranston, který si zahrál Joea Brodyho muže hledající pravdu. Pro mě jednoznačný nadprůměr, který neurazí.

Pamatuji si, jak jsem tenhle kultovní film viděl poprvé a to už je opravdu dávno. V televizi běželo na ČT2 americké nezávislé léto, venku vládlo horka a já nevěřícně valil oči na historky z podsvětí. Quentin mi svým jasně čitelným a osobitým rukopisem přivodil velký kulturní zážitek, na který se nezapomíná a rád si ho kdykoli připomínám. Proto jsem byl nadšen, když jsem se dozvěděl, že AČFK se rozhodla vrátit Pulp Fiction na stříbrné plátno skrze svůj “Projekt 100“. Potemněly sál mého oblíbeného kina Oko byl během obnovené premiéry [7. května 2014] plný až po strop lidmi, kteří byli na jedné vlně a na světě byl další nevšední krásný zážitek. S jakým výsledkem může skončit sledování poctivého herectví, proudu skvělých a nezapomenutelných dialogů, které se střídají se spoustu vtíravých písní. Film, který se nedá vyhnat z hlavy a pokaždé si v něm najdu něco nového, ale hlavně je to prima zábava. Na závěr si dovolím citovat Julese: „Ezechiel 25:17 - Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby…“.

Spiderman umí hlavou dolů lézt, umí též sítě plést a dovede i spoustu dalších úžasných kousků, ale bohužel má taky trochu problém sám se sebou a neví, kým chce být. Nebojte se, režisér Marc Webb nenatočil existenční psychologické drama, ale čistokrevnou komiksovou popcornovou zábavu. Na můj vkus má příběh, až moc dlouhou stopáž a neuškodilo by mu dramatičtější prostříhání, jak vše směřovalo k dramatickému konci, měl jsem problém udržet pozornost. Na druhou stranu mě opravdu pobavil Paul Giamatti ve vedlejší roli psychicky narušeného ruského gangstera Alekseie Sytseviche a Marton Csokas jako svérázný psychiatr doktor Kafka. Nesmím zapomenout, zmínit půvabnou Emmu Stone, která si zdařile střihla Spidermanovu osudovou femme fatale. Gymnastická cvičení pavoučího muže v ulicích New Yorku jsou opravdu povedená a nechybí ani trocha suchého humoru. Tři nevýrazní záporáci jsou však na můj vkus trochu moc a pomáhají tak rozvleklosti děje. Co jsem však hodně postrádal, je napětí a trocha emocí. Film to není vcelku špatný, ale je v něm několik hluchých a hlavně nudných pasáží.

Režisér Jerzy Hoffman si společně se scénáristou Jaroslawem Sokólem ukousli opravdu velký krajíc válečného komisárku, protože chtěli vyprávět epický příběh "zázraku na Visle" a vše to válečné zápolení měla spojovat hedvábná nitka milostného příběhu ústřední dvojice. Bohužel se to tak zcela nepodařilo a film je spíš souborem jednotlivých výpravných obrazů. Pokud se něco výrazně povedlo tak jsou to bojové scény a zvlášť jezdecké útoky, které jsou však často devalvovány roztřesenou digitální kamerou. Pro české diváky bude asi dost těžce stravitelná výrazná náboženská linka a rovněž to, že bez znalosti historických souvislostí je vyprávění dost nepřehledné a chaotické. Začátek ještě jasně ukáže, jak jsou v tomhle příběhu rozdané karty a kdo stojí na jaké straně barikády, ale pak už to jsou spíš jednotlivé střípky historie, ač se snaží být někdy až dokumentární. Hlavní hrdina mobilizovaný polský jezdec Jan Krynicki (Borys Szyc) má hlavu plnou furiantských hloupostí a tak se není co divit, že se dostane do pěkné šlamastiky a vojenským tribunálem to jen začíná. Děj někdy až necitlivě střídá scény z bezstarostného varšavského varieté, aby zvýšil kontrast výjevů z bitevního pole. Ač nesmiřitelný střet hrdého polského orla s rudou sovětskou záplavou sliboval velkou hloubku a silné drama, emocí je ve filmu jako šafránu. Vděčná historická událost, která by si zasloužila výrazně lepší scénář.

Východní fronta během druhé světové války je určitě téma, které mě nechá chladným a tak jsem byl i vcelku zvědavý na poslední počin ruské kinematografie, jenž si vzal na mušku ikonickou bitvu o Stalingrad. Bohužel mě film nijak zvlášť nezaujal. Přitom se tvůrci pokusili o originální přístup, kdy gigantickou bitvu minimalizovali do urputného zápolení o jeden dům na břehu řeky Volhy. Co se určitě povedlo tak jsou kulisy, v kterých se celý film odehrává, náměstí protkané sítí zákopů a několik bytů, které se proměnily v body odporu. Vznikla takřka divadelní dekorace, kde se mělo odehrávat vypjaté válečné drama. Ze zápolení dvou nesmiřitelných ideologií, které je tu zosobněno duelem dvou armádních důstojníků, se nepodařilo vytěžit nic a na mě čišela naprostá chladnost. Kapitán ruských průzkumníků Gromov (Pyotr Fyodorov) hrdina z povolání vede svou nesourodou skupinu proti válkou opotřebovanému pruskému kapitánovi Kanovi (Thomas Kretschmann), který ztratil všechny životní iluze. Přišlo mi, že ve filmu nebyly žádné emoce, ač vcelku dobře střídal zdařilé bojové scény s chvilkami pomíjivého klidu. Pokud má něco sílu tak je to úvodní šturm ruské pěchoty skrze hořící pole trosek, ale celková obrazová přestylizovanost a slabý scénář sráží celkový dojem hodně dolů. Pro mě vcelku velké zklamání.

Uběhlo už víc jak čtvrt století, co jsem tuto pohádku viděl poprvé a jako malému se mi nelíbila. Teď už, ale nejsem malý. Karel Zeman nám předkládá kouzelný příběh se silnými hororovými prvky, které ještě zintenzivňuje hudba Františka Belfína s tklivým ústředním motivem, jenž však v sobě skrývá naději. Přenesme se tedy do Lužice pod Saskou vládou, kde hlavní hrdina sirotek Krabat jde potulkou o žebrácké holi a je vlákán mluvícími havrany do prokletého Mlýna na černé vodě. Dokonalé místo pro černou magii se stane jeho novým domovem a stává se dvanáctým učedníkem černokněžníka čerpající svou temnou sílu z pekelné zakázané knihy plné rozličných kouzel. Svému nebezpečnému pánu propadne tělem i duší. Animovaný film, který svým precizním výtvarným zpracováním přesahuje svůj formát. Díky originálním obrázkům a zručnému využití kontrastu barev získává nádech tajemna a je nadčasový. Poetické poutavé vyprávění o kouzlech a síle pravé lásky.

Západní fronta léta páně 1916, Velká válka už trvá dva roky a vybírá si svou krutou daň. Pod zákopy nesmiřitelných soupeřů se vede trochu jiný střet, v podkopech a tunelech zuří tichá válka nervů a nepřítelem všem je i nevyzpytatelná příroda. Film Jeremyho Simse stírá vrstvu prachu, kterou zapadla tato polozapomenutá kapitola tragických lidských dějin, od níž nás už dělí takřka 100 let. Jasně se ukazuje, že našinci nejsou první, kdo se vyznal ve zručném tunelování. Hrdiny příběhu jsou příslušníci první australské tunelářské roty, kterou vede zelenáč demoliční expert důstojník v záloze Oliver Woodward (Brendan Cowell). Nový poručík si musí získat své ostřílené veterány, kteří mu zpočátku nedůvěřují, a času na vzájemné z žití jim neúprosná realita moc nevěnuje. Sapéři jsou totiž převeleni z Francie do Belgie, kde mají za úkol chránit systém tunelů, jenž mají být použity v nadcházející ofenzívě. Zdatným sokem se jim stane důvtipný německý šikovatel Karl Babek (Kenneth Spiteri). Klaustrofobickou tíživou atmosféru zdařile navozují povedené kulisy stísněné temné tunely a všudypřítomné špína a bláto. Děj dobře zvládá střídání tempa, kdy prchlivé momenty klidu a bezpečí jsou střídány vypjatými okamžiky války. Malý film o velkých činech.