charlie_ando

Musím se hned na začátku přiznat, že můj komentář nebude objektivní, protože neznám původní látku a za to se všem znalcům omlouvám. Původ nového filmu režiséra Sama Raimiho je spjat s ikonickým kinematografickým počinem z roku 1939 The Wizard of Oz, který vznikl podle literární předlohy The Wonderful Wizard Of Oz od spisovatele Lymana Franka Baumana už v roce 1900 a je ve Spojených Státech klasickým pohádkovým příběhem. Největší devizou celého snímku je jeho nápadité vizuální zpracování, které se odvolává na svou vousatou předlohu, respektive děj filmu je vsazen o mnoho let před příběh filmu z konce třicátých let minulého století. Velmi mile mě překvapil černobílý úvod ve formátu 4:3, který výrazně kontrastuje s duhově barevným zbytkem vyprávění. Za scénář je zodpovědná dvojice autorů Mitchell Kapner a David Lindsay-Abaire a podle mého mínění je to Achillova pata celého filmu. Velmi jednoduchý a přímočarý děj se dá shrnout do pár vět. Vše se točí kolem nenapravitelného sukničkáře a nepříliš dobrého kouzelníka jménem Oz, kterého si zahrál s radostí James Franco. Díky povětrnostní anomálii se jeho postava dostane z Kansasu do fantasy země Oz, která čistě náhodou hledá nového krále. Tak se náš (ne)hrdina vypraví na putování za královskou korunou, pohádkovým pokladem a srdcem krásné čarodějky. Prostě obrazově bohatý a dějově prázdný pohádkový koláč pro celou rodinu. [Děkuji ČSFD za projekci 6. března 2013]

To co jsem viděl se mi nehodnotí snadno, protože postava Johna McClana je pro mě klasickým, nebál bych se říct ikonickým hrdinou stříbrného plátna. Už obsazení scénáristy Skipa Woodse a zvlášť jméno režiséra Johna Moorea ve mně vzbuzovalo ty nejhorší obavy. Přišlo mi, jako by producentům na této značce vůbec nezáleželo a za každou cenu se snažili na všem ušetřit. I přesto jsem doufal v menší zázrak. Ten se bohužel nekonal. Do kina jsem šel bez jakýchkoli očekávání, varován špatnými recenzemi a stejně se mi dostalo hořkých pocitů. Nejenže scénář je neuvěřitelně slabý a hloupý, bohužel se k tomu přidala špatná kamera Jonathana Sela, kterou nezachrání ani pár dobrých klipových záběrů. Rovněž střih od Dana Zimmermana je hodně špatný a v některých pasážích je neuvěřitelně chaotický. Nejvíc nedotažená a zpackaná mi přišla střihačská práce během přestřelky v konspiračním bytě, jak se Johnovi dostal do ruky ten lehký kulomet opravdu nevím. Prostě vznikl internacionální guláš, kde Budapešť si zahrála Moskvu, Němec Sebastian Koch si střihl roli Rusa Komarova a postprodukci dělala česká firma UPP. Světlými momenty byly pro mě vcelku povedený úvod, honička s obrněným kolovým transportérem v ulicích rádoby Moskvy a letová ukázka bitevního vrtulníku Mil Mi-24 Hind. Prostě se nepovedlo takřka nic a pro mě to není Past. Jedna hvězda je za Bruce, který si zajel do Východní Evropy na dovolenou a druhá je z nostalgie k téhle pro mě tak srdcové sérii.

Klasika nestárne a Jurský park to potvrzuje a ač nejsem žádný velký příznivec 3D projekcí musím přiznat, že mu třetí rozměr opravdu sluší a ty dvě hodiny jsem si opravdu užil. Zdařilá konverze dokazuje jak před 20 roky Steven Spielberg dokázal natočit maximálně řemeslně zvládnuté a po technické stránce propracované dílo, které má co říct i po dvou dekádách. Po stránce příběhu je to jednoduché až prosté, ale o to víc dostal prostor velmi povedený vizuál a dobře dávkované napětí. Hluboký zážitek ve mně zanechalo první setkání s tyranosaurem a finální scéna v kuchyni, kde děti bojují nerovný souboj s párem vražedně nebezpečných velociraptorů. Zážitek ze sledování umocňuje povedená hudba od Johna Williamse, která je funkční, přitom působivá a její hlavní téma je doslova okouzlující. Jako by to bylo včera, pamatuji si projekci před 20 lety v potemnělém sále Hradeckého kina Centrál, kde byla namačkaná hlava na hlavě. Tyhle vzpomínky jsou hodně nostalgické. Byl to totiž můj první velký film, který jsem viděl na stříbrném plátně. Všecko funguje jako tehdy a nebojím se říct, že možná dokonce lépe a film jsem si opravdu vychutnal plnými doušky a byl to pro mě velký filmový zážitek.

Za sedmero horami a za sedmero řekami leží království... ne, není to království, ale je to prosluněné městečko St. Pete Beach na Floridě, kde je plno holých pozadí, obnažených prsou a alkohol tu teče proudem... Člověk by si myslel, že tu i pečení holubi létají do pusy, ale to zas ne, spíš tu najdete spoustu travky nebo koxu a občas tu zasviští vzduchem i trocha olova z pořádných bouchaček. Myslel jsem si, že na prosluněnou Floridu, když tam zrovna neřádí nějaký hurikán, jezdí trávit podzim svého života američtí senioři. Režisér Harmony Korine jenž si napsal i scénář mě však vyvedl z omylu. Během jarních prázdnin to tu roztáčí vysokoškolská mládež a pěkně divoce. Zápletka je ve své podstatě jednoduchá. Čtveřice vysokoškolaček znuděných studiem v jakém si prachem zavátém vidlákově se rozhodne vyhodit si z kopýtka a vyrazí na nekonečný mejdan na Floridu. Člověk by si řekl, tolikrát zpracované téma nemůže ničím překvapit, ale to je mýlka. Děvčata jsou však charakterově nesourodou skupinkou a hlavně, aby měli dost peněz na svůj vysněný výlet tak udělají místní bistro (kladivem a stříkací pistolkou). Překvapivě jim to vyjde a cesta za povznesením může začít. Vše se, ale zkomplikuje. Během jednoho vydařeného divokého mejdanu jim přistanou na rukou policejní železa a soudce jim napaří velkou pokutu. Z obecní šatlavy a od vysoké pokuty je vysvobodí a vyplatí místní figurka podsvětí ‘Alien’, kterého si zahrál James Franco a ta pravá jízda může teprve teď začít. Od tohoto okamžiku děj pádí rychle pryč i od těch nejdivočejších dívčích představ o tom jak si užijí svoje vysněné prázdniny. Originální halucinogenní zpracování dává filmu snový až absurdní nádech a to zvlášť díky dobré kameře Benoîta Debie a zajímavému střihu Douglase Crise. Film, který není asi pro každého, ale když si člověk k němu najde tu správnou cestu tak se mu dostane nevšedního zážitku.

Než se mi podařilo na tenhle film zajít do kina, tak posbíral spoustu pozitivních recenzí a Jennifer Lawrence stihla být oceněna Oskarem za výkon v hlavní ženské roli. No prostě enormní kladná vlna, které mě posadila do sedačky v potemnělém kinosále s velkým očekáváním. Musím přiznat a bez mučení, že jsem dostal všechno co jsem očekával a ještě mi tvůrci vrchovatě přidali navíc. První pocit, který jsem dokázal identifikovat po konci závěrečných titulků byl, že to celé bylo neuvěřitelně hlučné, živelné a plné silných emocí. Pod scénář se podepsal a na režisérské křesílko si sedl jeden člověk, David O. Russell a odvedl poctivou práci. V hlavních rolích se blýskli Bradley Cooper jako Pat, kterého zlomil dramatický rozpad manželství a dostal ho až na psychiatrii a světlem nejzářivějším oslnila Jennifer Lawrence, která si zahrála Tiffany, jejíž srdce zlomila tragická smrt manžela. Mezi oběma hlavními představiteli fungovala neuvěřitelně chemie. Celý film se podařilo zalidnit svéráznými postavičkami, které dolaďovali příjemně vyhrocenou atmosféru. Zvláště vyčníval Robert De Niro hrající Patova otce a fanatického fanouška Philadelphských Eagles. Celý film je postaven na skvělých maximálně upřímných dialozích a interakci mezi hlavními hrdiny. Konec byl sice trochu ala Hříšný tanec a na řadu přišla i obligátní zvedačka. Ale to nevadí, protože bylo potřeba trochu obrousit ostré hrany upřímnosti a naladit se trochu na romantickou vlnu a snad neprozradím moc, když napíši, že ve filmu padl jen jediný polibek. Příběh o obyčejném šílenství se pro mě stal velkou filmovou událostí.

Tým dvou specialistů na paranormální jevy a skeptiků z katedry psychologie si dal za cíl odhalovat falešná média a všelijaké podvodníčky, kteří parazitují na lidské důvěřivosti. Obsazení a spolupráce ústřední herecké dvojice na plátně je opravdu vydařené. Sigourney Weaver jako doktorka psychologie Margaret Matheson je vůdčí postavou a důrazně se ohání svou analytickou chladnou myslí. Tahle role jí opravdu sedla. Čerstvou krev a mladickou nerozvážnost dodává doktor fyziky Tom Buckley v podání Cilliana Murphyho. Oba zarputilé vyšetřovatele tíží tragické události z jejich minulosti. Hybnou silou příběhu je návrat slavného slepého média Simona Silvera z dobrovolného ústraní znovu k vystupování na veřejnosti, kterého si s chutí a působivě zahrál Robert De Niro. Během první půle buduje španělský režisér a scénárista v jedné osobě Rodrigo Cortés hutnou atmosféru. Během druhé půle, kdy jsem očekával vyhrocení situace, mi přišlo, že film začal trochu váznout. Velký úsměv mi na tváři vyloudil plakát Akta X se sloganem „I want to believe“. Celkový dojem hodně vylepšilo dramatické finále a hodně originální pointa, která se rozuzlí až v samém závěru. Zajímavý film, který trochu mate tělem.

Věděl jsem, že jdu na pořádnou taškařici a nečekal jsem, že se mi dostane nové dramatické pojednání ala Vávrova Kladiva na čarodějnice, ale že to bude až takhle hloupoučké a ploché to bych opravdu neřekl. Na druhou stranu jsem se vcelku dobře bavil a díky rozumné stopáži slabé hodině a půl jsem se nenudil, zvlášť díky velkému množství nadupaných akčních scén. Norský režisér Tommy Wirkola totiž věděl, že kdyby zvolnil rychlé tempo vyprávění, tak by ztratil moji pozornost. Tenhle mladý snaživý Seveřan je podepsaný i pod scénářem, který je ale Achilovou patou celého filmu, bohužel. Co taky, ale vytlouct z tisíckrát odříkané krátké pohádky pro děti na dobrou noc. Jinak musím přiznat, že po řemeslné stránce je film dobrý a je z něho cítit poctivá filmařina a hlavně se nebere vážně. Už úvodní titulky ukážou, že si tvůrci dali záležet s celkovou vizuální stylizací a co mě opravdu nadchlo byly čarodějnice. Každá je jiná a originální v čele s démonickou Muriel v podání Famke Janssen. Cukrovkou stiženého Jeníčka, který se ještě v dospělosti schovává pod postel si střihl Jeremy Renner a Mařenku v přiléhavém koženém oblečku skrývající velké tajemství si zahrála Gemma Arterton a jako titulní dvojici jim to na plátně slušně funguje. Jestli mě opravdu něco pobavilo tak to byl trol z hlubokého hvozdu napůl zkřížený se zlobrem Šrekem a upírem Edwardem z Twilightu. Samotné finále, které se odehrávalo kolem a v perníkové chaloupce (spíš jedová chýši, z které bych si perníček opravdu neodloupl) mi, ale přišlo nedomyšlené a pokazilo mi celkový dojem, ale jinak se mi dostalo poctivé zábavné Béčkové podívané.

První co na plátně uvidíte je nahé prso Nadine Velazquez, která si ve filmu zahrála svůdnou alkoholu propadlou letušku Katerinu Marquez, to jen tak na začátek... Jinak jsem měl vtíravý pocit, že hlavním sponzorem natáčení se stala Americká asociace výrobců a prodejců tvrdého alkoholu. Samotný film je hereckým koncertem Denzela Washingtona, role kapitána letadla Whipa Whitakera, který propadl démonu alkoholu, mu scenárista John Gatins psal přímo na tělo. Role padlého hrdiny mu dala možnost rozvinout celý svůj herecký talent do plné šíře a rovněž předvedl skvělou obličejovou mimiku. Druhým velkým pozitivem je režie Roberta Zemeckise, který se vrátil po dlouhých letech k poctivé filmařině a dokazuje, že ze svého řemesla nic nezapomněl. První kratší část děje se točí kolem dramatické havárie letu SouthJet 227 a musím říct, že je opravdu skvěle řemeslně zpracovaná a triky jsou působivé. Ve druhé části je to už nadstandardní konverzační drama, kde většinu pozornosti na sebe strhává svým bezchybným výkonem Denzel Washington. V malé roli výstředního drogového dealera Harlinga Mayse, kterého je všude moc, se blýskl John Goodman. V alkoholu a koksu utopený skromný poctivý film s koncem, který byl trochu víc omámený moralitou.

Legendární parta je spíš taková zajímavá nesourodá skupinka pohádkových nadpřirozených hrdinů, kteří však nejsou v našich končinách příliš známi. Film vznikl podle knihy Williama Joyce "The Guardians of Childhood", scénář napsal David Lindsay-Abaire a režii si vzal na triko Peter Ramsey, jako svojí kino prvotinu. Hlavními hrdiny jsou Jack Frost, který je volnomyšlenkářský mladík co ovládá mráz a má citelné výpadky paměti ohledně své minulosti a za lidské pokolení je to kluk s velkým srdcem Jamie Bennett. Dalšími do party jsou Santa Klauz spíš kozácký bohatýr, okouzlující víla Zuběnka, zlatým prachem září pán snů Sandman a australský výstřední Velikonoční zajíc. Mě samého nejvíc pobavili Vánoční skřítci. Úhlavním záporákem, proti kterému se musejí všichni spojit je démonický Stín, který se výrazně podobá lordu Voldemortovi a chce připravit všechny malé caparty o jejich šťastné dětství. Velkým kladem celého filmu je kvalitní grafické zpracování a dynamické akční scény, kterých je opravdu mnoho a dávají ději, který je ve své podstatě vcelku jednoduchý, ten správný spád takže jako celek tahle pohádka nenudí a rychle odsýpá. Příběh se může pochlubit klasickými pozitivními hodnotami jako je přátelství, vírou v dobro a spravedlnost a kouzelným happy endem.

Otázka: „Co je horší než návštěva zubaře?“. Odpověď: „No přeci návštěva cenzora…“. Musím říct, že shlédnutí filmu Hitchcock není tak traumatizující jako návštěva zubaře nebo tak otupující jako setkání s cenzorem, ale bohužel tvůrci promarnili jeho velký potencionál. Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale mám stejné pocity jako potom, co jsem v minulém roce viděl Železnou lady. Sice se autoři zaměřili na úzce časově ohraničenou část života mistra napětí, ale stejně se nevyvarovali určité povrchnosti. Točilo se podle knižní předlohy "Alfred Hitchcock and the Making of Psycho" od autora Stephena Rebelloa. Jak název napovídá, vše se mělo odehrávat kolem vzniku legendárního Psycha, ale není tomu tak. O natáčení samotného filmu se toho moc nedozvíme. Chápu, že to neměl být film o filmu, ale zůstala mi určitá pachuť, že toho mohlo být řečeno mnohem víc. Velkou část děje zabere vztah Hitche ke své kreativní manželce Almě Reville a jeho boj s vlastními vnitřními démony. Trefné je určitě obsazení ústřední dvojice Anthony Hopkins a Helen Mirren, které je povedené a oba ukazují, že jsou hereckými špičkami. Dobrou práci odvedla i armáda maskérů a kadeřníků, ale jako celek je to nevýrazné, velká škoda.