Othello

Do sebe zahleděná symbolistická mudrlandská mrdka nesnesitelného narcise, která pro všechny ty bizarní výjevy úplně kašle na všechny ostatní elementy které jsou u filmů tak nějak třeba, například střih, masky či takové rámování, aby nebylo vidět, že kulisy jsou kulisy a statisté nevědí, co mají dělat. Za obrázky dávám pětku s hvězdičkou, jinak spláchnout do hajzlu. Po několika knihách a dvou filmech už je mi jasný, že Jodorowsky je nepřítel. Ještě si odškrtnu Svatou horu a pak budu mít od něj navždy pokoj. Slibuji.

Nabízelo by se říct, že Mean Streets rozvíjí téma režisérova debutu Who's That Knocking at My Door?, ale on to vlastně nedělá. Pořád tady sledujeme skupinu vejrostků za prahem dospělosti, co se bezcílně potlouká po New Yorku, permanentně kalí, hádají se, perou a zase usmiřují, přičemž my máme permanentní pocit, že balancují na hraně propasti, ze které není úniku. Na jedné straně oné hrany je pak vstup do dospělosti, opuštění mladistvé a čím dál již vyčerpávající nevázanosti, na druhé pak pravděpodobně smrt někde v pouliční škarpě kvůli nějaké naprosté blbosti. Mean Streets oproti debutu spíše rozšiřuje kontext takovýchto postav tím, že nás nechává více nahlédnout do mafiánského světa, který celé ty ulice zastřešuje a který je v nich sice tichý, avšak všudypřítomný. Pozice Charlese (Keitel) v tomto světě je již jasnější než u předchůdce - jakožto synovec místního mafiánského kápa má budoucnost v zásadě zajištěnou, akorát nesmí stihnout nic posrat. Pořád s sebou ale tahá zátěže v podobě nesvéprávného Johnnyho (de Niro) a vlastního strachu se vyvázat ze svého mládí. Ze svého okolí je nejzajištěnější, nejrespektovanější a s nejsilnějším zázemím. A paradoxně právě proto nesmí být například viděn, jak si v restauraci povídá s mulatkou. Ta pak ve své poslední scéně, právě tím, nakolik je v důsledku svého původu odtsrčena na společenský okraj, působí ze všech vlastně nejsvobodněji.

Je to více Cormanovka než Scorsesovka, ale je důležitá, protože za a) Scorseseho mentor Cassavetes mu na to řekl, že je to píčovina a ať natočí něco pořádnýho, což mladého režiséra donutilo k tomu, aby se pustil do Mean Streets a za b) Scorsese si pak mohl půjčit Cormanovu crew, která byla zvyklá pracovat rychle a levně, což se mu k jeho prvnímu výraznému zářezu dost hodilo. Samotná Bertha, holka nevycválaná, je kouzelná osoba, kombinující v sobě takovou tu nebezpečnou kombinaci dětské mentality, mladistvého chtíče a absence morálního kodexu, přičemž všechny tyhle její aspekty film celkem dost vytěžuje. Problém je v tom, že Scorsese sice mohl mít storyboardů plnou vanu, ale hlavně si to měl sám sestříhat, protože jak jsou jednotlivý scény a sekvence spatlaný dohromady, tak bych se nedivil, kdyby k sobě materiál někdo lepil žvýkačkou. A mimoto pak vůbec nefunguje postava neústupného odboráře s tváří Davida Carradina (který mi strašně někoho furt připomíná a David Carradine to není), který ve svém papírovém zápalu působí jak z němého sovětského filmu.

Je rok 2023 a tenhle dokument z roku 1970 je zatím to nejvýstižnější snímek, co o něm vypovídá. Jedná se o sestřih materiálů, který natočili univerzitní studenti a Scorsese to pak sestříhal dohromady do tohoto výsledku. Vidíme zde z první linie scény z Hard Hat Riot, kdy patriotičtí dělníci ze stavby zaútočili na protiválečnou demonstraci na Wall Street a poté protest ve Washingtonu, kde začala policie pálit do demonstrantů slzný plyn. To je prostříháno s krátkými rozhovory se zástupci autorit, povětšinou univerzitních či novinářských a zastřešeno je to "aftermath" diskuzí, ve které se domlácení, unavení a nasraní studenti snaží definovat jakou podobu a účel má mít jejich protest. Syrová bezprostřednost záběrů z low cost filmového materiálu je pohlcující i přes nízkou kvalitu záznamu, ovšem největší současnou hodnotou jsou snahy o dialog protestující mládeže s místními lidmi, povětšinou staršími muži. Ti by všechny ty dlouhovlasé hadráky samozřejmě zmlátili a zavřeli do vězení, protože se jim nelíbí jak se vyjadřují a jak vypadají, ale stačí pak pár jednoduchých otázek a naléhání, abychom zjistili, že si vlastně myslí to samé jako ty trhani v ulicích. "There will be revolution. But it will be our revolution, not your revolution. And you won't like it."; "It's the survival of the fittest." "Do you think you're the fittest person in the crowd?" "No?" "So why are you survived?" Ke shlédnutí zde. Překvapivě s dobře srozumitelným zvukem. PS: se záběrem na mladého Harvey Keitla s rozhalenkou a v revolučním rauši hodila má heterosexualita definitivně ručník do ringu

Mohlo by se diskutovat nakolik je validní dávat do hlavičky filmu jmého Scorseseho, jehož stopa dost možná na filmu není vůbec žádná (vyletěl po pár dnech, sám neví, jestli nějaký jeho materiál vůbec použili). Ono pak už můžeme do seznamu herců v Apocalypse Now zařadil Harvey Kietela, kterému jsou tam v jednom záběru vidět prý záda a mezi kameramany Aliens Dicka Bushe, který letěl záhy poté, co se snažil si prosadit jiné svícení než byla Cameronova představa. Ale tak zase na druhou stranu nebýt této Scorseseho stopy, těžko by se o Honeymoon Killers, filmu divadelního režiséra Kastla, který od té doby nevzal kameru do ruky, dneska někdo dozvěděl. Pozadí vzniku této obskurnosti tu již někdo popisuje, tak jen dojmově dodám, že Honeymoon Killers jsou nepohodlnou kombinací true crime hororu a exploatace, kde nejvíce znervózňujícím elementem je kombinace velmi kontrastního černobílého obrazu s expresivním svícením a dokumentární kamery snímající dva ošklivé a naprosto amorální lidi, co mordují přehnaně připitomnělé vdovy, které jakoby vypadly z Československé nové vlny.

Na obci Křečovice, která je [ehm ehm, upravuje si kravatu] jednou z ústředních postav Vesničko, má středisková, lze ideálně zkoumat trauma české vesnice, jako obětního beránka iluzí a ambic čtyř období - ladovského, normalizačního, porevolučního kapitalismu a popkultuního pozdního kapitalismu. Křečovice si jako prostředí pro film vybral Menzel z důvodu jejich zachovalosti navzdory kolektivizační transformaci, kdy si ves zachovávala všechny ty vizální archetypy předválečné 'ladovské' obce s kostelem na kopci, stromovými alejemi a přívětivým světlem z oken skromných domků. V těchto kulisách natočil příběh o stmelené, zdánlivě až samosprávné komunitě, kdy se nejvíce postav schází mezi zdmi JZD či v betonové sokolovně. Samotné Křečovice po revoluci přežily bezpečně veškeré snahy o transormaci v devadesátkové éře hurá kapitalismu, což nejvíce symbolizuje vyklizená diskotéka U kohouta, která zde byla na místě právě oné bývalé sokolovny. V současné době se vedení města rozhodlo přilákat turisty mimo jiné tím, že znovu vztyčilo ikonickou železnou bránu s rudou hvězdou u vjezdu do místního zemědělského družstva a spíchlo dohromady expozici o natáčení filmu. Tahle ironie mě napadla právě při posledním sledováním tohohle filmu a zkoumáním jeho všeobecné obliby napříč režimy s vědomím toho, že na obou stranách politického spektra zněly tehdy a dnes hlasy o tom, že film je buď příliš kritický nebo naopak příliš benevolentní vůči tehdejší době a postavám. Kdo je s ním ale spokojený, je obecně střední třída, protože jeho výjevy a představy o komunitě postavené na sdílení klobás a piv ze sedmýho schodu, jsou jí vlastní napříč režimy, protože vyprávějí o slastném životě v nějaké malé izolované zahrádce, za jejíž hranicemi je to už stejně nějaký divný a nepravý. Na oblibě Vesničko, má středisková se pak dá studovat na jakých obrazech je postavená iluze české malebnosti a spokojené izolovanosti navzdory dějinám a zbytku světa (viz mimoděčné zmínky v televizi o katastrofě na belgickém fotbalovém utkání, na které kouká v hospodě jenom opožděný Rákosník), což vytváří nepohodlnou konstantu mezi normalizačním a současným individualizačním uvažováním. Přičemž se nad to sám nevyvyšuji, protože jsem si plně vědom, nakolik je ve mně obojí vepsáno a proto poetice spáleného listí, smradu letních rybníků a vesnických zábav nedokážu uniknout a objektivně nepodlehnout. Protože když po pohřbu popíjejí na hřbitovní zdi řidič náklaďáku, doktor a hrobník pivo k čerstvě vyuzeným klobásám a říkají si, jak je na tom světě krásně, musíte uznat jak do vás ta slastná pasivita nakrásně vstupuje.

Šel jsem do toho, že se budu bavit chca nechca a tedy jsem spíš očekával, že film budu konstantně šikanovat. Ale to mi vůbec nedocházelo, co se na mě chystá. Když jsem se pochechtával zpočátku tomu jak se syn protagonistů neustále zmenšuje (jmenuje se Brian, táta mu říká B, máma zase Little B) a Michelle Rodriguez  během scény proslovu u večeře mizí a zase se objevuje kukuřice na talíři, ani mě nenapadlo, že jsem pouhých 30 minut od scény, kdy moderátor zpráv oznamuje, že výbuch neutronové bomby v centru Říma, po kterém zbyl kráter velikosti Pelhřimova, si naštěstí nevyžádal žádné životy. Člověku se až zasteskne po původním scénáristovi série Chrisovi Morganovi, který to byl tehdy ještě relativně schopný udržet na kolejích. Co se děje v těch akčních scénách zde je daleko za hranicí něčeho, co bych si bál v šesti letech vymejšlet s angličákama i kdybych věděl, že se na mě nikdo nedívá. Megatuny nonsensu na vás útočí v kadenci co dvě sekundy, nemá to žádnou procedurální, technickou či gravitační kotvu. Chechtáte se, jak si postavy spolu mezi auty povídají přes vysílačky, dokud nezjistíte, že už nějakou dobu to dělají prostě bez nich a nikdo to neřeší, aby pak Charlize Theron v kontaktní bitce během vteřiny přeprogramovala jednou rukou laserové rameno tak, aby zaútočilo na její oponentku (které mimochodem doposud tím samým laserem zcelovalo ránu). Jak jste vůbec schopný tohle vysvětlit tomu herci? Fast X spadá do mnou aktuálně vyvíjené teorie nihilistického blockbusteru, který vznikl v rámci kolektivního podvědomí o blízkém konci a tím pádem nespoutaně plýtvá prostředky pro něco, co už je úplně jedno, nemá to společný nic nijak s ničím v tomhle světě, jenom je to dlouhý, obří a pomáhá to zapomenout na blížící se konec spirály. Navíc mám velké podezření, že tím jak to vypadá, co se tam děje a jak tam ty herci hrajou, tak si tam úplně všichni dělaj strašnou piču z Vina Diesela, jehož snaha udělat si skrze tuhle sérii nějaké vážné renomé akorát říká, že ten člověk už je totálně brain damaged, čemuž teda napovídá i to jak vypadá a jak hraje. Další díl musím vidět už jenom pro to, jak mi na začátku samozřejmě vysvětlí, že s tou atomovou ponorkou na Antarktidu přijela Gal Gadot sama.

Sic nemám moc rád jak poslední dobou francouzské snímky mají ten zaměnitelný digitální vizuál bez nějaké výraznější formální metody, tak u La Nuit du 12 jsem se rozhodl to protentokrát ignorovat, protože jde podle mě o ideální posunutí pravidel policejního filmu do období, kdy vůči těmto zástupcům státních složek figuruje z kulturní sféry nedůvěra až otevřená nenávist. Příběh o tom, jak detektivové nejen že řeší případ, ale pomalu začínají řešit i to, co mají dělat se sebou až ho nevyřeší, vnáší do ohraných kulis policejních kanceláří zvláštní cit, natolik vzdálený oldchoolovému poměřování derringerů v kožených bundách (nic proti tomu ale). Když po třech letech od fatální hádky pošle starej polda svýmu kolegovi obrázek modrého kvítku, překvapilo mě až nakolik mě to dojalo. A slzičky dělaj hvězdičky víme?

Zdánlivě inspirativní příběh s ekologickým poselstvím o tom, jak sám samotinký pán katedrálu z odpadních surovin postavil. Fskutečnosti však znepokojivá dokumentace katolického autism peaku o tom, jak mnicha vyhodili z konventu, protože tam kazil párty, tak se rozhodl, že si udělá konvent svůj, lepší, s děvkama a blackjackem. Vtipné je pak samozřejmě sledovat, jak si současný systém, ať již státní, nadnárodní či církevní, není schopný s tímhle poradit. Pro pragmatické ateisty může být ve výsledku příběh dost znervozňující, protože to, že chlap sám bez jakýchkoli zkušeností a vzdělání postaví za 60 let obrovskou katedrálu prakticky z hovna, aniž by se mu cokoli stalo a dožil se spokojeně 96 let je tak nějak proti všem tabulkám.

U všech vysmívaných klišé amerického akčního filmu jsem měl pocit, že vychází z nějaké množiny. Nikoli, všechny jsou z jednoho díla. Pokud budete oponovat, že zde chybí scéna, kdy hrdina srdceryvně křičí "Nooooo!!!" do oddalující se kamery, tak vězte, že ta zde byla nakonec vystřižena, když se při ní testovací publikum lámalo v pase. Mimochodem jakkoli se primárně nabízí srovnání se Schwarzeneggerovým Komandem z toho samého roku, jakožto přímého protivníka na poli bodycountu, objemu svalů a kalibru použitých zbraní, tak je důležité dle mě ještě zmínit, že jde mimojiné i o Stalloneho variaci na oponentovu definiční roli, tedy barbara Conana. I Rambo v tomto díle sám zastupuje kalagathijského hrdinu v komplikovaném zkorumpovaném světě tím, že jasně rozeznává dobro a zlo bez jeho odstínů a k léčbě zla využívá primárně tradičních prostředků, tedy ocele a ohně, oproti nefunkčním technologickým hnízdům zastupujícím nemocný režim. O tom samozřejmě vypovídá výmluvný závěr s palbou do přístrojů, ale také i to, že v tomto díle má Rambo (dost neohrabaně) milostný zájem, čímž doplňuje onu definici üntermenschovského barbarství "žiji, miluji, zabíjím". Kdo by chtěl studovat současnou krizi maskulinity mužů středního a pokročilého věku, měl by si pustit double feature tohoto filmu s Beau Is Afraid.