Syndrom

Pohádkový přesah, ale když nemáte rádi pohádky s jejich poselstvím sentimentálního blábolu jako já, pět to nebude. Zajímalo by mě z čeho byl Artax tak smutný, že se utopil v bažině.

Chirurgicky pintlich scénáře, titáni prožitého herectví, vymazlená kamera a černý, velmi přirozený humor - tohle je prostě jiná tvůrčí liga. Kde mají ostatní věci pár silných scén, Breaking nemá silné scény jenom, když se posunuje čas ve zrychlených panorámatech. K uzoufání logický děj, kdy nikdy nikdy nikdy žádná postava nic neudělá dokud jí to opravdu nedojde; nic se nemůže zrychlit, ani zpomalit, protože je všechno TAK PERFEKTNÍ! Násilí má devastující efekt dokud si na něj nezvyknou a my ačkoli sledujeme velmi špatná rozhodnutí (respektive jedno, který jsme nikdy neviděli a druhé, když opět odmítl práci v Gray Matter), lidi jsou tak pevně srostlý se svym prostředím, že volba neexistuje. Krimi western a temná telenovela s dekompresí v ději jako ze života. Z tvrdého, neuměleckého života. Edit 2020: Pustil jsem si to v takříkajíc maratónu a teprve teď si myslim, že jsem to skutečně prožil a pochopil. Mladá říkala, že chce po tomhle sledovat už jen seriály o hopsajících ponících a ze mě se stal definitivně fanda. Po 15 letech mám pocit, že něco dosáhlo bravurnosti Pulp Fiction. Takže už sem se zlatýma Simpsonovejma fanda tří věcí. BB je maximální práce se vzorovým řemeslem. Kamera je namátkou inovativní (Walter jde zabít Jessiho "do onoho pokoje kde se to stane", ale on tam není), filmová (prďácké záběry přesně! sladěné s hudbou i dramaturgií - třeba na konci 4. sezóny, kdy přemyšlí jak na Fringa těsně předtím než si všimne kytky) a filtrovaná (víte, když je něco úchilně namodralé jako když Hank ukazuje W.W sbírku básní od W.W. nebo odcizeně nažloutle vyschlé jako když Walt jde ráno po příjezdové cestě od domu po noci co se s Jessiem ubránili prvnímu Fringovu nájezdu.) Herci nikdy nehráli líp - tady o dvacet procent uber, tak přidej - KAŽDÁ nuance jejich emocí má svůj výnam, každý pohyb je jak má být - ani nejsem schopnej vypíchnout co je ukázkový, leda, že striktně první sezóna, kdy to měli víc předpřipravený na papíře je víc vyloženě knižní a méně o zápletkách - tady si asi hereckých projevů užijete nejvíc - jak třeba nemůžou zabít Krazy-8, na týhle situaci se to dobře manifestuje. Vyjimečnost scénáře je patrná v dějové důslednosti, kdy to sledujeme hodně live a s postavama postupujeme krok po kroku - hledej šroubovák, odšroubuj rámeček, vyndej zásuvku, nalep Ricin, zašroubuj, přisuň noční stolek, zapoj lampu; a hustotě zápletek - za ty dva roky se toho fakt stane mraky (celý REÁLNÝ město, svět - viz. srážka letadel - se točí kolem jednoho člověka) a přesto nic nepředhání postavy v jejich reakcích. Opravdu tomu nelze nic vyčíst kromě naprosto pochopitelných žánrových omezení jakože fakt ne každá situace se musí řešit dramaturgicky vděčným střetem (po tolika prožitých katarzích by postavy reagovaly na realitu jinak, ale obzvášť Walter pořád nějak dokáže ze všeho udělat pubertální lež (představ si to zlato jaká byla fronta na led a ty jejich lopatky nemají ani správný tvar, tak sem musel jít do vedlejšího hotelu, kde mají správný tvar a proto sem se zdržel o 1 a půl minuty - dont bullshit me Walt ale říká Skyler - Já jsem chytrá žena, tak poznám, že ta historka s lopatkama a ledem je jen další bullshit a že si venku dělal nějaké horrible evil věci a musím si zapálit) - všichni tu maj pořád něco na práci, každej má agendu - nikdo není pasivní a nevěcný. Neamerický. Je to samozřejmě nesmysl z mnoha důvodů a jen připomenu, že repetitivní vzorce jsou základem každého výrazného stylu, jen je dobrý ten pocit, že "už zase" a že už "bylo dost breaking bad" je kvůli tomudle. Stejně tak jak všechno musí být vypointovaný - že každá scéna má děj, smysl, prostě pointu - cena za perfektnost je moc zřejmá logika tohodle fikčního života - pozitivní stránka je ještě větší mistrovství v návaznosti scén, kdy Walter brečí u Hanka poprvé a je to upřímné a vhodné a až v dalších krocích zjišťujeme jeho věcný, žánrový záměr, zato když tam brečí podruhé je to trapná scénka na kterou Hank reaguje výrazně jinak, nicméně následuje po Walterově křečovité snaze u večeře "mám v práci nového kolegu" a jak se hned významovost násobí. Skutečně asi jediná "chyba" je moc účelová logika posledních dílů, kdy Heisenberg na pokraji sil a public enemy n.1 projíždí přes 10 států, krade auta, valí barel sněhem, má všechny potřebný čísla, šourá se ulicema Albuquerque až do witness protection kuchyněk, ukradne další auťák, zajede si do OBI nakoupit vercajk na kulomet a pak..už..konečně...umře. Uf. Američani nikdy nic nevzdají. Z filosofie jenom jedno: je strašně težké pro krále dělat něco nekrálovsky. A pro ostatní je strašně težké s někým takovým žít. Nevidím z toho cestu.

Moje osobní legenda a první fenomenální seriál. První dvě řady, co dělal Simon, TO jsou ty Simpsonovi. Nejdřív v podstatě feature filmy narvaný do 22 minut, ještě punkově nakreslený, ale s novelistickejma postavama. Druhá už má profi animace a asi nejvíc propracovanou režii + strašně srandovně tady míchaj nízký umění s vysokým. Co Simon odešel, od třetí úřaduje Swartzwelder (jeden z mejch nejoblíbenějších dílů ze dvou je taky od něj - Dvojí stěhování; druhej je Homer na suchu) a je to hlavně skvělá komedie ve skoro vždycky imerzivním prostředí - v Simpsonech se fakt dá ztratit, protože oni v tom místopisně neurčitym Sprigfieldu maj úplně všechno: Looney Tunes skalnatý pouště, Akta X hluboký lesy, New Yorkskej downtown, moře, velehory, univerzitu, pivovar, Holywood, ale to hlavní se pořád točí kolem malýho městečka se zaplivanou putikou, nudnou základkou, ubíjející továrnou a předměstkejma domkama se zahradou, kde maj děcka postavený stromový pevnosti aneb civilní expozice je alfa a omega fikce. Obvykle tak polovina dílů v sérii stojí za to, přičemž v deváté to mělo skončit. Malý tým dokázal udržet konceptuální požadavky na klasické vyprávění. Postava je děj. Když vytěžili všechno drama (variace, kombinace), zbývá jen zveličit zbývající složky. Vtipy, satiru a akci, která je ale stejně jako děj zoufale na efekt a instantní. Postavy už jsou dávno karikatury sebe samých; v lepším případě přiznané a slouží jen jako modely pro tovární zpracování pod taktovkou stovek scénáristů a asijské nízkonákladové animace. Éra Zombie Simpsons je tady s námi už mnohem déle než originál. Reakce jsou nepřirozené a vtipy vynucené a hrané. Původní postavy chodí do práce, když se vysílá a hrají divadlo. Absolutní multicita námětů (což jsem si myslel předtím než jsem začal koukat na South Park), v zásadě se však vždy vracející k levicově zabarvené lidskosti. Kritika až roztomilá - amerikanismu, konzumu a institucí a televize jako sebereferenčního symbolu a hlavně střední třidy mejch rodičů, co má tu televizi místo internetu. Uvolněné a přesto emocionální a jaksi zdravé zápletky (většinou dvouvětvé), tisíce odkazů a interních fórů. Simpsonovi představují zvláštní syntézu 80. postav a světa s 90. narací. Je to vesmír konzervativních hodnot s hravou myslí. Je to usmíření generací. Asi neznám smutnější příklad úpadku fenoménu. I proto že dodnes v srdci v tenhle veselý anarchosocialismus věřím. Fanouškem seriálu je Alan Moore. Už to by mělo samo o sobě stačit.

Regulérní popkulturní fetiš.

Na pět je první řada, kterou si můžete asi tak 10x vynásobit Grantovou knížkou Nekonečno vítá ohleduplné řidiče. Bez prdele krutý scifi sebevražd, alkoholismu, šílenství technologií nebo snězení vlastního nosu, když nemáte na splátky mafii. Silný. Co se týče sitcomu, jak jim rostl rozpočet, víc se začali autoři vzdalovat od upřímných konverzaček a chytrých nápadů do akčního scifi o zápletkách. Místo vtipných postav, děsivě rychle stárnoucí herci vypráví anekdoty. Po IV odešel dvorní režisér a po VI Grant, ačkoli navzdory dogmatu, je 7 série lepší než poslední klasická. Zbytek po VIII už je samozřejmě pro dědky, ale tak co no. Je to jejich věc.

Nechají vás to zanalyzovat na filmový vědě UK.

S Tam kde žijí divočiny moje nejoblíbenější pohádka.

Jízda vypadá jak si 90. malujem. Dědictví jaký byly.

Brabec je kokot. Říkaj to všichni v Písku.

Přátelství to jsou stromy plné lidí. Škoda že v naprostý většině jsou lidé jen kamarádi.