Radek99

V pořadí druhý celovečerní film Wese Andersona vykazuje již všechny typické rysy svébytného tvůrčího způsobu a poetiky tohoto svérázného režiséra. Veskrze originální rukopis s typickými vertikální záběry shora a horizontálními jízdami, zpomalenými záběry podbarvenými vždy velmi emocionálně působící melancholickou netradiční (často francouzskou či indie) hudbou, nostalgickou a až staromilskou náladou a melancholickým plynutím filmového času, prazvláštním druhem humoru, vyšinutými postavami, kterým se rozpadl rámec smysluplného života nebo které ho teprve hledají a které se vymykají běžným představám a očekáváním, které tápou a táží se po smyslu svého bytí... Max Fischer (Wesův oblíbenec Jason Schwartzman, který později exceluje i v Darjeelingu s ručením omezeným) je mladík s obrovskou sociální inteligencí a úžasným potenciálem, který transformuje v parodické reflexi desítek zájmových klubů a kroužků symbolizujících rozmanitost a pestrost života, který má však problémy být kompatibilní s nastoleným nudným systémem a řádem a tak se ho snaží všemožně obcházet. Se ztrátou smyslu života (odchodem z Rushmore) se pod tlakem existenciální tísně začne dostávat do značně svízelných a eticky ambivalentních situací, které podstatně naruší integritu jeho identity. Existenciální krizi prožívá i znuděný a životem zklamaný milionář Blum (geniální Bill Murray, jehož minimalistické herecké výrazivo asi nejlépe ilustruje originalitu Andersonovy poetiky a melancholicky působícího humoru), který má pro Maxe slabost. Rushmore je symbolem integrity ideálů a života a obranou minoritního životního stylu i dokladem toho, že smysl mají také ,,jiné" životy, než jen ty většinové... (percepci filmu bohužel velmi předznamenává nešťastně zvolený český distribuční název, který asociuje žánrově limitovanou teenagerskou komedii). Podobné filmy: Horší to už nebude, Život pod vodou, Taková zvláštní rodinka, Jak jsem balil učitelku, Prosíme přetočte, Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech, Dedication

Dokonalá parodie klasických noir detektivek a detektivních seriálů 70. let. Je pravdou, že obvykle Leslieho Nielsena zrovna dvakrát nevyhledávám, ale v tomhle komediálním seriálu mne skutečně dostal... Jeho ,,Bogartovské" monology, parkování o stojící popelnice, shánění informací na ulici (moje favorizovaná postava čističe bot coby absolutního informátora), dadaistický humor... Navíc je velmi důležité pečlivě sledovat druhý plán obrazu, jelikož mizanscéna je doslova přeplněna (a právě ponejvíce v pozadí) a platí, co scéna, to několik vtipných propriet. Koncentrace gagů je nebývale vysoká a seriálu zřejmě paradoxně prospělo, že bylo natočeno všeho všudy jen 6 dílů, jelikož nemohl být rozmělněn. Co více si přát od parodie - seriál dokonale vystihující stereotypy detektivních filmů. Police Squad In Color produkovali bratři Zuckerové, kteří výše uvedený tvůrčí postup později reinscenovali v mnohem známější a úspěšnější sérii Bláznivá střela, platí ovšem, že na tento původní seriál ani jedna z Bláznivých střel nemá...

Super oblíbený teenagerský horor ... a ona to je stigmatická zvrácenost pro zvrácenost ... zajímalo by mne, jakým směrem se ubírá současná mainstreamová kinematografie, když tohle si žádá dav? Už jsme zase u toho, že při popravách na náměstích bývalo vždycky plno... Navíc tu zjevně lže oficiální text distributora, neboť já jsem ujížděl na Sedm a přitom ublinkával u Saw...tyhle dva filmy nejsou rozvíjením jedné tvůrčí linie, to jsou dva protipóly... Sedm geniální atmosferický thriller, kde jsou bizarnosti a zvrácenosti dotvářením atmosféry, Saw film, který zvrácenosti řetězí v nepřetržitém toku a jinak zaujmout neumí... Prázdné slizké nic... PS: O kvalitativním rozdílu hovoří také dobře třeba ten fakt, že zatímco sérii Saw opakovaně reprízují na stanici Prima Cool, Sedm obvykle jde v hlavních vysílacích časech na velkých komerčních kanálech.

Nejpůsobivější obrazy ze života všech ekosystémů Země. Tvůrcům se podařilo před diváka nastínit zásadní pravidlo - vyváženost, na Zemi vše souvisí se vším, jedno ovlivňuje druhé. Země je systém. Možná i organismus. Gaia. Neuvěřitelně plastickými makrozáběry ze světa hmyzu pak britský dokument získává na výjimečnosti...

Nádherný film o duchovní cestě za změnou, která spočívá v tom, že se smíříte s tím, jací jste... Poetika Wese Andersona je skutečně úžasně osobitá a jen stěží jde vlastně popsat, čím mne tak oslovuje. Ty až kýčovitě pastelové barvy (možná až popart), ten zvláštní kamerový filtr, jeho typické vertikální záběry shora a horizontální jízdy, jeho oblíbené nahlížení do nitra věcí (v Životě pod vodou to byla loď, teď kamera zase horizontálně putuje kolem průřezu osobního vlaku), prokládání snímku zpomalenými záběry, nesoucími si uvnitř zvláštní kouzlo a význam, ten ryzí humor rezignující na běžné vnímání komična, ale hledající humorný rozměr jaksi pokorně, tiše a vlastně jen tak mimoděk, jako vedlejší produkt... K tomu patří i prazvláštní hudba - velmi milá, ale v podstatě raritní, francouzské hity dávných let jako i indické ethno, hodně nostalgická a emocionální, podbarvující klíčové scény a tvořící třetí plán scény. Důležitou roli tu hraje i místo - Indie. Genius loci je vůbec pro filmy Wese Andersona podstatný. Darjeelingský expres tvoří rámec celého příběhu, žánrově vlastně jakéhosi train movie. Nepřehlédnutelný je satirický prvek - tentokráte zaostřeno na duchovní turistiku a módní východní mystické trendy, vše je ale podáváno velmi decentně a gentlemansky. Zcela samostatnou kapitolu tvoří herci - Wes Anderson si utvořil stálý okruh svých oblíbenců, ke kterým přidává několik dalších výjimečných tváří a dociluje tak harmonie. Iniciuje scény obvykle masové se zvláštní choreografií a většina záběrů často vypadá jako detailně promyšlené v podstatě statické živé obrazy. Vtipem samým o sobě je herecká úloha Wesova favorita č. 1 Billa Murrayho, jeho působení ve filmu mě skutečně rozesmálo. Wes Anderson je tvůrce vybočující z běžných norem a ukrývající pod slupku komedie příliš mnoho trpkého a nostalgického, než aby byl masově oslavován. Je to však tvůrce skutečný, hledající, tázající se, sdělující, kritizující západní společnost, mající svůj styl... Díky za něj, díky za jeho filmy, díky za Darjeeling s ručením omezeným... Podobné filmy: Život pod vodou, Taková zvláštní rodinka, Jak jsem balil učitelku, Prosíme přetočte

Úporný film plný plochých figurek, které spojuje postava psycholožky a její manželské poradny. Věra Chytilová (jakož i množství českých herců a hereček) ovšem již definitivně ztratila soudnost a natočila expresivní břečku, kde všichni tak strašlivě přehrávají a většina je tak neautentická, že k smíchu nejsou ,,vtipné" dialogy, ale jejich úporné herecké výkony (vrcholem je spíše epileptický než hysterický záchvat Báry Hrzánové v ateliéru, zdatně ji však sekundují i jiní a jiné). Frenetická kamera (pro filmy Věry Chytilové tak typická) Martina Štrby jen dotváří dojem psychotického duševního stavu. Jestliže tenhle film měl vzbuzovat nějaké emoce, pak v mém případě se to povedlo... Věra Chytilová si díky svému postavení může obsadit prakticky kohokoliv a také tuto možnost hojně využívá. Otázka zní ale k čemu? První dáma českého filmu kdysi provokovala, teď už jenom ve své manýře povětšinou nudí...

,,Co budeme dělat, když tuhle válku prohrajeme? Budeme se připravovat na další..." Ryzí svět mužů (a Peckinpah záměrně graduje ten primitivní patos) ve frontovém území nikoho coby odstrašující mene tekel... to je Železný kříž - strhující válečný, ale slušelo by se spíše napsat protiválečný film a patrně spolu se Jdi a dívej se nejlepší film o 2. světové válce, který jsem kdy zhlédl. Sam Peckinpah, který jakožto zdatný tvůrce westernů i tohle válečné drama vystavěl na základě westernové kauzality (a zcela jistě ne náhodou do jedné z hlavních rolí obsadil Jamese Coburna), se oprostil od zažité paušalizace při zobrazování německých vojáků a striktně ukazuje, že dobří a zlí byli na obou stranách fronty. Elitní SS a nacisty obecně ponechává stranou svého vypravěčského zájmu a soustředí se na vojáky Wehrmachtu, kteří nesdílejí ideologická východiska propagandy Třetí říše, jsou to spíše obyčejní lidé, které semlela mašinérie válečného běsnění. Takový je i četař Steiner (nechápu, proč má zde v oficiálním obsahu americkou hodnost seržanta), nositel železného kříže, vyznamenání za hrdinství, který přesto není hrdinou - uvnitř své hlavy... Modelový střet s příslušníkem pruské aristokratické elity, člověkem zbabělým, ale všehoschopným, dělá z tohoto filmu skutečně symbolické nadčasové podobenství (umocněné závěrečnými titulky s fotografiemi hrůz napříč různými válečnými konflikty)... Sam Peckinpah, jak je pro něj příznačné, vnímá svět značně negativisticky a jeho existenciální úzkost je mistrně zhmotněna i v tomto filmu. Jedinou výtkou je pro mne poznání, že Peckinpah v samém závěru porušil zákony westernové kauzality a film zakončil spíše symbolicky. Pomsta by spíše slušela jeho silně naturalistickému a pesimistickému vidění světa...

Patrně nekonečný seriál remaků klasického sci-fi hororu Invaze lupičů těl pokračuje čtvrtým dílem, který se tentokráte jmenuje jen Invaze a vlastně je to pouze další průměrné sci-fi béčko. Celý ten film je nějak nedovařený - režisér Oliver Hirschbiegel nejdříve musel film několikráte předělávat, než mu ho americké studio vůbec dovolilo pustit do distribuce, Nicole Kidman už není supernova, ale jen jedna z mnoha hvězd a její lesk už celý film neutáhne, koncept je dopředu známý a scénář se ani příliš nesnaží něco divákovi zakrývat, stěžovat, vše je prozaicky předvídatelné a dlouho dopředu jasné... Třetí hvězdičku dávám jen za slabost pro sci-fi žánr... Podobné filmy: Invaze lupičů těl, Invaze lupičů těl, Znamení, Mlha, Monstrum, Válka světů

Jeden z nejlepších snímků z žánru teenagerská komedie. Překvapivě vkusný, inteligentní, zábavný, umně estetizovaný... Zprvu lehké a rozverné vyprávění o prapodivné televizní metamorfóze, které se ale postupem času změní v až alegorii temné stránky pohnutých padesátých let americké historie. Ten neotřelý nápad s formátem dobového černobílého vysílání a postupného objevování fragmentů jednotlivých barev zakomponovaných do černobílého obrazu je skutečně originální (i když přesně tuhle tvůrčí metodu použil již třeba Steven Spielberg ve svém Schindlerově seznamu v lyrizaci naturalistické scény likvidace krakovského ghetta) a dovoluje tvůrcům řadu významových a estetických vyznění. Pro mladého diváka bude možná americká historie trochu bílým místem, ale jistě bude korelovat s revoltou proti konzervatismu a tradicionalismu generace sitcomových rodičů. I když jsem měl osobně trochu problém s rámcem celého příběhu (tedy filmovým začátkem a koncem), musím konstatovat - zajímavý a jímavý film...

Že je princip HRY obsažen v jakékoliv mezilidské interakci, to se lze dočíst v kterékoliv učebnici psychologie. Platí to samozřejmě i pro oblast erotiky a sexu. Sexuologové mají zase poučku, že za normalitu lze považovat všechno, s čím dobrovolně souhlasí a co se líbí oběma partnerům. Ideální je tedy (teoreticky!) skloubení například sadisty a masochistky (jsou ovšem různé druhy sadistů - viz pasáž po otištění inzerátu ,,masochistka hledá sadistu"...). Z tohoto příkladu vychází i tvůrci hodně nevšední romantické komedie Sekretářka. Hra má svá pravidla. Pokud na ně přistoupí i divák, dostane se mu vynikajícího filmu. Obohacujícího o nové, překvapivé úhly pohledu. Každý jsme jedinečný, každý jsme jiný, máme svoje specifika, úchylky, někdo je submisivní, někdo dominantní...a tenhle film je výborný... 80% (a pokud vyznáváte S/M praktiky, přidejte ještě jednu poslední * k absolutnímu hodnocení... :-) )