Bluntman

Nesdílím převládající názor, že pokračování dobrodružství doyleovského hrdiny je slabší než první díl, protože "dvojka" je co do tempa vyváženější než její předchůdce a zároveň si ji lze užít i jako vyprávění, jelikož jsou mnohem lépe distribuovány informace a poskytovány vodítka pro tvorbu hypotéz. Bohužel mnohem více rozšířenější "teorie" o tom, že ve druhých dílech musí být všeho vic, ale málokdy jsou lepší, převládá. Přitom podle jiného přístupu jsou sequely mainstreamových blockbusterů mnohem pozoruhodnější, pokud jsou natáčeny tvůrci s jasně rozpoznatelným rukopisem, protože ti se už jednou (komerčně, kriticky) osvědčili a nemusí se tolik podřizovat studiovým požadavkům. Bezpochyby to platí i pro Guye Ritchieho, který jednak v holmesovsko-watsonovské bromanci víc zdůrazňuje podvratnost v podobě možného queer čtení (čirá travestie!), jednak v nebývale sebereflexivním vyprávění vytváří nesčetné množství - především prostorových - mezer, aby se zaměřil na čirou potěchu ze samotné podstaty detektivní práce - dedukce jako takové. Zároveň se střet dvou dynamických sil vyprávění - Holmese a Moriartyho - otiskuje i do formální stránky snímku, která staví na pnutí dvou různých poetik (poklidného a dynamického, opodstatňující tak užívání zpomalovaček). Není to efektní, jak by si mnozí přáli, ale naopak maximálně efektivní, když i jednotlivé stylistické prvky, které v předchozí části sloužily k ozvláštnění obrazu jedné éry a její převládající filmové podoby, zde důsledně a důmyslně slouží vyprávění (především střidání velikosti záběrů). Konec? Doufám, že ne - chci další kapitolu.

MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY se pravděpodobně budou nejvíce zamlouvat lidem obeznámeným s knižní předlohou, kterou považovali pro její literární specifičnost za neadaptovatelnou, a neočekávajícím tradiční žánrovou podívanou, jakou byla první švédská adaptace. Vše, čím byl první "papírový" díl Milénia tak unikátní, bylo v americké verzi zachováno (vzhledem k žánru detektivky nezvyklé neomezování se na jednu postavu, nadbytečnost informací, konstruování postav a událostí skrze různé pohledy, důmyslné střídání perspektiv). Zklamáni tak mohou být leda Fincherovi fanoušci požadující okázalou formální progresivnost, která je spojována s jeho generační palahniukovskou výpovědí, ale těm unikne, v kolika věcech je dílo přelomové a přitom subitlní (jen zdánlivá transparentnost filmového prostoru; ambientní hudebně-zvukový doprovod, u kterého není dost dobře možné rozlišit náležitost k fikčnímu světu; materiál natáčený na digitál díky užití sofistikovaného přirozeného svícení vypadající "analogově" ad.). Zároveň jde o precizování výpovědi předchozích tvůrcových děl, kdy se něco říká o mediovanosti paměti, a otevřeně feministický text. Bezpochyby film roku 2011. Více v kritice zde.

Nepřekvapuje mě, že se jedná o další Soderberghův počin, který jde proti žánrovým očekáváním, podrývá hvězdný status mnohých herců a znejišťuje diváky podáním výpovědi o úloze zacházení informací ve společnosti. Komě toho, že mnozí Soderberghova dvorního skladatele Martineze objevili až díky Refnově americkému debutu, mě překvapuje, kolik - soudě dle ohlasů - se po premiéře vyrojilo zpozdilých dramaturgů. Ti zpětně radí, že by film měl být buď delší, aby byly všechny postavy "správně" prokreslené, byl jim věnován "patřičný" čas a vše bylo uzavřené, nebo by měl mít méně postav, aby nám některá mohla být bližší a mohli bychom se s ní identifikovat apod. Nejenom daný přístup, ale vůbec takové "konvenční" nároky mi přijdou nemístné hned z několika důvodů. Zaprvé jde o typ vyprávění s několika postavami, které se odklání od klasického modelu, a tak je záměrně většina linií nechána otevřených a nedořečených pro divákovo domyšlení. Zadruhé obsazení známých herců vede k tomu, že postavy máme vnímat spíše jako určité abstrakce - nositele žánrových kódů. Proti nim se buď proviňují (ukázkovým příkladem je Gwyneth Paltrow umírající v prvních deseti minutách), nebo je svým schematickým jednáním naplňují, ale my víme, že šťastné konce a neokázalá humanistická gesta patří do žánrového, nikoliv skutečného světa. NÁKAZA je totiž procedurálním dramatem, ve kterém se ale na rozdíl od obdobně vyprávěného TRAFFICU - NADVLÁDY GANGŮ neukazuje pouze samotný oběh látky (drogy, viru), nýbrž i provázanost makro a mikro historie. Závěrečný příklon ke klasičnosti (zodpovězení narativní mezery z počátku, jelikož se začíná in media res, utvoření heterosexuálního páru) totiž patří jen jedné z mnoha linií a na ní se podvratně ukazuje, že štěstí lze dosáhnout leda bez obeznámenosti se všemi informacemi, popř. jejich zamlčováním druhým pro dosažení štěstí druhých.

TINTINOVA DOBRODRUŽSTVÍ jsou geniální, ale rozhodně jinak, než jsem očekával. Spielberg totiž udělal něco, co si předtím - alespoň ne v takové míře - nedovolil. Opětovně se sice jedná o precizní pastiš formálních postupů a žánrů konkrétního kinematografického období (v tomto případě 60. let), ale tentokrát stylisticky a intertextově odkazující nikoliv na americkou, nýbrž evropskou kinematografii, popř. alespoň díla evropských tvůrců. Nehodlám zde vyjmenovávat, na co se všechno upomíná (jednak nejde o hru na rozpoznání aluzí, a tak ty nejsou dávány okázale na odiv, jednak by tím potenciální divák mohl přijít o radost z jejich odhalení či uznalého pokývání hlavou nad jejich zapracování do výsledného filmového tvaru). Nerad bych i opakoval, co napsali jiní (souhlasím s tím, že motion capture animace je zdařilejší než u Zemeckise, ačkoliv i u něj v rámci zvolené stylizace funguje; 3D slouží vyprávění, jelikož vede k větší imerzi zplastičtěním více prostorových plánů a sebereflexivní tematizace dívání se skrze skla je velmi vtipná; rendering animovaného filmu umožňuje větší stylistickou volnost, a tak četné nájezdy, objezdy a průlety prostory jsou nemálo opojné). Spíš mě - vzhledem ke značce Spielberga jako výborného "storytellera", s čímž pracuje i propagace - zaráží, že v první pětině se věci spíše odříkávají, než aby se odvyprávěly, vedlejší linie s kapsářem zůstane i přes bressonovsou expozici ledabyle neuzavřena a motivování flashbacků u jedné postavy je vnitřně rozporné. To jsou ale jediné výtky, které k této dobrodružné podívané, jež je zajímavým příspěvkem k otázce paměti a touhy poznávat nové věci, mám.

Původní PLANETA OPIC (1968) se stala nadčasovou klasikou, přestože je mementem své doby: ukázkou toho, kam se může lidstvo dopracovat, pokud povede život tak, jak ho dosud vedlo (vietnamská válka, rasová segregace, třídní hierarchizace, utlačování žen). ZROZENÍ PLANETY OPIC (2011), fungující jako prequel vyplňující narativní mezery "originálu" a zároveň se k němu různě odkazujíci a jeho model vývoje variující, bude pravděpodobně čekat stejný osud. Komplexním způsobem totiž zachycuje zhroucení systému, který ve stávající podobě dožívá, než aby fungoval, jak by měl. Není se ale třeba obávat toho, že by symptomatický význam dominoval nade vším a sklouzával k nepříliš sofistikované satiře, jako se to přihodilo zbylým dílům frančízy. V prvé řadě jde především o precizní multi-žánrovou podívanou, která bezešvě přechází ze sci-fi o vědci, jemuž se zahrávání si se zákony přírody vymke z rukou, k útěkářskému dramatu, jež se zlomí do survival horroru. Výjimečnost celého projektu netkví ale v důsledném zvládnutí postupů každého (sub)žánru, nýbrž tomu, že formální systém odpovídá tomu významovému. Zatímco sledujeme mytické vyprávění o nefunkčnosti systému, které má biblické aluze na příběh o Mojžíšovi, jako diváci jsme svědky zhroucení znakového systému filmu. V rámci konvencionalizovaných postupů je totiž obrácena divákova pozice, a tak na místo fandění lidem dochází k s sympatizování s jejich předchůdci (a dle fikčního světa i následovníky), čímž znakový systém filmu nabývá zcela nových významů. Klasičnost, kdy styl nejenom během starosvětsky inscenovaných scén v jednom - netradičně dlouhém - záběru "slouží" vyprávění a umožňuje orientovat se v prostoru a čase dle omezenosti na opičího protagonistu, je totiž jen zdánlivá. Stejně jako je pouhé zdání, že uzavření lidí do institucí, které mají sloužit k výchově, povede i přes ziskuchtivost korporátních šéfů k původní, ačkoliv dobře míněné, myšlence.

GREEN LANTERN není komiksová adaptace opojným způsobem prezentující jiný svět, jak se mohlo zdát z upoutávek, ale nakonec se nejedná ani o tak velkou katastrofu, jakou zvěstovaly divácké a kritické ohlasy ze zahraničí. Jde spíš o film, který jakoby vypadl z jiné doby - konkrétně 80. let minulého století. Zmíněná nepatřičnost nevadí, protože se reflektuje a ozvláštňuje hned na několika úrovních. Z formálního hlediska představuje vyprávění ukázkový příklad toho klasického, kdy až směšným dojmem působí potřeba neustále všechno mít motivované a používat k tomu těch nejtradičnějších a konvencionalizovaných postupů. Nevnímal bych to ale jako problém, jelikož se vědomě pracuje s osmdesátkovými syžety, jmenovitě tím topgunovským a supermanovským (míněno je pokračování). Ty jsou sice zbaveny jakýchkoliv podvratných tónů, a tak neumožňují queer čtení apod., ale ironicky se glosuje jejich naivita (scéna se škraboškou) a přiznává se, že tehdejší hrdinové byli šovinističtí idioti a arogantní republikánská macha způsobující víc škody než užitku, čili se s nimi mohli identifikovat nebo být k nim empatičtí jenom mladíci, kterým ještě nesestoupila varlata a nepobrali moc rozumu. Green Lantern svůj příklon k té nejhorší dekádě, jaké se kdy americká kinematografie dočkala, dává najevo odkazováním se na vysmívané tituly a "hrdiny" typu He-Mana, ale i přes vyprávění se film odchyluje svým stylem. Díky superhrdinským schopnostem protagonisty je mizanscéna ozvláštňována přidáváním nových prvků, přičemž je nutné si uvědomit, že jejich přítomnost je ovlivněna představivostí ústředního mentálního nedochůdčete. (Sebevědomé vyprávění si je ale toho vědomo, viz "rampa není dost působivá".) Superhrdina je modelován jako überčurák, a tak dochází k něčemu nevídanému: je možné se identifikovat a/či být empatický k antagonistovi, do jehož zbídačené mysli je nám dovoleno nahlédnout. I přes výše popsanou odchylnost od "osmdesátek" (reflektování nepatřičnosti syžetu, ironické glosování narativních postupů a konceptu, stylistické ozvláštnění v podobě proměn mizanscény a možnosti identifikace se záporákem) je možné si Campbellův počin užít jako ryzí návrat dob, které jsou naštěstí dávno pryč. Kdo někdy hrál na starých automatech arkádové hry, kdy se měla jedna barevná tečka vyhnout velké řadě jiných stejně barevných teček - meteorů, ten bude zvlášť v závěru nemálo spokojen. I s 3D, díky kterému je onen regres do jiných dob umocněn tím, že se volí záběry, kdy se spirálovitě sestupuje dolů.

Mohlo by se zdát, že v případě dokumentů postačí "jen" vhodná volba dostatečně zajímavého zkoumaného objektu či tématu, jak dokazuje filmografie Heleny Třeštíkové či tvorba jejích mnohem angažovanějších mladších kolegů v čele s Hníkovou, Klusákem, Janečkem a Remundou. Jde ale o mýlku, protože ústřední je zvolený klíč k určení daného "problému"._____ Bylo by tak nešťastné snažit se napasovat celovečerní dokumentární debut Adama Sedláka na některý z přístupů výše zmíněných tvůrců, protože projekt o Mgr. Radovanu Kalužovi je na poměry české polistopadové kinematografie zcela unikátní. Nejde o časosběr, protože ten má smysl u lidí, kteří se nějakým způsobem vyvíjejí a jejich život se nezacyklil (není případ magistra). Není ani odkrýváno, jak média manipulují se skutečností a své manipulační techniky zas(t)írají více či méně sofistikovanými způsoby, protože je spíše ukazován rozpor mezi vytvářením si určité mediální image a vnímání skutečné prezentace druhými. Ačkoliv by se mohlo zdát, že má výsledek nejblíže raným pracím Eriky Hníkové, není tomu tak. K osobě, jejíž zhuštěná biografie je nám předkládána, se nepřistupuje a priori s despektem a výsměchem - nestaví se záměrně do pro ni nepříznivých situací, ale naopak ona sama se inscenuje do póz, které jsou nechány na posouzení divákovi. (Pomineme-li už to, že výběr materiálu je sám o sobě manipulativní a že střih staví některé věci záměrně do kontrastu - Radovanovo bomba-kunďáctví a jeho úspěchy u žen na Stodolní - či - v případě "panické" písně s textem o "děvkách" - souvislosti.)_____ Je co vytýkat (především nedůslednost v dodržení konceptu, kdy úvodní variace na reality-show o zdokonalování "vzhledu" bytu a sebe nejsou dotaženy do konce), ale s přihlédnutím k unikátnosti daného díla (nemožnosti nacpat ho do předpřipravených škatulek) a vzhledem k působivé výpovědi o člověku a světě na hodnocení nakonec přitláčím. Z portrétu o někom, kdo na první pohled má dle současných měřítek všechno, ale ve skutečnosti nemá nic a žije osamělý prázdný život, se totiž stala výpověď o polistopadové době - současné mediokracii, která podobným individuím přeje. Ať už jsou před kamerou, nebo za ní.

Jasně, jde o zdařilou pastiš (tj. stylovou nápodobu, která se snaží překonat své předobrazy, aniž by se jim vysmívala). Mám ale za to, že každý, kdo je obeznámen s americkou dobovou produkcí prostřednictvím primárních (filmů samotných) či sekundárních zdrojů (textů o nich), se při sledování bude cítit jako hlavní hrdina na konci. Řada věcí mu bude povědomých a ocení precizní retro stylizaci a charakteristické znaky produkce první poloviny 40. let, ale přesto rozpozná, že jde o ne zcela důslednou faleš, kterou již předtím jednou - a lépe - viděl. Prvnímu Avengerovi totiž chybí potěcha z uchopení neomezených možností brakového universa, která by se jako v případě Indiana Jonese přenášela i na diváka, protože vyprávění je bezešvé a scény jsou inscenovány s důrazem na "pravidla" zesílené kontinuity spíš než z radosti odkazování se na jiné mediální texty. Některými vyzdvihované zakončení marveláckých filmů, které popírá klasické narativní postupy v podobě úspěšného uzavření obou linií akce (pracovní a osobní) a navracení se ke statutu quo, není ničím výjimečným. (Navíc nezavršena není jenom linie čítající romanci, ale i ta pracovní v podobě poražení záporáka a zajištění záchrany světa, jelikož antagonisté v posledních "marvelovkách" zůstávají naživu v jiné podobě/jinde.) Je nutné si totiž uvědomit, že nejde o stand-alone počiny, ale o plánované představení hrdinů, jejichž příběhy se dočkají rozuzlení v chystané týmovce, a tak je takový konec pro podobné filmy typický. I přes všechny výtky - jde spíše o teaser než regulérní počin - je nutné ale zopakovat, že jde o zdařilou - a alespoň v první polovině nebývale sebereflexivní, metodu dobové propagandy sarkasticky reflektující - pastiš.

Mohlo by se zdát, že nemá smysl zfilmovávat (po víc jak?) dvacáté předlohu Charlotte Brönteové, když se do povědomí diváků zapsalo hned několik verzí: Stevensonův gotický horror s Orsonem Wellesem (1944), Zeffirelliho přímočaře klasicistní (1996) a různé BBC seriály - soudě dle ohlasů - nesoucí se v duchu mírně historizujícího herritage cinema. Ta Fukanagova má ale své právo na existenci, protože Janu Eyrovou ukazuje jako pěkně feministické éro, které oproti dobovým konvencím vyznává rovnoprávnost pohlaví na místo pokory, což ospravedlňuje i závěrečný odklon v případě nedořečení/neukázání "prozření" jedné z postav. (Prozření se zde totiž odehrává v ryze mentální, nikoliv tělesné podobě.) Že nejde jen o ilustraci knihy, stvrzuje i narušení chronologičnosti, kdy je nám valná většina příběhu zprostředkovávána ve vzpomínkách, které jsou filtrovány skrze ústřední protagonistku. Díky tomu jsme na ni mnohem více napojeni, a tak můžeme dění prožívat spolu s ní, aniž by se sklouzávalo k sentimentu či patosu. Nespoléhá se ani na "tradiční BBC kvalitu", ačkoliv daný štempl před filmem najdeme, protože na místo předvádění výpravy je patrná snaha o větší autenticitu, kterou zajišťuje snímání ruční kamerou a upřednostňování přirozeného světla před umělým. Na místo dodržování tradičních postupů (hodně důležité je rozestavení postav v mizanscéně, pozoruhodný je i žánrový a s tím spojený formální zlom po jednom zásadním odhalení - bodu zlomu) se tato adaptace více blíží uměleckému filmu, a tak není na místě se pozastavovat nad Fukanagovým výběrem látky.

Mít dítě, pravděpodobně bych jí/mu musel vštípit, ať onu ódu na maloměšťáctví ("všude dobře, doma mezi burany nejlíp") a ukázkový příklad post-kolonialistické ideologie ("neměň se, ať se cizí kultura přizpůsobí /podřídí/ tobě") nepřijímá. Na druhou stranu bych asi nenašel lepší náhradu za špionská dobrodružství pro odrostlejší, protože formálně preciznější film z montážní linky studia Pixar ještě nevyjel. (Jsem si vědom nepatřičnosti přirovnání, jelikož filmy - na rozdíl od aut - nejsou seriové výrobky složené ze stejných komponentů, ale úvodní titulková mechanická kola, která do sebe zaklesnou, toto asociují.) Při srovnání nejenom s klasicky odvyprávěnou jedničkou, ale i ostatními pixarovskými počiny kladou AUTA 2 velké nároky na vstřebávání rychle dávkovaných informací a "usledování" všech narativních linií, kdy každá postava v rámci několika skupin má svou. Postava Buráka, která se stává hlavním hrdinou, svou nemotivovaností a popřením modelu vývoje navíc představuje něco nevídaného v jinak klasickém pixarovském universu.. a to nejenom svým petersellerovským humorem. Stylistická opojnost nepramení jenom z nápadité práce se zvukovou sloužkou a nevídaným nasvícením ploch, ale i - díky zapojení třetího rozměru - s organizováním narativně motivovaných akčních scén v prostoru; přitom se akce odehrává na několika úrovních a neni vedena jenom pohybem vpřed, nýbrž i zpět, do stran apod. dle úlohy postav ve vyprávění. Spousta problematických či sporných pasáží - např. xenofóbní humor a popření poselství o nutnosti zpomalit z prvního dílu - je navíc odůvodnitelná změnou žánru (příklonu se k šedesátkovým bondovkám) a potřebou dodržet jeho pravidla. To vede k natolik důslednému prokreslení fikčního světa dle určitých kulturních stereotypů, že nevadí absence lidí, protože ústředním ozvláštňujícím prvkem je přítomnost aut, která se již v bondovských, fantomasovských ad. žánrovkách stávala díky své nadstandardní výbavě autonomní bytosti.