Scrytcher

Enter the Void od Disneyho.

Noemova pevnost. Jeff Nichols není Trier, a tak ani Take Shelter nemůže být Melancholia. Pokus dobrý a Shannon hraje jako o život, wtz, ale celou dobu se připravujeme na překvapení jako mraky a nakonec to nemá hluboké hrdlo ani na japonský falus.

Bez strachu, hnusu a gonzo větru v plachtách.

Kdo mi vrátí zpátky těch 109minut?

Trpěl jsem. Bledá atrapa Henryho, která očima ožralého narkoleptického kameramana sonduje vztah střízlivého páru, namísto odkrývání slupek jinak upozaděné postavy AJ Bowena. Závěrečná konfrontace a lehké kopnutí do facebooku už nezachrání tu všudypřítomnou letargii.

Vizuálně fascinující nahlédnutí do neo-surealistického karcinogeního artu. Tempo u mě nebyl problém. Jim Jarmusch byl vždy režisérem pomalých, minimalistických, meditativních snímků s tempem postarší důchodkyně po obrně. Jejich síla však spočívala v nepředvídatelných a sebevědomých příbězích, které nejsou myšlenkově velkohubé, snobské a tím pádem nudné a uspávací. To bohužel nemůžu tvrdit právě o Limits of Control, který doslova zavrhuje Jarmuschův doposud vycizelovaný styl a odmítá výprávět koherentní a konstruktivní příběh. Skoro by se mohlo zdát, že Jarmusch testuje 'hranice' svých diváků. V tomhle případě se jedná o pozornost, kterou se mu podařilo u většiny vynutit s přehledem, ale provázet nás filmem bez jakýchkoli vodítek, či nějakého menšího vysvětlení, je k vzteku, zbláznění. Jedna postava ve filmu tvrdí, že nejlepší filmy jsou jako sny, o kterých nemůžeme s jistotou říci, jestli jsme je skutečně měli. Snaží se nám říct, že ten film tedy jen sníme? Kdo ví, v Limits of Control jsem nenašel odpověď ani na jednu svou otázku. A třeba ani na žádné otázky odpovídat nemá, a já tady jen blábolím nesmysly, a vy se mezitím máte vykašlat na nějaký účel či obsah a prostě jít s proudem Limits of Control.

Tváří se to, jako by Morgan Spurlock zaprodal svou duši, aby mohl zachránit tu vaši. Jenomže se nemůžu zbavit dojmu, že Spurlockova (radost) záliba v používání product placementu a dalších vymožeností marketingu je stejně povrchní jako marketing, který zesměšňuje. Je to zábavné, ale bohužel ne tak upřímné jako Super Size Me.

Film, o kterém je zábavnější mluvit, než ho sledovat. Tom Six je jako malé děcko, co právě objevilo slovo 'hovínko' a baví se tím, že ho nacpe všude, kam to jenom jde. To nejsmutnější na tom je, že kromě konceptu a implementace stonožky nemá snímek, co nabídnout. A tak nám nezbývá, než si z nudy všímat všeho toho echt bordelu (chování postav, harakiri s proslovem, policie!!!...). Škoda, mohl to být kult.

Adept na film roku. Ultrastylové, násilné, s renegádským drsňáctvím tichého psychopata se zlatým srdcem a nejlepším soundtrackem od Social Network. Je to jízda!

Vadný a rozptýlený film, jež naprosto netuší, co by chtěl říct dřív a v jakém pořadí to má vyprávět. Cuba Gooding Jr. 3/4 filmu probrečí a všem se snaží urputně dokázat, že i přes život v ghettu z něj vyrostl ukázkový Mirek Dušín. Když už se začne zdát, že aura inteligence krouží alespoň kolem Fishburna, rozsekne ty nejzajímavější části snímku diskuzemi s vlastním synem o jeho sexuálních zkušenostech a zbytečným moralizováním. Boyz n the Hood by rádi byli komentářem k pouličnímu nasílí mezi černochy, nakonec zůstávají pouze bezmyšlenkovitou honbou za pomstou. Na Spika Lee to nemá ani omylem...