J*A*S*M

Greg McLean nebyl tento rok ve formě. Jednak znechutil otřesně nudnou a nezjímavou blumhousáckou The Darkness, jednak roztáhnul svůj klíčový projekt Wolf Creek do otřesně nudného seriálu. Transformace slasheru, který stojí na chrismatickém záporákovi, do šestidílného krimi seriálu, přičemž veškeré scény s Jarrattem se mohly stihnout natočit zhruba tak za jeden den, to je jeden z nejdebilnějších nápadů poslední doby.

Atmoška zatím drží, ale začínám mít po předchozích zkušenostech starost o to, aby tam tvůrci nenarvali zase až přespříliš motivů. Po druhý epce bychom tam tedy měli jakési rituální sektáře, prasoboha nebo co to bylo za WTF, duchy sestřiček a (ne)imaginární kamarádku. To se ještě dá, ale snad se to ještě neznásobí. Logika chování postav na hraně (dokumentární vsuvky slovně dovysvětlují sporná rozhodnutí, že se ještě jakž takž dají chápat).

Že by konečně American Horror Story, jejíž hlavní hrdinové jsou kladné postavy zakotvené v realitě, a ne jen psychotici, vrahové, duchové a úchylové? Že by konečně American Horror Story, která není jen prvoplánově krvavá a zvrácená, ale opravdu atmosférická a strašidelná? Že by konečně bylo komu fandit? První díl navnazuje hodně, snad to vydrží a nezvrhne se to do klasického bizarního cirkusu, kde se může stát komukoli cokoli, protože tamější filmový vesmír nemá s realitou nic společného. Dokumentární forma mě překvapila, ale nic proti ní nemám - dává postavám nějaký background, takže člověk věří, že se z nich v dalším díle nestane psychopat. Zatím tedy velká spokojenost a doufám, že to v nastoleném trendu půjde i nadále, a že to Murphy klasicky nepřeplácá.

Slasherová vybíjená bez většího smyslu, zato s celkem fajn špinavou atmosférou, plejádou relativně charismatických zabijáků a dostatkem krve. Podobné filmy ale mohou silněji zapůsobit jen tehdy, když si člověk oblíbí postavy, což tady opravdu nehrozí. A taky by neuškodilo, kdyby si ten zoufalec, kterého někteří považují za význameného hororového autora, sedl před začátkem samotného natáčení ke stolu a pokusil se napsat scénář. 31 totiž působí, jako kdyby scénář sestával z jedné stránky, která načrtla ústřední nápad, a zbytek se dojel až improvizačně na place.

Refn je jedním z režisérů, u nichž si dlouhodobě přeju, aby natočili horor, takže při ohlášení Neonového démona se mi tak trochu splnil jeden z diváckých kinematografických snů a očekávání byla na maximu. Po ohlasech z premiéry v Cannes jsem pořád věřil, že mě snímek spíše pohltí a zaujme, než abych skončil na té druhé, zhnusené až otrávené straně barikády zklamaných diváků. Ale ono to dopadlo snad ještě hůř - prostě jen ... meh. Nuda. Nic to ve mně nevyvovolalo, ani náznak pozitivní, ani negativní emoce. Audiovizuálně celkem hezká prázdnota.

Napínák to byl teda ukrutnej, takhle dobrá zombárna už se pár let neurodila. Recenze film často správně připodobňují k Snowpiercerovi a World War Z. Train to Busan je opravdu takový jejich prvotřídní kříženec, což bohužel platí především v jeho první půli, k níž v podstatě nelze mít výhrady, do cíle se ale dojede v třídě druhé. Pro zombie filmy typická sociální kritika je zde totiž místy až moc očividně vychtěná, objeví se nějaká ta nadbytečná odhalení a melodramatické momenty, které do té doby výtečně rozjetý katastrofický vál trochu zbrzdí (a natáhnou na mírně přepísklé dvě hodiny stopáže). Pozitivní dojem ale rozhodně zůstává.

V soutěži neambiciózních, tupoučkých hixploitation vyvražďovaček, které míří rovnou na DVD nebo do televize, je Blackburn jedním z těch snesitelnějších kousků. Zhlédnuto bez újmy - celkem rychle se jde na věc, opuštěné doly jsou atmosférické, vzezření záporáků OK, pořád se něco děje, takže mě to svou demencí nestačilo začít srát.

Alvarez je machr. V Don't Breathe dodal podobně intenzivní, energickou hororovou podívanou jako v předchozím remaku Evil Dead, ale opatřil ji nadto ještě i soudržným a v několika ohledech i překvapivým příběhem, který se odvíjí od jednoduché premisy, jež je ovšem vytěžena na maximum. Spokojenost takřka ve všech směrech. Trochu rušivých je snad jen těch několik "konců", kdy se několikrát zdá, že je "hotovo", ale vinou špatných rozhodnutí ještě hotovo není. Od zlodějíčků z Detroitu ovšem asi nikdo nemůže čekat, že se v krizových situací zachovají zcela rozumně, takže OK. Don't Breathe ovšem válcuje hlavně formálně a herecky - Stephen Lang coby slepý veterán je jedním z nejlepších hororových záporáků posledních let, Jane Levy kandiduje na novodobou Scream Queen, ta už toho za ty dva Alvarezovy filmy zkusila fakt dost, chudák :D ... Kamera, práce se zvukem, celková špinavá atmosféra TOP. Díky střídmé stopáži je film naprostou antitezí nudy, přičemž ovšem nelze vůči snímku zastávat ani opačnou kritickou pozici, že by šel publiku naproti - na to je příliš drsný a nepříjemný. Tedy přesně takový, jaký má horor být. Rozhodně jeden z letošních highlightů.

Mírně upgradované Almost Human s telekinezí. Na jednu stranu velmi sympatické osmdesátkově-devadesátkové retro, na druhou stranu mi to v mnoha scénách připadalo vyloženě nechtěně srandovní. V poslední třetině docela našláplé, ale čekal jsem víc. Ne víc krve, ale víc ... řemeslné sebejistoty? Tohle je tak tak na hraně, že to alespoň nějak funguje.

Tohle úplně nevyšlo, ze Španělska jsme zvyklí na větší fláky. Dojíždí to zejména na tom, že si k postavám nelze vytvořit absolutně žádný vztah, všichni jsou to zaměnitelní necharismatičtí pajduláci bez vlastností. Zbytečně třepající se kameru bych zkousnul, i nic moc vizáž nakažených bych zkousnul, základní nápad (záchvat šílenství, který však brzy odezní a přesouvá se z postavy na postavu) má dokonce i poměrně dobrej potenciál, ale to by se s ním muselo ve scénáři nějak zajímavěji pracovat. Takhle je z toho zkrátka jen nezajímavé béčko, které sice díky střídmé stopáži lze celkem bez problémů strávit, ale zítra už si na něj nevzpomenu.