D.Moore

Seriálu kraluje Gillian Anderson, ačkoliv rozhodně není hlavní postavou, ovšem neznamená to, že by ostatní nebyli zajímaví. Právě naopak. Hlavní hrdina i všichni ti, kteří se okolo něj otáčejí jako nějaký model sluneční soustavy, jsou skvělí a je vtipné, že ačkoliv většina z nich patří do dříve viděných a dobře známých charakterových škatulek, stejně se i v těch škatulkách nějak vyvíjejí, vylézají z nich ven a zase se vracejí dovnitř... Tvůrci mají v rukávu navíc docela slušnou zásobu překvapení (viz závěr), takže jsem si bez problémů užil úplně každou epizodu a těším se na druhou řadu.

Zdálo se mi, že jsem po čtvrthodinách sledoval jeden lehce nadprůměrný televizní film nebo pilotní film seriálu, ale rozhodně ne, že jsem se díval na celý seriál. Přitom hlavní hrdinové byli dobří, námět originální a mělo to často příjemný komediální švih. Akorát nějaký pořádný příběh mi scházel.

Kingova Christina patří k těm jeho (několika málo) knihám, které se mi nečetly příliš dobře, nicméně to, co s tím příběhem udělal John Carpenter, je obdivuhodné. Je to pořád béčko, ale je hrdé. Zábavné i napínavé, stylové od úvodních titulků po úplný závěr. Je jedno, že nad některými scénami nebo nad jednáním některých postav by si člověk mohl ukroutit hlavu, protože sem se právě takové věci hodí. Scény jako první "samooprava" nebo ta v plamenech jsou nezapomenutelné.

První dvě povídky nejsou vůbec sláva, ale ta třetí se Jaroslavu Soukupovi opravdu povedla napsat a hlavně natočit. Žádné šaškování, jen uvěřitelná mrazivá atmosféra a napětí.

O něco slabší než předchozí film (to, co v komiksech nebylo a co Frank Miller vymyslel jen pro tento film, je opravdu navíc), ale přesto stále velmi dobrá a stylová podívaná. Na nic si to nehraje, chce to být drsným noirovým brakem plným vnitřních monologů, osudovosti, sexu a krve... A také jím to je.

Skvělé finále doslova přetékající překvapením. Nenechte si od nikoho nic vyzradit, jděte na to a potom ani vy nic nevyzrazujte, protože to za to vážně stojí. Spolu s neustálým překvapováním mě ale Endgame nadchla tím, jak nejen pokračuje v příběhu Infinity War, ale zároveň dělá různé tečky, vykřičníky i otazniky za příběhy, které jí předcházely, nějakým způsobem využívá snad každou postavu (dokonce i z jednoho seriálu), která za to kdy stála, a například jeden vtípek z Age of Ultron vypointuje neskutečně epickou scénou tak parádně... Že se to prostě musí vidět.

Kdyby se to vyvarovalo pár vyčpělých klišé momentů, bylo by to ještě lepší, ale i tak jsem se velmi dobře bavil. Chevy Chase a Richard Dreyfuss jsou skvělí, jejich vtipy jsou vtipné a obzvlášť Dreyfussovi bych stand-up kariéru i věřil. Nerad bych ale zapomněl na odzbrojující muzikálové číslo, což mě přivádí ke Gregu Pritikinovi - kromě toho, že umí režírovat s tím správným smyslem pro komediální načasování, je totiž očividně i výborný muzikant.

Smutnější komedii jsem dlouho neviděl. Hlavní hrdina je v těžké depresi a ani na chvíli o tom nepochybujete, chtěl by úplně nekomediálně spáchat sebevraždu a také se o to několikrát úplně nekomediálně pokusí, jeho život je jenom sled ubíjejících stereotypních situací proložených setkáními s rlzně výstředními obyvateli malého městečka, kteří udělají cokoliv, aby se dostali do novin - češou své novorozeně jako Hitlera, hrají nosem na dvě flétny, vyrábějí zvláštní rýžové pudinky (o chlebu nemluvě)... Jestli má Gervaisův Tony v něčem štěstí, tak v tom, že má psa a že nad ním ostatní ještě nezlomili hůl. Odpověď na otázku, jestli tu hůl nezlomil ani on, sice nakonec není překvapivá, ale komu by to vadilo, když se na to tak pěkně dívá.

Velkofilm se vším všudy. Anthony Hopkins podal zase jednou skvělý výkon a tehdy začínající Brad Pitt dokázal s relativně jednoduchou postavou také dost působivé věci a určitě se neztratil - když měl být jeho Tristan prostě sladký, byl sladký, no a když se zakrvácený vracel z boje ověšený skalpy a měla z něj jít hrůza, tak z něj také šla. Zwickova rozmáchlá režie udělala z příběhu z červené knihovny epos s několika nečekanými a velmi napínavými momenty, to vše samozřejmě s vydatnou pomocí bombastické hudby Jamese Hornera.

Neonový kafkovský příběh z prostředí webkamerového lechtivého byznysu se nezamýšlí nad ničím menším než nad hodnotou identity lidí, kteří se ji rozhodnou dát veřejně všanc a vydělat si nějakou tu virtuální korunu. Film je svižně natočený, překvapivý a ve výsledku mi ani nevadilo, že pořádně nevysvětll, proč a jak se stalo, co se stalo, ale zabýval se hlavně tím, co to způsobilo a jak (jestli vůbec) z toho ven.