fragre

Jsem okouzlen! Kolik poetiky dokázal pan Méliès vyčarovat jen s pomocí lepenkových kulis a prostých filmových triků. Hravé dílko, jemuž na působivosti přidává kolorování, které jednotlivé scény připodobňuje starým pohlednicím. Obvzvláště kouzelné jsou podmořské scény. Pouťově bombastické a krásně naivní.

Hřbitov pro zvířátka, konkrétně pro z hnízda vypadlá holátka, jsme v dětství měli za barákem taky. Více se v tom ptáčat pohřbívání a jich hrobečků zdobení angažovaly holčičky, které byly evidentně morbidnější (může-li být vůbec dítě morbidní, to je spíše dospělácká úchylka). No tohle je velice působivý film, válka se zde jen mihne a přesto mnohým převrátí životy (a mnohým je vezme). Vím, že je to kalkul, dát tak roztomilou holčičku (Nevinnost samu) do konfrontace se zlem, ale stejně mne to dostává. Ty děti zde hrají úžasně přirozeně. Je to vlastně morbidně-poetický film o dětech.

Obecně mám rád příběhy typu Ztracených království, ale toto zpracování mi připadalo náramně zdlouhavé. Než se dostaneme do ztraceného zbytku Atlantidy, je třetina filmu pryč. Sama Atlantida, kterou zde nepohltilo moře, ale poušť, je vybudována ve stylu, kde se mísí vlivy starého Egypta, Beninu, Arábie. Královna Antinea je vskutku ukázkový vamp, v mnoha scénách náramně připomíná Muchovy plakáty (secese vrhala dlouhé stíny). Ústřední zápletka je ovšem zaplevelena vznícenými city, čemuž i odpovídá neúnosná míra dobového přehrávání, t. j. vyvalování očí a křečovitých pohybů. Občas spíše srandovní. Pár velice poutavých pasáží , které jsou ztracenými oázami v poušti nudy. Leč z úcty k letitému pokusu za 3.

Zelinář Crainquebille, který více jak čtyřicet let objíždíěl s kárkou své předměstské zákazníky, je po nepatrném sporu se samožerným strážníkem zatčen, následně semlet neosobní justicí a odsouzen na dva týdny vězení. Po návratu z onoho však již jeho zákazníci nakupujím zeleninu u konkurence a pokrytecky se ofrňují nad čerstvým kriminálníkem. Bída a alkohol pak lemují zelinářovu cestu k nábřeží Seiny, jejíž hlubiny se zdají nabízet řešení... Film u něhož pranic nevadí jeho sentimentální ladění, zde u takového prastarého kousku je na místě. Nádherné, dnes asi již dokumentární obrazy pařížského předměstí a tržnice. Těžiště filmu je ale v popisu justiční mašinérie, molochu, který se spravedlností nemá moc společného. Znuděné a povýšené obličeje soudce, prokurátora i obhájce, pro něž je toto řízení jen šedá rutina, kontrastují s vrásčitým, pokorným obličejem zelinářovým, který evidentně nechápe, co se s ním děje. Samo soudní jednání občas vypadá jako švejkovská fraška, jen v jeho centru nesedí geniální blb, ale dojemný lidský tvor. Pozor spoiler!!! Protože je to film sentimentální, k osudovému skoku do vln samozřejmě nedojde...

Pod vlivem nedávné četby čtyř svazků její korespondence mi nezbývá než konstatovat, že jde o plochý, popisný a krotký dokument, zřejmě pro obecně pedagogické užití určený. Ale paní Vlasákové to sluší.

Klasická dekadence v rouše filmovém. Podání na dnešní vkus teatrální a expresivní, leč působivosti nepostrádájící. Věru toto dílo by zřejmě Karel Hlaváček či Paul Leppin ocenili. Ač je film z r. 1915 je hlavní hrdinka traktována co secesní plenitelka mužských srdcí, taková La Belle Dame sans Merci. Ovšemže lstivost Satanova nakonec vítězí...

Dějiny à la Rosamunde Pilcher čili přeslazený kýč monarchistický . Stejně hloupé jak ta pradávná trilogie o Sissi (leč tam se to dá trochu omluvit rokem vzniku), jen to má lepší technické parametry a modernější kameru. Příležitost pro producírování se v dobových kostýmech. Prostředek masového oblbování.

Kdyby to nebylo občas zdlouhavé, šlo by o excelentní kejček, ty barvy, ten sentiment! I naprostému filmovému laikovi, kterým našinec je, došlo, že se jedná o ohlas písní klasicko-hollywoodských, snaha o revival ve stylu přelomu třicátých a čtyřicátých let. Podobná dávka sentimentu, technicolorových barev a velkých melodií. To všechno je zdárně parafrázováno. Jen ta naivita, která k těm starým filmům patří, mi zde připadá moc chtěná a kašírovaná.

Krvavé loutkové divadýlko, plné přepjatostí, nelogičností, amatérského přehrávání, tuhého německého "humoru" a toporné akce. Ale já tenhle brak rád...

Drsný, desilusivní (leč ne nihilistický), neokázalý a lidský film, kterému strohá černobílá kazajka jen přidává na účinnosti. Velice přesvědčivé herecké výkony. Takhle se dnes už válka netočí, dnes už má namnoze podobu adrenalinového zážitku. Mario Adorf byl obsazován většinou do rolí bídáků a lumpů, leč zde o to více překvapí svou rolí dobromyslného soldáta.