fragre

Když byli elementálové příznivě, ale opravdu obvzvláště příznivě nakloněni, tak byl tenhleten „režisér“ schopen dopracovat se dokonce i průměru (105% alibi, Kde alibi nestačí). Jinak nedostatek talentu nahrazoval angažovaností a spáchal řadu odporně prorežimních šlaků, jak se stalo i v tomto případě. Naprosto tupý a schématický scénář o hloupém zločinci, nedovtipných policajtech a natvrdlých pohraničnících. Účast několika opravdu dobrých herců, kteří zde vlastně neměli co hrát, je plýtváním talentem. Tak jediné, co je na tomto filmu pravdivé je ta téměř naprostá profízlovanost civilního obyvatelstva pohraničního pásma, které v dobách normalizace každého cizince šmírovalo a práskalo o 106, jak měl našinec možnost poznat na vlastní kůži při pár vandrech na Novohradsko a Slavonicko. Jedna * za půvabnou hlavní hrdinku.

Lesy, rozkvetlé louky, říčky a jezírka, zalité zlatým světlem dlouhého letního dne i načervenalým světlem podvečera a úsvitu, křik rorýsů, prosté příběhy. Vysněný ztracený ráj.

Tenhle film není žádný vesterm, je to film politický s prvky westernu. Peckinpahova Divoká banda využívá kolorit mexické revoluce jen jako pozadí pro svou krvavou podívanou, ale zde je revoluce hlavní hrdinkou. Už jen ten začátek-ta ukázková „lepší společnost“ v dostavníku, která Juana Mirandu posuzuje a zesměšňuje jako věc. To si o revoluci koleduje. Třídní rozdělení jde až do fyzické (rasové) odlišnosti. Hlavy těch nóblových cestujících ve voze, potomků dobyvatelů, to jsou většinou úzké obličeje, protáhlé lebky, tedy vizáž, která je chápána jako aristokratická. Naproti nim Juan - míšenec s kulatou hlavou středověkého nevolníka, pomalu prototyp věčného mužika, po kterém se vždy šlape. Rod Steiger je ve své roli práskaného a zdivočelého venkovana, který se během filmu uvědomuje, téměř dokonalý. Vzhledem k roku vzniku filmu (1971) je pak postava profesionálního revolucionáře Johna M. Malloryho asi ohlasem nastupujících profesionálních revolucionářů z nějakých těch Rudých brigád či Rote Armee Fraktion, byť zde je ta postava náramně romantizována do podoby irského rebela. Takže tenhle film je proklamací levičáka, ale levičáka skeptického, který ví, že revoluce rozpoutá běsy, její ideály budou pošpiněny a její proklamované cíle budou nakonec zapomenuty. Dost krvavý a pesimistický film, který má skvělé akční pasáže, ale i pasáže poněkud zdlouhavé.

Jemná parodie na holmesovské příběhy, z rodu těch, které předmět svého parodování mají očividně v lásce. Lipského komedie Adéla ještě nevečeřela a Tajemný hrad v Karpatech jsou filmy stejného rodu, byť jsou více parodičtější. Zde by však stačilo opravdu jen trochu sundat nohu z plynu a vznikl by zcela regulérní holmesovský příběh, čemuž odpovídá i ten smutně melancholický konec, který se do komedie vlastně ani nehodí. Dokonalé dobové reálie a kostýmy, velice padnoucí hudba.

Snímek je (přes všecknu syrovost a depresivnost) romantizovaný, tempo pomalejší, ale leccos nahradí herecké výkony a autenticky působící exteriéry. Ač hlavní party hrají herci na úrovni, našince více zaujmul Lino Ventura v menší roli lidské hyeny. Vskutku, když ke konci filmu kráčí za na smrt nemocným a vrávorajícím Modiglianim, vypadá jak vlk vybírající si slabý kus ve stádu. Jinak musím souhlasit s předhodnotitelkou Idou Hutt - Andy Garcia, hrající Modiglianiho v novějším hollywoodském šlaku, vypadá vedle G.Philipa jako blahobytný měšťák

Kdysi dávno viděno, na nějakém povedenějším povinném školním představení. Zvláště podvodní scény s potapěčem a elektrickým uhořem mne tenkrát braly. Ale i po těch letech to lze shlédnout jako milou připomínku let zmizelých, byť je to produkt, který je silně poplatný době svého vzniku, takže dnes působí naivně (ale mile naivně). Pokud si pamatuji Verneovu předlohu, drží se jí film vcelku věrně. Sledovat ale mexický dobrodužný film v ruském znění, to celkovému účinku dodává další rozměr. Když jeden vidí a slyší jak latinoamerický bídák s knírkem říká s posupným uchechtnutím: No što že vy něstreljájete v meňjá..., nemůže se nezasmát.

Skvělé kostýmy ve stylu burgundské módy, poutavá atmosféra, vcelku zajímavá kamera, ale sám příběh to shazuje. Je neobratný a někdy snad až trapně naivní. Škoda, jinak by to bylo hezké podobenství.

Tragika měkčená poetikou. Musí to být hrozné, když první dospělý čin musí být zradou, byť zradou konanou ve jménu lásky. Pozn. oficiální distributor asi snímek viděl na černobílé televizi, našinec jej viděl barevný.

Taková civilnější verze Stínu kapradiny. Film možná krapánek přepsychologizovaný, ale taková asi byla intelektuální móda. Jak se ale posunula doba! V šedesátých letech se filmoví desperádi nemohou vyhnout otázce svědomí, v devadesátých už nic takového neřeší. Musím souhlasit s předhodnotitelem Flakotaso, ta jazzovitá hudba (s barokním nádechem, jak mi připadá) je kouzelná.

Romy to opravdu úžasně sluší ve všech těch kostýmech, je prostě rozkošná. A Alain je bezkonkurenčně ten nejšvarnější c. a k. poručík světové kinematografie, o tom není sporu. A to krásně vymydlené, čisté a barevné císařské Rakousko, to nemá chybu! Navzdory tragickému konci jedná se o cukerínový příběh pro služky.