fragre

Snahu o realismus nejde tomu filmu upřít, byť je to film týnejdžerský. Snad ta snaha začíná již výběrem herců, kteří vypadají opravdu jak ze sousedství, a ne jako výběr modelů, jak je tomu často v amerických filmech podobného druhu. Také té trapnosti při prvních zkušenostech se sexem je náramná dávka, takže žádné romantizování. A ne vždy dopadne vše dobře. A trochu nostalgie již tento film vyvolává, když zde ta omladina nemusí řešit politickou korektnost, globální oteplování či muslimský radikalismus.

Nostalgikovi se již líbí ta Paříž roku 1960. Ale nehledě na to, je to taková lehkonohá šarmantní komedie o dívce,která je přelétavá, protože hledá nepřelétavého partnera.

Ač jde o film společenskokritický a reagující na dlouhé stíny II. světové války má zcela horrorové schéma. Autokar civilizovaných turistů se v podivné barbarské cizí zemi dostane omylem do podivného městečka s podivným obyvatelstvem. Pomalu se turisté zamotávají do sítí, které vůbec nechápou, cesta zpět je jim pomalu ale jistě odřezávána a na konečnou cestu do zkázy je nakonec pošle usměvavé děvčátko s medvídkem v náručí. Ve vypjatých podmínkách odhalují se pak v ohrožené skupině jednotlivé charaktery a nátěr civilizace odprýskává. No, ale nakonec to horror není...

Přes všechny "dramatické a akční" scény a (snad) "protiválečné" zaměření je to jen film, který má ukazovat Ursulu Andres. Ta i jako uprchlice před postupujícími Japonci, která se jistě celé dny nemyla a je rozvrkočena, vypadá vždy zatraceně sexy a šedesátkově, což u filmu, který se má odehrávat po napadení Pearl Harboru, vypadá divně. Je jen škoda, že film je z r. 1965, takže nahaté scény se jeden nedočká.

Předběžec celé velekopy pitomých filmů, jichž asi nejtypičtějším šlakem je Rambo: Do pekla a zpět.

Ten film je nejsilnější v své psychologické části, která se odehrává v zázemí (zde to kupodivu kazí postava hraná panem Krónerem). To válečné dusno, klubko vzájemných vztahů, křivení charakterů. Scény z fronty, byť se snaží o nějaký nový pohled, přece jen jsou více poplatny době vzniku.

To je ale bizár. Vykrást námět Tuctu špinavců a doplnit ho o soft porno.

Ach, chtěl bych tam být. Nejsem přílišný fanda jazzu (s výjimkou několika zpěvaček), ale tento dokument dýše takovou pohodou a je tak skvěle nastříhán, že jsem ho shlédl s velkým potěšením. Ty prostřihy se záběry regaty, dětí užívajících si prázdniny, dospělých užívajících si hudby a vzájemné společnosti, navozují spolu s hudbou arkadickou atmosféru. Mezi hvězdami tehdejšího jazzu vystupuje zde i rock'n'rollová hvězda Chuck Berry. Úspěch vcelku má a omladina na jeho Sweet Lttle Sixteen i tančí, ale nejde si nevšimnout, že ve srovnání s ostatními vystupujícími, je jeho hudba dost jednoduchá. Vlastně by tento film mohl být prvním dílem náhodně vzniklé trilogie o vývoji americké pop music, kam by patřily ještě filmy Festival a Woodstock.

Příběh jak z rodokapsu. Dva sokové se na tichomořském ostrově lidojedů utkávají v nelítostném boji o přízeň dívky a o bohaté naleziště perel. K takovému příběhu ladí to, že potapěč v těžkém skafandru je pověrčivými divochy považován za mořského boha.

Při sledování tohoto filmu jsem si uvědomil, že se stále točí filmy válečné, ale už ne tolik protiválečné. Děj prostý - skupina vojáků prožívá nasazení na frontě střídané obdobími odpočinku v zázemí, leč Smrt si vybírá svůj díl, a to někdy dost trýznivě a zdlouhavě. Dosti nepateticky a naturalisticky natočeno. Zvláště noční scény na frontě jsou nepříjemně působivé. Klaustrofobie krytů a zákopů, které se otřásají se pod dělostřeleckým bombardováním či nepřehledné pole válečné osvětlené jen záblesky výbuchů, kdy není jasno, kde číhá nepřítel. Díky černobílému materiálu vypadají mnohé pasaže z bojů jako dokumentární film.