novoten

Osobnější a díky tomu i odvážnější verze toho, co bylo k vidění v japonské vizi. Nepotřebuji za každou cenu mlčenlivou filozofii, jakkoli mě i ona svou hypnotičností k animovanému GITS přikovala už několikrát. Ta mě totiž fascinuje svou nepřístupností, ale právě to, že mě nikdy nepustí až zcela k sobě, mě stále nutí být k ní až příliš zdvořilý a rezervovaný. Naopak Mira mě postupně nechá dojít pod veškeré své vrstvy a za to jí rád vyjdu vstříc i já. Akční symfonie i fatální myšlenkové křižovatky se konečně našly na samém vrcholu.

Střízlivýma očima je romantická ústřední linka nastartovaná až příliš rychle, ale tváří v tvář její autentičnosti nad tím rád přimhouřím oči. Ono pouto Maddy a Ollyho má v sobě přesně tu bezhlavou zamilovanost, kdy jeden nepotřebuje o druhém vědět vůbec nic zásadního a přesto si je neochvějně jistý, že právě tahle láska je ono osudové Úplně všechno. V kombinaci nostalgické nálady a nápaditě natočených virtuálních dialogů zkrátka není pro sentimentální povahy obrany.

Více než vděčná podívaná, která mi svou upřímností, přímočarostí a překvapivou neměnností náramně zpříjemnila léto roku 2010, kdy jsem si ji proti svým zvyklostem dávkoval po větších porcích jako potřebný životabudič. Je to ale právě ona neschopnost změnit ducha vyprávění, která mi po letech zabraňuje ponechat Sedmdesátkám nejvyšší hodnocení, i když budu na Hydeho sociální natvrdlost, Ericovu vztahovou natvrdlost a Kelsovu natvrdlost ohledně úplně všeho vzpomínat s hodně širokým úsměvem. Ona pozitivní atmosféra dalece převyšuje případnou kyselost ze změn v obsazení v poslední sérii i ze všeho s tím souvisejícího.

Úvod dává naději, že tentokrát jde konečně o funkční sci-fi svět, ve kterém se ústřednímu nápadu bude dařit. Zbylé dvě části ale podle očekávání dokazují, že o postavách nebo vývoji zápletky to ani tentokrát nebude a půjde zas a znovu o pár působivých obrázků pospojovaných tak povrchně, že budu posílat Ridleymu Scottovi desítky děkovných dopisů za to, že (minimálně prozatím) zrušil plány na Aliena 5 se Sigourney Weaver. Blomkamp totiž hlavní hvězdu zoufale nevyužívá, potisící zastává mantru "špína, krev, vetřelci" a potisící selhává. Dvanáct let točí pořád to samé bez toho, že by se snažil kamkoli pohnout. Fascinující, ale mnohem víc frustrující.

Podívaná, o které jsem nevěděl, jak moc mi v životě chyběla, dokud jsem ji nedostal. V porovnání s předchozími pokračováními minimum přebývajících vsuvek nebo nedůležitých postav, žádné vedlejší linky, které brzdí zábavu a definitivně už žádné psychedelické chvíle, které v rámci celé ságy moc nezapadly. Pomsta si bere z dosavadních dílů to nejlepší, série se tak opět stává etalonem dobrodružství a dost možná uzavírá něco, co začalo před dlouhými čtrnácti lety. Nathanson ve scénáři právem hřeší na osudy starých známých, protože dobře ví, že jsou to právě oni, kdo z Pirátů udělali milovaný příběh. Jestli už Perla nikdy nevypluje, tak obrovský dík za všechny ryby. Jestli se přece jenom šestá plavba plánuje, nemůžu se dočkat.

Všechny ingredience, které jsou k dobrodružné vyprávěnce potřeba, jsou tu měrou vrchovatou. Líbivé lokace, pohledná dáma v nesnázích, odvážný hlavní hrdina, co pro ránu nejde daleko a mysteriózní příběh jako ústřední látka. K čemu to ale je, když zoufale chybí šťáva a vyváženost. Nick je v úvodu až příliš arogantní a postupem času zase nevěrohodně šlechetný, Ahmanet tráví většinu času ve vyschlé podobě, takže se nemám čeho konkrétního bát a vtipkující kamarád Vail je svým uřvaným přístupem čisté zlo. Největší radostí pak je fakt, že se Russell Crowe nestavil jenom na minutu, ale právě proto je drtivým zklamáním zjištění, že mu snad každou druhou větu psal jiný scénárista, což z potenciálního taháku dělá div ne sebeparodii. Nechci Mumii křivdit, protože v kině jsem se chvílemi opatrně bavil, ale její zarážející žánrová rozkolísanost, podivně antiklimaktický epilog a absence nějakého nového nápadu, kde jedinou adrenalinovou chvílí je v trailerech propálený pád letadla, mě jen pár hodin po projekci táhnou k otrávenosti.

Bobtnající kopie nefungující jedničky, ve které ze sebe většina zúčastněných dělá blbce a místní hodnocení ho pak dělají ze mě. Hromada ladných zásahů do oblasti hlavy pro mě nezapomenutelnou akci nedělá a nebýt úvodní neobvyklé destrukce auta, tedy jediné scény, kdy si Wick drží pozici poctivého dříče, střílím hodnocení ještě níž. Hloupých rozhodnutí totiž Derek Kolstad udělal tentokrát neúnosně moc, do mytologie cpe střípky kopírované z Kingsman a nechává hlavní postavy předříkávat směšně polopatická životní motta. Vrchol všeho zmatku přichází s Laurencem Fishburnem, jehož výkon a vůbec smysl celé vedlejší linky směle dosahuje odpadových vod. Záchrana přichází v samém závěru, který dlouhodobou nekompromisnost konečně opodstatní, ale otevřený konec je risk, koledující si v případě nedotaženého pokračování o slušnou ránu do vazu.

Ve filmovém vesmíru stáje DC, který trval deset let, se v tomhle místě zablesklo na (nej)lepší časy, protože se přestalo bujet do všech žánrů, témat a směrů. Trailery sice lákaly na výbušnou akci prokládanou perfektně načasovanými vtípky, ale realita je úplně jinde. Z Wonder Woman se totiž před mýma překvapenýma očima vyklubala půvabná, nefalšovaná a pravověrná pohádka. Má v sobě archetypální boj dobra se zlem i ponaučení o jejich prolínání a nezbytnosti. Má v sobě víru v lásku a její sílu. A má v sobě i princeznu, které to s kapitánem Trevorem neuvěřitelně sluší a za jejichž dialogy asi na velkém plátně debutující scénárista Heinberg upsal duši. Krásná podívaná se všemi atributy staroškolských dobrodružných tradic.

Srovnání s uctívaným cyklem Black Mirror se nabízí nejvíc kvůli tomu, že oba počiny spojuje stejná éra a formát samostatných epizod. Jenže zatímco britský fenomén mi už nedlouho po svém začátku přišel náladou zbytečně depresívní a tím pádem stereotypní, Dimenze si užívá hromadu možností, které s vědeckofantastickou stránkou věci souvisí a bohapustě s nimi blbne. Nabízí, co jen žánrové hrdlo ráčí a ať už se zrovna věnuje hrám, seriálům, filmům nebo seznamkám, činí tak půvabně originálním, popkulturně příjemně blízkým a v první řadě zábavným způsobem. Kromě svojí náladové nevyhraněnosti, kdy se nebojí dojímat ani rozesmát, mě pak fascinuje i výtečným obsazením, které nabízí slušnou várku mých seriálových oblíbenců (za všechny Lea Michele, Ashley Rickards a Megan Mullally).

Asi jediné pokračování úspěšného filmu, které osvědčené pravidlo "všeho víc" dokonale přetavilo ve "všeho míň". Z figurek jsou šablony, z dialogů jsou náhodné shluky slov, erotika má jeden nový nápad na deset rutinních čísel. Netrpět Jamie Dornan z přítomnosti v kůži pana Greye tak očividně, neodpustil bych utrpení při nejlínějším scénáři široko daleko ani já.