novoten

Asi nejvíc nedoceněný seriál, co znám a svého času i jeden mých nejmilejších. První čtyři série zážitků party z Capeside mě budou provázet pravděpodobně už celý život. Často se setkávám s názorem, že "to dobře začalo, ale pak už to nebylo ono". Já to vidím tak, že každá série má jiný náboj. Zatímco první série je spíš jen takovým jemným oťukáváním a zkoumáním terénu, druhá a třetí už je pak jasným vrcholem celého vývoje, kde jsou emoce hlubší a vztahy složitější a obzvláště ve třetí sérii jde o nejlepší zápletku konfliktu dvou nejlepších přátel v tom nejtěžším souboji. Řada čtvrtá pak v naprosté uvěřitelnosti dovádí všechny k maturitě a hlavně i k duševní dospělosti. A tady právě nastává problém. Zde, ve chvíli, kdy Joey s Dawsonem znovu stojí u otevřeného okna a život mimo mateřské maloměsto právě zavolal, tam měl přijít konec a právě tam se třeba měla udělat ta chvíle, kdy napsat "o pět let později" a přijít s finálovým dvojdílem. Bohužel tvůrci nechali hrdiny řešit svým nenapodobitelným způsobem vztahy i v Bostonu a tím Dawson's Creek do jisté míry zničili. Plno nevýrazných vedlejších postav (které mají tendenci nenadále a nenávratně mizet), matné opakování předchozích zápletek a nechutně časté střídání partnerů v podání hlavních hrdinů - to je stručná charakteristika páté a šesté série. Je jen zoufale málo momentů, které tyto dvě sezony dokážou vytrhnout z letargie (pohřeb a řada smutných vzpomínek v páté a úžasný díl s Paceym a Joey přes noc v marketu v šesté) a chybělo málo a tenhle skvost by skončil v hodně kalných vodách. Naštěstí přišel spásný nápad přivést pro finále seriálu otce, polozapomenutého Kevina Williamsona. Ten stvořil dvojdíl, na který se nezapomíná, dvojdíl, který navázal na ty nejlepší díly, který propojil všechny osudy a geniálně je završil. Dawson, Joey, Pacey, Jen, Jack a Andie - nezapomenu.

Singer dosahuje vztahového a citového vrcholu, do minulosti a současnosti postav zahrnuje velmi atraktivní odbočky z nejrůznějších období komiksu a přináší dostatečně wolverinovsky drsnou akci a uchvacující finále na přehradě. V porovnání s prvním dílem se sice ztratila jistá komornost, ale díky novým postavám či jednomu nenápadnému přechodu na druhou stranu barikády sahá Xavierova škola znovu po dokonalosti.

Tohle není akční komiks, tohle je do nejhlubšího nitra pronikající drama o rozdvojení osobnosti a následcích vlastních hříchů. A tak trochu komiks. To, co Ang Lee rozpoutá v závěrečné půlhodině, je psychologická bomba a očišťující obětí od Betty pak pomáhá duši samotného diváka. Škoda, že na takovýhle zážitek velká většina z nich ještě v té době nebyla připravena.

Uvěřitelná psychologie s neotřelou akcí, fascinující postavy, dokonalý Magneto a hlavně typově nepřekonatelný hrdina Wolverine, díky kterému série získala svou duši. Bryan Singer tady poprvé a ne naposledy vládl jako komiksový král.

As time goes by... Ta nejkrásnější osudová žena a ten nejcharizmatičtější cynik na sebe narazili jednou a došlo k událostem, které změnily jak svět kolem nich, tak svět v jejich nitrech. A když se ukázalo, jak dokáže být celá zem osudově malá, nebyly následky o nic méně závažné. Chci zažít svou vlastní Casablancu a chci se stát součástí přesně takové nadčasové dvojice. I když nikdy nebudu Bogart a nikdy nebudu moci prokázat odvahu a lidskost tak zásadně. Takže si nadávejte na klišé jak je libo. Všechna totiž mají svůj počátek a ten je právě tady. V Casablance, kam utíkají za druhé světové války uprchlíci ze všech koutů světa...

Debakl a katastrofa, díky které je zase o mnoho lehčí se vysmát úrovni českého filmu. Nero, Krajčo nebo Vondráčková by už neměli hrát nikdy nikde, protože jsou doslova ostudní a jakýmkoli citovým pseudoprojevem jenom zvyšují pocit naprosté trapnosti. Bez Jiřího Langmajera by to pak byl největší provar posledních let. Je mi jedno, co se Jakubisko snaží říct, touhle formou by neprodal nic.

Nejjednodušší návod, jak se vrátit v královském stylu. Zdravě překombinovaná hierarchie protivníků, ještě chladnější přístup a záplava strhující a formálně rozcuchané akce, která se stala měřítkem pro každý další akčňák, který si vypůjčil ruční kameru. Pro příběh je největším plusem určitě chladnokrevné duo Urban - Roden jako protiklad k mojí favoritce Pamele Landy. To, že srdeční tep okamžitě zařadí vyšší stupeň jen se Jason objeví na ulici, mě nikdy nepřestane udivovat.

Kdysi dávno jsem vymýšlel vlastní scénáře pro nové díly, kde byl nový nezničitelný záporák, Michael byl ještě stylovější a K.I.T.T. ještě vymakanější. A můj čas jednou přijde.

Nezapomenutelný dětský kult, na který jsem denně spěchal uřícený ze školy, abych mohl vidět, jak se svázaný hlavní hrdina pomocí izolepy a větráku dostane ze stoprvní přísně střežené továrny na zbraně. A abych vlastně viděl stojedenkrát to samé a přitom jsem věděl, že další den budu spěchat znovu.

Úroveň koprodukčních minisériových adaptací pod francouzskou záštitou došla na konec své cesty dolů. A vždy u toho byl Gérard Depardieu. Nejdřív u fantastického Monte Christa, poté u zručně natočených Bídníků a nakonec i u tohoto razantního kvalitativního sešupu. Dialogová roztříštěnost a dějová rozháranost jsou natolik zřetelné, že jsem dokonalé herce doslova litoval.