novoten

Vetřelec je degradován na slintajícího hopsala, který zbytky své rafinovanosti nechal v původní tetralogii - a hlavně kvůli tomu to u mě Anderson i tentokrát prohrává. Dokud se nesympatické hlavní postavy seznamují s mrazivým prostředím i samy se sebou, je to spíš nuda než zásadní otrava. Když se ale vetřelčí novorozeně líhne pár minut po setkání s facehuggerem, královna čiperně pobíhá a predátor nesmyslně respektuje nicotného člověka, schovávám unaveně hlavu v dlaních a odcházím. Ostuda.

Naprosto uzemňující vyprávění a zároveň Burtonovo životní dílo. Edward Bloom vás provede životem, láskou, fantazií a rodinnou atmosférou tak snadno, že začnete věřit každému jeho slovu. Pokud se ale nenecháte navnadit a vést, dočkáte se hořkého zklamání.

Parádní bratrská chemie, svůdná Leelee Sobieski, dostatečně děsivé momenty s hláškou "Candy Cane" a dokonalé humorné vložky typu falešné lekačky při útěku z hotelu. Díky nedýchatelně dusné atmosféře a neustálým překvapením je pro mě Jízda do pekel malým neznámým pokladem.

Takhle se tvoří kult. Dobrým nápadem, propracovanou kampaní a koncem, o kterém budete diskutovat ještě pořádně dlouho po titulcích. První zhlédnutí doporučuji v noci o samotě, nikdy na to nezapomenete. Závěrečné tři minuty jsou pro mě dodnes vrchol děsu. Zkoušet působivost situace ale ani po letech zatím nehodlám.

Nad zemí leží dlouhý stín, na západ vztahuje temná křídla. Věž otřásá se; k hrobům králů blíží se osud. Mrtví procitají; vždyť přišla hodina pro věrolomné; u kamene Erech znovu budou stát a z hor uslyší troubení rohu. Čí roh to bude? Kdo je povolá z šerého soumraku, zapomenutý národ? Dědic toho, kterému přísahali. Ze Severu přijde, nouzí hnán: on projde dveřmi Stezek mrtvých. Film nádherný v každém detailu a pravý vrchol té nejmilovanější trilogie. Návrat krále je procítěnou tečkou jedné strhující cesty, která mi od základů změnila život. Každá část je plně docenitelná až po zhlédnutí rozšířené verze, ale u poslední etapy nejde ani tak o dějové zákruty jako o pocitový dopad. Zářným příkladem jsou Domy uzdravování, které zhmotňují mou představu z četby. A který díl že je nejlepší? Při čtyřech zhlédnutích z pěti si řeknu, že vedoucím střípkem mozaiky je Společenstvo, napopáté pak právě Návrat krále, ale Pán Prstenů je v mých očích jedním nepokořitelným celkem a nejlepší ságou v historii kinematografie.

A Elbereth Gilthoniel o menel palan-diriel, le nallon sí di'nguruthos! A tiro nin, Fanuilos! Čím jsem starší, tím víc vnímám to, že jsou Dvě věže po Společenstvu trochu náraz. Více válčení, intrik, smutku a méně humoru a milých domáckých chvil. V rozšířené verzi, s násobně funkčnějším Faramirovým vývojem i střípky entské historie je konečně pravou kapitolou historie mého nejmilejšího světa i posledním nádechem před skokem do nejhlubší vody. Dokonalá satisfakce, hromada dojemné lidskosti a absolutní pochopení ducha knihy, ať se zrovna adaptuje krůček po krůčku nebo se dělají zdánlivě zásadní změny.

Poutníci v zešeřelé zemi, nezoufejte, vždyť lesy všemi prosvitne slunce nakonec. Každý les skončí, jistá věc. A slunce září nad plání, ať vstává, či se naklání. Klíčový moment pro můj pohled na svět je spjat právě s tímto textem. Když ho Frodo v knize zazpíval, pocítil jsem souznění s postavou jako nikdy předtím ani potom. Tolkien se postupem času stal mou nejzářivější literární ikonou a Pán Prstenů nejoblíbenější knihou. Který film v mém životě pak zastává místo nejvyšší pak asi není třeba dodávat. Kompletní herecký ansámbl v čele s charismatickým Mortensenem, kouzelným Woodem a Seanem Astinem jako mým milovaným Samem tvoří nejlepší převedení z papíru na plátno. Nejmagičtější film historie lze naplno docenit až v rozšířené verzi - teprve tam totiž osud elfů pocítíte na vlastní kůži tak jako v předloze a teprve tam Středozemě dýchá z každého obrazu. Milníkový snímek pro historii filmu i pro můj život.

Občas si říkám, že snad ani není možné, aby existovala tak přesně vybalancovaná hranice ohlušující řvavosti a neopakovatelné nádhery. Veleromantická záležitost, ve které se zároveň skrývá obrovské množství napětí, v čele s mojí nejoblíbenější filmovou scénou vůbec: Skrývání hlavní dvojice, geniálně vygradované až do dokonalého Because she doesn't love you! momentu. Vrchol filmového umění a nejcitovější záležitost. Díky, pane Luhrmanne, za nejlepší film, jaký jsem kdy viděl.

Úsměvné momenty jsou přebity až přílišnou ukřičeností a i přes několik dobře padnoucích hereckých výkonů se na vyšší hodnocení zkrátka nedostanu. Dříve bych býval smířlivější, ale ta Troškova řvoucí hrdost na vesnický život je takhle s odstupem nesnesitelná.

Vrchol Troškovy tvorby z doby, kdy angažování populární osobnosti do vedlejší role nezavánělo ostudou. Dodnes nedokážu uvěřit tomu, jak je v Princezně bez většího zádrhelu ukočírovaná jak romantika, tak pohádka a stejně tak i fungující hlášky. Bez rozpačitě bodrých vesnických vsuvek by si to Jindřich s Eliškou troufale namířili až na tuzemský pohádkový trůn.